Poslední volební průzkumy, které provedla v únoru agentura CVVM dopadly pro pravicové strany katastrofálně. Stačí, když se podíváme na takzvaný volební model. Na rozdíl od preferencí ukazuje, jak by volili ti, co tvrdí, že mají úmysl volit. Vypovídá to tedy o případném výsledku voleb více, než jenom volební preference, kam jsou zahrnuti všichni, i ti, kteří volit jít nechtějí.
Jenom pro úplnost: ANO má 31 procent, ČSSD 28 procent, KSČM 11,5 procenta. Z toho vyčteme asi tolik, že to Babiš nemusí mít s křeslem premiéra ještě tak jisté. Jednoho takového jsme tu už měli, mluvil o sobě jako o presumptivním premiérovi, načež udělal několik chyb a zavřely se nad ním temné vody české politiky. Teď není presumptivní nic a název jeho strany LEV 21 by byl spíše námětem k politické satiře, kdyby to za to někomu stálo.
Teď ale ke stranám, které se deklarují jako pravicové. Pokud se chtěl Miroslav Kalousek někdy stát hegemonem moderní pravice, tak se mu to sice podařilo, ale ta pravice se mu nějak srazila. TOP-09 má 7, 5 procenta, KDU-ČSL má 6 procent, což by sice stačilo na přežití, ale je to pořád docela kritické číslo. ODS se dostala na ponižujících 5 procent. Kde jsou ty časy, když se Václav Klaus posmíval malým stranám.
Proč to dopadlo takhle zle?
Václav Klaus může mít nyní pocit zadostiučinění. Na jeho slova došlo. Ve skutečnosti to byl ale on, který musel kdysi z čela strany odejít, protože přestal vyhrávat volby. Zesměšňovaný Topolánek volby vyhrával. Tím, že byl Klaus díky našemu tehdejšímu volebnímu systému a zákulisním vyjednáváním zvolen prezidentem, svou politickou smrt pouze oddálil. Byl to on, kdo uzavřel pravici k novým myšlenkám a lidem. Za něj se z ODS stala místo normální politické strany, která se obnovuje přílivem nových členů, obyčejná sekta. Klaus na mnoho lidí působil arogantně a nejenom působil, on arogantní také byl.
Klausovi se podařilo českou pravici zkompromitovat možná na půl generace dopředu. Mimo jiné tím, že jeho vládnutí připomínalo spíše západní sociální demokracii, takže když dnes lidé odmítají pravici, ve skutečnosti příliš nevědí, o čem mluví.
Velký Klausův problém je v tom, že působí dojmem, že nemá rád lidi, dokonce že jimi pohrdá. Nikdo nezíská stoupence, když bude vypadat, že všemi pohrdá. Takový člověk přitahuje pouze zcela specifické jedince, kteří mají pocit, že přimknutím se k vůdci tomuto prokletí unikají. Daleko ovšem neutečou. Náklonnost způsobí jen to, že vůdce jimi pohrdá ještě víc.
Utopie se líbí, ale nepomůže
Americký autor Michael Novak píše: „Politická ekonomie se musí zabývat lidmi takovými, jací jsou, včetně zla.“ Každý systém identifikuje svého největšího nepřítele. Pro tradiční společnosti je tím největším zlem nepořádek, pro socialistické společnosti je to nerovnost a pro společnosti demokratického kapitalismu tyranie. V demokratickém kapitalismu má velkou důležitost obchod a průmysl. Duchovní mohou být fanatičtí, vojáci plení, šlechta je agresivní a stát se chová jako parazit. Obchod takový není, ve spojení se svobodou vyžaduje „zdravý realismus“ a je imunní vůči postavení a třídě. Vytváří centrum moci, které je (v ideálním případě) oddělené od politiky. Podle levice kapitalismus institucionalizuje sobectví a závist. Jenže vlastní zájem je něco jiného, není to krátkozraké sobectví. Je to něco, co zajímá každého bez ohledu na to, co lidé vyznávají za hodnoty a jaké cíle sledují. Demokratický kapitalismus ví, že hříšnost není možné vykořenit, ale je možné smysluplné lidské sklony využít.
Jak by se ale té skupině bývalých komunistů a svazáků mohlo podařit vybudovat nějaký demokratický kapitalismus, když ani o demokracii, ani o kapitalismu nikdy nic pořádného nevěděli?
Ani levici nemáme
Pravici dnes zřejmě nepomůže nic, protože si své viny odpykává v době, kdy lidé už nevěří demokracii jako takové. Naše levice také není žádná autentická levice, ale jsou to lidé, na které při prvním porcování na zabíjačce počátkem 90. let nedošlo, tak označili celý vývoj po listopadu 1989 za vadný a jeho výsledkem je údajná spálená země. To je případ Miloše Zemana a spol, lidí, kteří provedli svou malou kontrarevoluci závistí. Na jejich straně stojí lidé, kteří jsou buď skutečně na straně poražených, nebo kterým se to povedlo namluvit.
Socialistické ideály spočívají v hlásání jistoty a rovnosti, zatímco kapitalistické v sebezdokonalení a růstu. Jistoty se dá dosáhnout byrokratickým ovládnutím společnosti a rovnosti tím, že se bohatším bere a chudším dává, což se dá jako cesta lidem dobře prodat. Každý má pocit, že má méně, než si zasloužil. Chtít po lidech risk a život ve vlastních rukou je něco, co se na politickém trhu prodává hůře. Když ještě mezi obchodníky s idejemi patří komunikačně necitliví lidé, jako byl Klaus a kteří jsou navíc ve spojení se zloději, kompromituje se všechno. Pak nepomohou žádné statistiky, podle kterých třeba poměr výše důchodů k průměrné mzdě byl nejlepší za Klausových vlád a to i ve srovnání s dobou před listopadem 1989.
Máte se hůře
Lidem se podařilo namluvit, že se mají hůře a může za to demokracie a kapitalismus. Někteří se navíc mají skutečně hůře a těžko se jim vysvětluje proč. Říci nezaměstnanému člověku, že je fakt smůla, že se za celý život nenaučil nic jiného, než foukat sklo, což po něm dnes nikdo nechce a nikdo mu to tedy nezaplatí, není cesta k volebním úspěchům.
Pravicové strany neuspěly v některých věcech, které se skutečně nepovedly, třeba zabránit tomu, aby se neobohatila řada lidí z veksláckých, komunistických a estébáckých kruhů, ale neuspěly ani v tom, aby lidem vysvětlili, v čem je jejich konkrétní život lepší.
Zatím se nezdá, že by na obzoru byla pro pravici nějaká změna k lepšímu. Zřejmě musí přijít hořké zklamání z konečného krachu všelijakých utopických projektů. Tohle bude bolet. Aby se teď objevil nějaký obnovitel pravice, to by byl zázrak. Jenže levice by takového obnovitele taky potřebovala, takže to už potřebujeme zázraky dva a k tomu třetí zázrak, aby se na mezinárodní scéně nic zlého nesemlelo.
Zní to nadějně, že?
