Covid dal autoritářským režimům ve světě do rukou nové nástroje, jak umlčet či alespoň oslabit nezávislá média. Mezinárodní tiskový institut (IPI) v čerstvé zprávě upozorňuje, že řada vlád využila pandemii k omezení přístupu novinářů k informacím. Po celém světě bylo loni zavražděno téměř padesát novinářů. Svoboda médií upadá i v zemích Evropské unie, včetně Česka a jeho sousedů.

Podle IPI jsou represe vůči novinářům celosvětový fenomén. Například v Myanmaru došlo letos v únoru k vojenskému puči, po kterém tamní vojenská junta zatkla přes sedmdesát novinářů, zrušila licence nezávislým médiím a opakovaně blokovala přístup k internetu. V Bělorusku zase režim prezidenta Alexandra Lukašenka trestá média za zprávy o protestech proti loňským zmanipulovaným volbám. Místní novináři od loňska zaznamenali více než 550 útoků, včetně stovek zadržení.

V umlčování novinářů pokračoval také čínský komunistický režim. Přijetím zákona o státní bezpečnosti v Hongkongu pod hrozbou doživotního vězení zakázal jakoukoli kritiku Pekingu. Ten se zaměřil také na kritické novináře a vydavatele, jako je například Jimmy Lai z časopisu Apple Daily, který byl letos odsouzen k ročnímu vězení za „organizaci a účast“ na dvou režimem nepovolených protestech z roku 2019.

Turecko: nejvíc novinářů ve vězení

K perzekuci novinářů ale dochází i jinde ve světě: Na Filipínách vláda odmítla vydat vysílací licenci rozhlasové a televizní společnosti ABS-CBN. Indická vláda zase stíhá novináře kritizující tamní boj s pandemií koronaviru. A v africké Ugandě znovuzvolení prezidenta, který je ve funkci již téměř 35 let, doprovázelo více než sto útoků na místní novináře. Před volbami dokonce ugandské úřady omezily přístup k internetu, a tak i přístup k informacím.

Turecko nadále vězní nejvíce novinářů na světě. V Latinské Americe pokračuje režim Daniela Ortegy v Nikaragui ve válce proti svobodnému tisku a omezuje přístup k informacím. Novináři v zemi čelí stíhání, sledování i vyhrožování.
V minulém roce bylo také podle oficiálních statistik zavražděno téměř padesát novinářů po celém světě.

Imunní proti oslabování nezávislých médií však nejsou ani státy Evropské unie. Nejhůře je na tom Maďarsko, ze kterého se v posledních letech postupně vytrácejí média, která jsou ochotna kriticky a nezávisle informovat o režimu Viktora Orbána. Podílí se na tom jak vládní strana Fidesz, tak i byznysmeni z Orbánova okolí.

Zatím poslední ranou pro maďarskou nezávislou mediální scénu je konec nezávislého rádia Klubrádió, které požádalo o vysílací licenci. Od maďarské mediální rady ovládané stranou Fidesz ji však neobdrželo.

„Toto neopodstatněné rozhodnutí ukazuje, že maďarské úřady hodlají stanici znepřístupnit svobodné vysílání před volbami v roce 2022,“ říká ředitel Mezinárodního tiskového institutu Scott Griffen. „Mediální rada závislá na straně Fidesz je využívána jako nástroj ke zničení těch několika málo nezávislých médií, která v Maďarsku zůstávají,“ dodává.

Podobné politické tlaky na média sílí i v dalších zemích regionu. Jeden z největších polských mediálních domů Polska Press letos v březnu převzala ropná společnost PKN Orlen. V té přitom téměř třetinový podíl vlastní polský stát. Opozice to označuje za plán vládnoucí strany Právo a spravedlnost zcela ovládnout polská média. Firma PKN Orlen navíc do správní rady mediálního domu dosadila novinářku, která vládní stranu otevřeně podporuje.

Pandemie jako záminka

Mezinárodní tiskový institut (IPI) také upozorňuje, že ke zhoršujícímu se stavu svobody tisku ve světě přispěla i pandemie koronaviru. Mnohé vlády totiž využily krizi veřejného zdraví k omezení přístupu novinářů k informacím. Výjimkou nejsou ani útoky či zatýkání nepohodlných novinářů za jejich pokrývání koronavirové krize.

IPI provedl i monitoring svobody tisku právě v souvislosti v pandemií covid-19, ve kterém zaznamenal více než šest set porušení svobody tisku po celém světě. Nejvíce z nich bylo nahlášeno v asijsko-pacifickém regionu, konkrétně pak v Bangladéši, Indii, Pákistánu a Nepálu. Přes sedmdesát lidí v této oblasti čelilo v uplynulém roce zatčení či obvinění za nepovolené informování o pandemii. Došlo zde také k více než třiceti fyzickým útokům a slovním hrozbám.

Afrika je na druhém místě, co se týče zatýkání a obviňování novinářů v souvislosti s covidem. Například v Zimbabwe byl zatčen investigativní novinář Hopewell Chin’ono, a to dokonce třikrát v pouhých šesti měsících. Poprvé k tomu došlo v červenci loňského roku, když odhalil podvod při zadávání veřejných zakázek souvisejících s covidem na tamním ministerstvu zdravotnictví.

Také v Evropě byl zaznamenán vysoký počet fyzických i verbálních útoků na novináře. IPI eviduje více než sto případů útoků, z nichž přes osmdesát procent bylo ze strany veřejnosti. Evropští novináři například čelili útokům při reportování o demonstracích proti koronavirovým opatřením.

Falešné zákony o falešných zprávách

Problematické jsou také zákony o takzvaných „falešných zprávách“, které přijala řada zemí. Ty sice mohou znít smysluplně v době, kdy v souvislosti s koronavirem koluje velké množství dezinformací a hoaxů, ale jsou v mnoha ohledech také zneužitelné.

Lze je totiž využít i k omezení kritických hlasů ve společnosti. Mezinárodní tiskový institut proto upozorňuje, že tyto zákony otevírají vládám nové možnosti, jak řídit tok informací a zpráv.

Malajská vláda tak například využila mimořádných pravomocí a zavedla nový zákon, podle kterého může udělit pokutu až do výše dvaceti tisíc eur a trest odnětí svobody až na tři roky za zveřejnění či vytvoření „falešné zprávy“ o pandemii nebo tamním nouzovém stavu.

„Umožňuje také donucovacím orgánům přístup k osobním údajům, stejně jako možnost vyhledávat v jakémkoli elektronickém zařízení, pokud to považují za nezbytné k provedení vyšetřování, spolu s pokutami pro každého, kdo odmítne spolupracovat,“ píše institut.

Podobný zákon zavedlo i Rusko. To za šíření „nepravdivých informací“ kromě obdobně vysoké pokuty hodlá také trestat jejich iniciátory pětiletým vězením.