Ještě u nás ani nedozněla debata o odstranění sochy Stalinova maršála Koněva, a už se rozjel nový verbálně vyostřený spor o návrat mariánského sloupu na Staroměstské náměstí. Nejsme v tom sami. Ve Spojených státech se s novou vášní rozhořel konflikt týkající se soch vojenských a politických vůdců Konfederovaných států amerických. V Británii se odstraňují pomníky otrokářům. V Antverpách úřady přesunuly do muzea sochu belgického krále Leopolda II. Spory o historickou paměť komunit i národů odpovídají svou intenzitou dnešní vyhrocené době.

Bylo by strašidelně snadné si říci, že boření pomníků je snahou přepsat či popřít dějiny a nemělo by k němu docházet. Je to tak snadné, že na to přišel i mluvčí prezidenta, který ve svém narativu spojil odstranění Koněvovy normalizační sochy s posprejováním sochy Winstona Churchilla. Jenže stejně jako u drtivé většiny ostatních věcí, které nám pan mluvčí tlumočí, se dá skoro vsadit, že když to říká on, pravda bude jinde.

Sochy slavných osobností jsou součástí historické paměti, a proto je u nich důležité nejenom, koho připomínají, ale také, kdy byly vztyčeny, kým a za jakým účelem. Tyto informace jsou totiž klíčem k tomu, co má ta která socha či pomník vlastně připomínat a komu. Při debatách o nich tedy nelze tyto podstatné náležitosti opomínat. Proto je například nezbytné Koněvovu sochu vnímat především jako normalizační snahu o ospravedlnění sovětské okupace, a nikoliv jako dík za osvobození.

Kdo vyhrál občanskou válku?

Dobře je to vidět na již zmíněných pomnících jižanským politikům a generálům, kteří v letech 1861–1865 bojovali za nezávislost – zaručující zachování otroctví – na Spojených státech amerických. Kdybyste si projeli státy bývalé Konfederace dnes, podle soch byste mohli klidně usoudit, že byl tento boj pro Jih vítězný. Tak velká benevolence skutečných vítězů je až zarážející.

Velká většina těchto soch a pomníků ale vznikla až po období tzv. rekonstrukce, což byl proces znovupřijetí do Unie, v jehož rámci musely místní úřady umožnit volit bývalým otrokům. Že to i přes často násilné snahy Ku-Klux-Klanu neslo své ovoce, dokazuje fakt, že úplně první Afroameričané byli do federálního Kongresu zvoleni právě za jižanské státy. Po konci rekonstrukce v roce 1877, s nímž odešly i jednotky federální armády, však místní politici začali výkon volebního práva černochů značně omezovat.

Právě z doby vzniku segregačních zákonů pak pochází velká většina soch vojevůdců a představitelů Konfederace. Jejich účelem tedy bylo bývalým otrokům připomínat, kde je jejich místo ve společnosti a že Jih, ač poražen, svůj boj nevzdal. Druhá výrazná, byť menší vlna se pak váže až na dobu po druhé světové válce a boje za občanská práva. Vrcholem pak je, že se po velitelích konfederačních vojsk jmenují základny armády Spojených států amerických, proti níž tito lidé bojovali.

Kolonialismus, otrokářství a rasismus

Někdy jsou ovšem už samotné činy dané osobnosti natolik odpudivé, že by její socha z veřejného prostoru zmizet měla. To je případ již zmíněného belgického krále Leopolda II., jehož třiadvacet let trvající hrůzovláda v jeho osobní kolonii cynicky nazvané Svobodný stát Kongo stála život miliony a možná i desítky milionů tamních obyvatel, černochů.

Koneckonců zvěrstva páchaná v Kongu byla tak extrémní i na tehdejší dobu, že proti nim vystupovali i představitelé ostatních koloniálních velmocí, jež toto území Leopoldovi svěřily v roce 1885 do správy. Dolní komora britského parlamentu, která byla jinak plná zastánců kolonialismu a teorií o rasové podřadnosti černochů, situaci v Leopoldově kolonii odsoudila již v roce 1903. Dějiny totiž nejsou jednoznačné a jako takové bychom si je i měli připomínat.

Tím se dostáváme k případu sochy Winstona Churchilla. Ten byl nepokrytým sociálním darwinistou, který lidské rasy dělil podle vyspělosti, a prokazatelně o Indech mluvil velice hanlivě. V tom případě bychom ale měli uvažovat i o odstranění soch Mahátmy Gándhího, jenž v době, kdy žil v Jižní Africe, o černých Afričanech řekl mimo jiné, že jsou „špinaví a žijí jako zvířata“.

Kde a proč

V Ghaně tak byla jeho socha odstraněna z tamější univerzity. V Manchesteru, kde byla Gándhího socha vztyčena v roce 2019, proti tomu studenti místní univerzity právě s odkazem na tato jeho vyjádření protestovali. V Indii by to ale bylo považováno za skandální. Vždyť přece Gándhí pomohl získat pro zemi nezávislost! Stejně tak je tomu se sochou Winstona Churchilla.

Jeho sochy v mnoha evropských městech nejsou vyjádřením podpory jeho názorům na Indy, ale poděkováním za jeho roli ve druhé světové válce. Není náhodou, že jedním z proponentů odstraňování Churchillových soch v Evropě je historik John Charmley, jenž zastává názor, že se měl s Hitlerem dohodnout. Ostatní kritici jistě jeho válečné zásluhy popírat nechtějí.

Padouch, nebo hrdina

Zároveň je také rozhodně správné poukazovat na problematické aspekty významných dějinných postav, protože ukazují na problematické aspekty našich vlastních dějin. Nezapomínejme ovšem na to, kde a proč sochy oněch osobností stojí a kdo a kdy je postavil. Ostatně, Karel IV. umožnil v roce 1349 za úplatu měšťanům v Norimberku povraždit Židy z tamějšího ghetta a zabrat jejich majetek. Je to důvod pro odstranění jeho soch a pomníků?

Angličané by mohli začít masově strhávat Shakespearovy sochy za antisemitismus v Kupci Benátském a také krále Eduarda I., jenž z Anglie vyhnal všechny Židy. Návrat jim umožnil až Oliver Cromwell, který ale zase nechvalně proslul odporem k Irům a brutalitou při dobývání jejich domoviny. Počet obětí se odhaduje na čtvrtinu až dvě pětiny tehdejších obyvatel.

Berme sochy, pomníky a památníky více jako výzvu k rozšíření poznání vlastních dějin a méně jako výraz nekritického obdivu či nenávisti. Pokud je chceme považovat za to druhé, tak je možná raději strhněme všechny a nové nestavme.