GLOSA / Ten příběh je už čtvrt století starý, ale vrací se mi v lehké souvislosti s tím, co se nyní už nějaký čas odehrává kolem České televize. V roce 2000 jsem v redakci zpravodajství druhou sezónu připravoval nedělní diskusní pořad, který se tehdy jmenoval V pravé poledne. Nesnadná doba. Atmosféra tzv. opoziční smlouvy se podepisovala i na náladě v redakci. Na jaře nastoupil nový šéf zpravodajství. Jmenoval se Jiří Hodač. Přišel z BBC a já si naivně sliboval, že to s jeho zkušenostmi nabere grády. Nabralo. Ale jiné.

Tehdejší předseda Poslanecké sněmovny PČR Václav Klaus si jednoho dne postěžoval, že už se ho dlouho Česká televize na nic nezeptala. A tak mi Hodač nařídil, abych jej pozval. Jediným partnerem mu byl premiér Miloš Zeman. Pozval jsem je oba. Těžký úkol. Klausovi se ale vůbec nechtělo. A začaly se dít věci. Hodač se na poslední chvíli rozhodl podobu nedělní diskuse zcela přeformátovat. Do vysílání zbývaly čtyři dny. Bylo jasné, že netuší, jak televize funguje, poněvadž nový formát vyžaduje čas. V Londýně znal zevnitř jen rádio. Klaus trval na tom, že nedorazí. Zeman a další dva hosté z opozice účast potvrdili.

Nastaly zmatky s upoutávkou. Text standardního ohlášení „pozvání do pořadu přijali…“ jsem pro jistotu změnil na „pozváni byli…“ Ovšem kreativita programu neznala mezí a spíkr upoutávek bez mého vědomí namluvil tu první, klasickou verzi, která při vysílání způsobila v Klausově štábu okamžitou ostrou reakci. Té totiž předcházela Klausova intervence u generálního ředitele České televize Dušana Chmelíčka s tím, že do pořadu nepřijde a ať to celé zarazí. Namísto přípravy na vysílání s nově přidělenou a zcela bezradnou dramaturgyní jsem řešil provozní věci a Hodačovy last minute nápady. Jedním z nich byla zmiňovaná změna nejen formátu pořadu, ale i hostům původně oznámených témat.

Ještě v neděli ráno nebylo jasné, zda ve studiu nezůstane jedno křeslo prázdné. Asi hodinu před vysíláním mi Klausův tajemník oznámil, že jeho šéf nakonec přijede. Dodnes slyším reakci na mé uvítání v maskérně, když na slova, že jsem rád, Klaus výhrůžně odvětil: „No to teda nebuďte rád…“

Ocitl jsem se mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně vedení televize v čele s Chmelíčkem a Hodačem v hlubokém předklonu u vchodu do studia před politickými autoritami, na druhé straně Klaus a Zeman. Nebyl tam nikdo, kdo by mi kryl záda. Byl to neuvěřitelný stres a začalo mi docházet, že půjde o mé poslední vysílání. Jeho podobu všechno už zmíněné očividně poznamenalo, měl jsem pocit jízdy po namydlených schodech. Byl jsem rozhodnutý s tím praštit. Hodač mě ale předběhl. V pondělí ráno oznámil mé odvolání kvůli údajnému „profesionálnímu selhání“. Nebylo pochyb o tom, kdo ho k takovému rozhodnutí inspiroval. A mně se vlastně ulevilo. Nedovedl jsem si další existenci v této atmosféře představit a z České televize jsem odešel. Půl roku před známou televizní krizí.

Dnes je v České televizi mnohé jinak, ale zároveň podle všeho mnohé i docela stejné. Ostatně posoudit by to mohli – pokud by chtěli – dva mí bývalí kolegové, kteří dobu před 25 lety ve zpravodajství pamatují a dnes sedí v Radě ČT. V té radě, která před necelými dvěma lety zvolila Jana Součka generálním ředitelem. V té radě, jejíž nemalá část ho nyní hodlá odvolat.

Zvolení ředitele brněnského studia ČT Jana Součka bylo překvapením. Do poslední chvíle se jevil jasným favoritem i pro třetí funkční období Petr Dvořák. Ihned se vyrojily spekulace o tom, že Souček slíbil zkrotit kritické zpravodajství, odvolat Václava Moravce z obrazovky a kdoví co ještě. Dnes se dozvídáme, že ředitel byl údajně vydírán, neboť zadání nesplnil. Bude-li nakonec odvolán, bude jistě chtít odejít jako bojovný hrdina, který se vzepřel radním a postavil se za Moravce. (Tomu bych teď asi měl závidět, že za něj je ředitel ochoten padnout…) Navíc se postaral o lepší financování televize veřejné služby, neboť přece za jeho mandátu politici schválili zvýšení televizních poplatků i s inflační doložkou. Bude to nepochybně interpretovat jako hlubokou křivdu.

Jenže pravdou je, že k „popravě“ Moravce měl už téměř nakročeno, kvůli čemuž se rozpadl i televizní etický panel. Nic na tom, že finanční nezávislost médií veřejné služby – i díky „tiché diplomacii“ jeho předchůdce – slíbila ve volebním programu jako jednu z priorit současná vládní koalice dávno před zvolením nového ředitele.

Pokud radní ředitele Součka odvolají, přiznají, že se jeho volbou dopustili obrovské chyby, nad níž už tehdy leckdo kroutil hlavou. Národní televize je unikátním majetkem veřejnosti. Pakliže Rada ČT začne fungovat jako odpovědný dohled, a nikoli jako likvidátor České televize, mohlo by mít toto médium veřejné služby nakročeno k hlubokému nádechu. Nezbývá než doufat, že každá další změna nepovede k horšímu.

Roman Prorok je mediální poradce, výkonný producent, kameraman, střihač a režisér. V letech 1993–2000 pracoval v redakci zpravodajství České televize, mimo jiné působil jako poradce předsedy Senátu PČR Petra Pitharta (2001–2003) a mluvčí úřednické vlády Jana Fischera (2009–2010). V roce 2011 se neúspěšně ucházel o funkci generálního ředitele České televize.