František Bányai FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
ROZHOVOR / V den, kdy začíná Jom ha-šo´a, neboli Den památky na šoa a hrdinství, který připomíná všechny oběti zavražděné během druhé světové války v rámci holocaustu, byly v Praze i některých dalších městech odhaleny další pamětní kameny, neboli stolpersteiny, se jmény obětí.
Na území čtyř pražských částí tak bylo umístěno šestnáct kamenů, z nichž dva byly náhradou za kameny ztracené při rekonstrukci Kaprovy ulice.
Stolpersteiny, v doslovném překladu kameny, o které je třeba klopýtnout, myšleno samozřejmě obrazně, jsou dílem německého umělce Günthera Demniga, jenž první z těchto kamenů položil 16. prosince 1992 před radnicí v Kolíně nad Rýnem. Inspirací mu byla slova Talmudu: „Člověk je zapomenut pouze tehdy, když je zapomenuto jeho jméno.“ Od té doby byly položeny desetitisíce těchto kamenů nejen v Německu, ale i v dalších zemích, a to včetně České republiky.
Každý kámen připomíná konkrétní osud člověka pronásledovaného a ve většině případů i zavražděného německým národním socialismem v letech 1939–1945. Ne všechny oběti však byly židovského původu, byť s ohledem na počet zavražděných lidí Židé samozřejmě převažují. Některé kameny pak jsou položeny jako památka i na lidi přeživší či ty, jimž se podařilo před perzekucí uprchnout do zahraničí.
Na otázky deníku FORUM 24 týkající se stolpersteinů odpovídal předseda Židovské obce v Praze František Bányai, jenž se prostřednictvím Veřejně prospěšného spolku na podporu osob dotčených holocaustem organizaci pokládání kamenů spolu s Hermínou Neunerovou věnuje.
Jak dlouho trvá a jak je složité položení takového pamětního kamene?
Je to podle možností. Spíše je to třeba avizovat měsíce dopředu, aby si případní zájemci ze zahraničí naplánovali cestu.
Složité to není, jen to chce čas. Na každý kámen musíme žádat Technickou správu komunikací, která vyjádří své případné připomínky a většinou do měsíce vydá souhlasné stanovisko. Pak musím požádat majetkový odbor, protože chodník patří městu a nikoliv majitelům. A říkám naštěstí, protože někteří majitelé nemají zájem, aby se na jejich domy či pozemky dávala nějaká pamětní deska. Majetkový odbor se vyjádří většinou do dvou týdnů. Pak musím oslovit památkový odbor, který to posílá Národnímu památkovému ústavu. To se musí všechno udělat asi tak pět měsíců před položením.
Těžší částí je komunikace s těmi zájemci, kteří se většinou ptají, co mají udělat. Těm je potřeba vysvětlit, že je nutné hlavně ověřit adresu, což je někdy velice jednoduché, ale v některých případech komplikované, protože poslední adresa, která je třeba uvedena v databázi Holocaust, často není poslední svobodnou adresou. Proto se snažíme lidi přesvědčit, aby nezadávali adresu, kam se oběti byly nuceny přestěhovat, ale aby dávali adresu, kde skutečně žili předtím.
Například vlastníci domů v lukrativnějších místech byli ihned vystěhováváni a sestěhovali se do tzv. židovských domů. Což ale není jejich původní svobodná adresa. Často se to pozná, že na té adrese je hodně obětí z různých rodin. To už je podezřelé.
Někdy je také problém s identifikací, objevují se občas diskuse kolem jmen, protože spousta lidí používala domácká jména, jako třeba Edík, což je možné uvést u dítěte, ale ne u dospělých. A občas si ti vzdálení žijící příbuzní nepamatují, jak přesně se ten člověk jmenoval – třeba v případě počešťování německých jmen.
Chtějí kameny pokládat většinou příbuzní obětí?
Iniciativa vždy vychází od příbuzných či individuálních zájemců, nikoliv od židovské obce. Navíc je třeba připomenout, že stolpersteine nejsou jen pro oběti holocaustu, ale pro všechny oběti národního socialismu. Dokonce první kámen, který pan Demnig položil, byl pro romskou oběť. I my máme už několik položených kamenů pro nežidovské oběti.
Pak ale máme i případy, kdy chtějí kámen položit nikoliv příbuzní, ale třeba bývalí sousedé, kteří si na oběti pamatují, nebo i dnešní obyvatelé domu, kteří zjistili, že tam někdo takový bydlel.
V souvislosti s položením kamene je třeba dojemné, jak se sejde rodina, která už vůbec tady v Čechách nežije, a sejde se kvůli tomu, aby si zavzpomínala.
Mně se líbí, že to je individuální akce a že se to vždy týká konkrétní oběti. Z tohoto důvodu to má vždy emotivní náboj. Měli jsme třeba kámen, který si objednala paní z Ameriky, původem Češka, jejíž maminka sloužila u židovské rodiny a s láskou vzpomínala zvláště na děti. Ten lidský rozměr tam prostě vždycky zůstane. Pokud to totiž nedělá instituce, není to nikdy formální.
Pokládáte kameny i jinde než v Praze?
My se staráme výhradně o Prahu, ale pokud někde potřebují poradit, tak jim poradíme, jak mají postupovat.
Kolik kamenů se během roku položí?
Počet kamenů, které jsou schopni v Německu vyrobit, je omezený. My už teď máme seznam plný až do roku 2025. Máme asi 150 žadatelů. Žádosti evidujeme podle data a striktně dodržujeme pořadí.
Je někdy větší zájem o pokládání?
Vždy, když se položí nějaké kameny, a je tedy nějaká mediální odezva, je i větší poptávka. Ale jinak to je každým rokem cca sto kamenů. A to je na hranici, kterou my chceme, která se dá dodržet, aby nedošlo k inflace těchto kamenů.
Jak to funguje při samotném pokládání na místě?
Předem si ve dni, kdy se kameny pokládají, musíte naplánovat trasu. Musíte odhadnout zdržení, trasu apod. DaP, který kameny fyzicky pokládá do dlažby, má naštěstí některá povolení, jež to urychlí. Kameny jdou pokládat přibližně s hodinovým odstupem. A v Praze musíme počítat i s tím, že si nemůžeme dovolit připravit díru na kámen či kameny den předem.
Na kolik položení kamene vyjde?
Za kámen pan Demnig účtuje přibližně 130 euro. Administrativu a pokládání děláme tak, že zájemce, jenž chce kámen položit, poprosíme o dar. Vychází to přibližně na 1200–1300 korun na položení jednoho kamene.
