Bývalý předseda poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NÁZOR / Je záhadou, proč se naši poslanci při své tvořivosti pokoušejí zplodit zákony, které nebudou znamenat žádné zlepšení života lidí, ale přinesou jen problémy. Koalice a opozice ve vzácné shodě připravuje zákon, jehož výsledkem nebude nic jiného, než že se novináři budou obávat o něčem psát. Jestli to nějakým způsobem zlepší život české společnosti, je dosti pochybné.
Chystaný zákon, který by zakázal médiím i veřejnosti zveřejňovat jména podezřelých a stíhaných osob před podáním obžaloby, vyvolává mezi odborníky ostrou kritiku. Návrh předložil poslanec a předseda ústavně-právního výboru Radek Vondráček z ANO, podpořil ho i ministr spravedlnosti Pavel Blažek z ODS.
Podle expertů je návrh „nedotažený paskvil“, který může narazit na Listinu základních práv a svobod a donutit novináře k zdrženlivosti například v takových kauzách, jako je Motol.
Návrh minulý týden prošel ústavně-právním výborem s výjimkou hlasu pirátského poslance Jakuba Michálka. Zakázal by šíření informací o totožnosti stíhaných až do obžaloby.
„Je to striktní zásah do svobody slova a projevu. Novináři by nemohli vést diskuse o řadě témat,“ varuje ústavní právník Ondřej Preuss. Podle něj převažuje demokratická diskuse nad ochranou osobnosti, i když respektuje presumpci neviny.
Současné zákony zakazují zveřejňovat jména stíhaných pouze orgánům činným v trestním řízení, takto by se to týkalo všech včetně médií.
„Jde o nepříliš chytrý pokus čelit únikům informací. Stát by měl řešit zdroj, ne média,“ kritizuje Oldřich Kužílek, odborník na otevřenou společnost a spoluautor zákona o přístupu k informacím.
Kužílek také zpochybňuje proces: návrh nepředložila vláda ani Legislativní rada, ale opoziční poslanec bez písemného zdůvodnění. „Vondráček by měl otevřeně popsat původ návrhu a legislativní stopu.“
Svoboda projevu je základ demokratické společnosti. Pokud by média nemohla identifikovat osoby zapojené do velkých kauz, občané by ztratili přístup k informacím nezbytným pro vytvoření vlastního názoru. Výsledkem by mohla být apatie nebo manipulace veřejným míněním. Informace by pak byly kontrolovány pouze státem.
Novináři by nemohli jednoznačně vědět, jestli se řízení nachází ve fázi, kdy je zveřejnění jmen zakázáno. To by vedlo k autocenzuře, která by mohla devastovat investigativní žurnalistiku.
Listina základních práv a svobod chrání šíření informací, pokud již unikly nebo byly jinak získány. Pokud by byl návrh schválen, mohl by být napaden u Ústavního soudu, což by mohlo vést k jeho zrušení, ale zatím by způsoboval chaos a nejistotu. Celý nápad budí podezření, jestli nemá jít o nástroj k zastrašování médií.
„Správná otázka! Proč příznivce Fialovy a Rakušanovy vlády tak rozčiluje obrana svobody slova?“ ptal se na sociální síti X Vondráček. Inspirovaly ho k tomu výroky amerického ministra zahraničí Marca Rubia, který se ptal: „Proč by naše spojence nebo kohokoli jiného měla dráždit svoboda slova?“
Podle indexu Reportérů bez hranic je Česko ohledně svobody slova na 17. místě a lépe jsou na tom jen další evropské země a Kanada. Spojené státy jsou na 55. místě a spojenec Donalda Trumpa, Vladimira Putina a Andreje Babiše Maďarsko je na 66. místě.
Proč se pan Vondráček pouští do nového podniku, jehož výsledkem by bylo, aby se o něčem nesmělo psát? Proč velcí bojovníci za svobodu slova najednou nechtějí, aby se o něčem mluvilo? Není to možná proto, že by se mohlo mluvit třeba o nich?
