Co mají společného finanční šéfka podezřelé čínské firmy Huawei paní Meng Wan-čou, ctihodný šéf velké turecké banky Mehmet Hakan Attila a íránský šíbr Reza Zarrab? Všichni hrají v komplikovaném kusu, ve kterém jde o íránské atomovky (a také o rakety pro Hezbolláh a Hamás), o spoustu ropy, zlata a peněz, o americký vliv, a dokonce i o evropské ekonomické zájmy. O těch se taktně mlčí.
Všichni jmenovaní jsou přímo i nepřímo propojenými figurami v epizodě velké hry. Tou epizodou je postoj různých zemí k sankcím USA vůči Íránu. Vnitřní nitky příběhu v různé chvíli vedou na různé strany a do komplikované hry, odehrávající se na několika scénách, se tak dostávají Izrael, Sýrie, Rusko, ropa a plyn pro Evropu, explorace ve Středozemním moři a Kypr, uprchlíci ve Středomoří, dokonce i usmiřování mezi KLDR a Jižní Koreou… V podstatě celý ten galimatyáš politiky a ekonomiky na globálním hřišti. A jde i o osobní zájem tureckého prezidenta – R. Zarrab byl významným aktérem v prezidentově korupčním megaskandálu v roce 2013.
Bez větší pozornosti většiny médií propukl koncem prosince 2013 korupční skandál tureckého premiéra, dnešního prezidenta R.T. Erdoğana, jeho rodiny a několika ministrů jeho vlády. Šlo o miliardy dolarů v hotovosti a o tajný penězovod do Íránu (íránská ropa a zlato za americké dolary, stručně shrnuto). Klíčovou osobou na íránsko-turecké lince byl R. Zarrab, íránský obchodník ženatý se známou tureckou zpěvačkou, držitel tureckého a íránského pasu a přítel syna tureckého premiéra. Aféra nakonec ve specifické turecké atmosféře vyvanula spolu se stovkami prokurátorů a policistů, kteří se ocitli ve východních provinciích nebo přímo v base, protože se odvážili aféru vyšetřovat. Druhou fází byly čistky po vojenském pokusu o převrat v roce 2016. Podle prezidenta za oběma událostmi stál zloduch a prezidentův arcinepřítel F. Gülen. Desetitisíce jeho údajných stoupenců jsou dodnes vyhazovány z práce, vězněny nebo jinak pronásledovány.
Reza Zarrab se v roce 2016 vydal do USA, kde byl zatčen, když s rodinou dorazil na Floridu. USA jej obvinily ze spiknutí a z podrývání ekonomických sankcí proti Íránu. Výměnný obchod přinesl Íránu několik miliard dolarů. Byly to závažné přečiny a hodně peněz, takže Zarrabovi hrozil vysoký trest.
Zatímco seděl ve vazbě, dorazil do USA na obchodní jednání M. H. Attila, zástupce ředitele turecké Halkbank, kontrolované státem. Po jednáních jej cestou na letiště sebrala americká policie a obvinila jej ze spiknutí a spoluúčasti na porušování sankcí vůči Íránu.
Zarrab pochopil, co je pro něj lepší a slíbil svědčit proti Attilovi jako hlavní svědek obžaloby. Attila z procesu vyšel jako hlavní organizátor systému obcházení sankcí, a nakonec se stal jediným z obviněných, kdo byl v lednu 2018 skutečně odsouzen a uvězněn. Zarrabova výpověď byla zřejmě tak podrobná, že s čistým štítem z procesu nevyšel ani Erdoğan a několik ministrů jeho vlády z let 2013-2014.
Zarrabův trest, o kterém se neví, jaký vlastně byl, musel být skutečně mírný. Dokonce tak, že byl letos v září poznán a vyfotografován v jedné šik newyorské restauraci ve společnosti přítelkyně své ženy.
Zhruba v té době se řešil případ amerického pastora A.C. Brunsona, zadržovaného už dva roky v Turecku (asi jen shodou okolností po dobu vazby Zarraba a Attily). Prezident Trump trval na jeho okamžitém propuštění, prezident Erdoğan jej chtěl vyměnit za uvězněného Attilu. Souboj dvou neústupných prezidentů nakonec vyhrál ten silnější. Pastor se vrátil do USA a Attila ještě sedí ve vězení, kde si odpykává trest 32 měsíců (žalobce pro něj žádal 20 let) a čeká, jak dopadne jeho pokus o odvolání.
Turecký prezident ale nesložil ruce do klína. Justice je v Turecku naprosto nezávislá, to ví každý, takže prezidentovo přání jistě nemá nic společného s listopadovým obviněním Zarraba a jeho manželky z „nezákonných úprav“ jejich vily na břehu Bosporu. Začátkem listopadu také Erdoğan mluvil s D. Trumpem „o záležitosti Halkbanky“. Detaily sice nejsou známy, ale akcie banky šly vzápětí prudce vzhůru.
Zatím se neví, kolik bude činit pokuta, kterou by měla Halkbank za své prohřešky zaplatit, ale spekuluje se o tom, že Američané poskytnou tureckým partnerům možnost zachránit si reputaci. Pokuty totiž bývají skutečně „mastné“, jak měly možnost se přesvědčit některé banky evropské. Typičtí evropští tichošlápkové, jejichž vlády se (nejen) vůči Íránu chovají s trestuhodnou benevolencí.
Britská HSBC (ta je známá i u nás svými dobrými vztahy s českým premiérem) musela v roce 2012 zaplatit 1,9 miliardy dolarů za praní peněz ve prospěch několika zemí včetně Íránu a KLDR. Německá Commerzbank A.G. zaplatila 1,45 miliardy dolarů v podstatě za totéž. Nejhůř dopadla francouzská BNP Paribas – za obcházení sankcí vůči Íránu, Súdánu a Kubě v letech 2002-2009 zaplatila 8,9 miliardy dolarů. Hodnota „černých“ kšeftů této banky za dané období se odhaduje na 30 miliard dolarů…
Koncem listopadu přiletěla do Kanady čínská občanka paní Meng Wang-čou. Na letišti ji sebrala kanadská policie a posadila ji do vydávací vazby. Touží po ní soudy v USA, kde by se měla zodpovídat za to, že firma, založená jejím otcem a jejíž je ona sama finanční ředitelkou, obcházela a obchází protiíránské sankce. Nejspíš nepůjde ani tak o peníze, jako o materiál. Rakety a jaderný výzkum potřebují pořádnou elektroniku a když si nesmíte legálně koupit to nejlepší, Huawei je taky dobrá. V Teheránu a Pchjongjangu by mohli vyprávět.
Naštěstí pro paní Meng, Huawei a Írán je Kanada civilizovaná demokratická země, a tak ji po deseti dnech propustili na kauci. Má elektronický náramek, aby se náhodou neztratila někde na procházce, takže se možná i dozvíme, jak to celé dopadne.
Její velká vlast, lidová Čína, na nic nečekala a docela drze zadržela kanadského občana. Je to bývalý diplomat, nyní pracovník prestižního think tanku. Jeho zadržení je evidentní nátlak na USA prostřednictvím Kanady.
Čína tvrdí, že zadržení paní Meng je politická provokace, což Kanada i USA odmítají. Jenže nebyl by to prezident Trump, aby nečekaně nevstoupil do hry a nezamíchal kartami. Prohlásil totiž, že by také mohl, kdyby chtěl, využít případu paní Meng jako páky na čínské partnery při vyjednávání o obchodní dohodě. Jeho hlavní vyjednavač R. Lighthizer neztratil nervy a prohlásil, že u paní Meng se „jedná o čistě kriminální záležitost. Nemá to nic společného s ničím, na čem já pracuji.“ Určitě mu všichni uvěřili.
Však také Číňané zareagovali zadržením dalšího Kanaďana, pochopitelně že také bez jakékoli politické souvislosti. Objevily se domněnky, že skutečným důvodem je snaha upozornit, že KLDR je čínskou zájmovou oblastí a že bez čínské spoluúčasti žádné americko-jihokorejsko-severokorejské usmíření nebude. Je jistě jenom náhoda, že je to muž, který doprovázel D. Rodmana do KLDR a který založil organizaci Pektu pro kulturní výměnu (pod stejným jménem existuje u nás komunisty řízený spolek přátel KLDR). Zatímco paní Meng byla vystavena těžkostem v zemi, kde právo platí a každý se jej může dovolat, jsou kanadští občané v Číně zadržováni bez možnosti se účinně bránit.
Svět je těžké místo pro život a kolikrát aby se v tom čert vyznal. Těžko by se také hledaly názornější příklady dvojího metru běžně užívaného mocnými tohoto světa v mezinárodní politice.
