Profesorka Helena Válková se u příležitosti Mezinárodního dne žen dojala nad těžkým osudem ženské části společnosti. Koronavirová epidemie prý dopadá více na ženy než na muže. Takové upozornění je na místě a je jistě správně nad ním přemýšlet a hledat řešení i bez toho podivného svátku, kterým je MDŽ. Ještě podivnější ale je, když se nad ženskými osudy dojímá bývalá vědecká pracovnice z komunistické generální prokuratury.

Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková (ANO) upozornila u příležitosti oslav MDŽ, že přibylo například více nezaměstnaných žen než mužů. Ženy také nesrovnatelně častěji zůstávají doma s dětmi po uzavření škol. Válková také říká, že v době epidemie přibylo případů domácího násilí, přičemž valnou většinu obětí těchto patologických případů tvoří ženy. Podle Českého statistického úřadu míra nezaměstnanosti dosáhla v lednu u mužů 2,5 procenta a u žen 4,4 procenta. Zatímco u mužů byla zhruba stejná jako v polovině loňského roku a meziročně se zvedla o méně než třetinu, počet nezaměstnaných žen se v lednu meziročně zdvojnásobil. To všechno je třeba brát naprosto vážně.

Dále čtěte

Také se ptáte, jak z toho ven? Rozšířené vydání Obrany před Babišem nabízí odpověď

Když jsme v roce 2018 vydali knihu Obrana před Babišem, byla rychle vyprodaná a za pár měsíců nakladatelství objednalo dotisk.

Pak je tu ale ještě jedna věc. Jak je vůbec možné, že dělá vládní zmocněnkyni pro lidská práva osoba, která spolu s vrahem Milady Horákové Josefem Urválkem spolupracovala na pavědecké práci o tom, jak dohlížet na lidi, kteří opustili komunistické kriminály, tedy včetně politických vězňů a vězeňkyň?

A když máme to MDŽ, pojďme si jeden takový ženský osud připomenout.

Jednou z vězeňkyň tohoto režimu byla kupříkladu také vysokoškolská profesorka Růžena Vacková, historička umění, divadelní kritička, archeoložka a pedagožka. Komunistický soud ji poslal na 22 let do vězení za to, že veřejně nesouhlasila s vyhazováním studentů a učitelů ze škol z politických důvodů. Odseděla si za strašných podmínek 16 let vězení. Mimo jiné i proto, že nebyla ochotná přistoupit na podmínky amnestie v roce 1960 a 1962. Političtí vězni se měli před propuštěním kát. Vacková ale požadovala, aby spolu s ní byli propuštěni i další nespravedlivě odsouzení vězni, kupříkladu kněží. A tak se dostala na svobodu až v roce 1966.  

Možná si někdo řekne, že dnešní utrpení žen v době epidemie a někdejší utrpení žen v době komunismu spolu nesouvisí. To ale není pravda. Lidská práva mají univerzální povahu a na jejich obranu by měli na veřejnosti vystupovat mravně bezúhonní lidé. A mezi ně profesorka Válková nepatří. Jinak je takový zápal pro lidská práva zcela nedůvěryhodný.

Navíc je nutné dodat, že ty okázalé oslavy MDŽ byly v éře socialismu, kdy se Válková vyšvihla mezi vědeckou elitu a sloužila tehdejší soudní mašinérii, jen trapnou a dutou zástěrkou k faktickému ponížení všech žen, pakliže nežily na výsluní režimu. Celý tehdejší systém provázela faktická nedůstojnost v postavení žen, a to počínaje nízkými platy, ponižujícími řečmi o soudružkách pracovnicích či skandálními poměry v porodnicích nebo v domovech důchodců. A MDŽ se svojí opileckou atmosférou v pracovních kolektivech to korunoval. Když bývalá komunistka řeční k MDŽ, tak si nelze nevzpomenout na celospolečenskou stupiditu a na polibky Gustáva Husáka.

Paní profesorka Válková by se měla za svůj předlistopadový život stydět. Jenže ona stud nemá, a tak nám hájí pod patronací agenta Státní bezpečnosti Andreje Babiše lidská práva. Je to výsměch lidským právům, včetně lidských práv žen. Jak jí mohou to její dojetí ženy věřit?

Ať to paní profesorka bere místo přání k MDŽ. Důsledky epidemie pro ženy je přitom třeba brát zcela vážně. I bez MDŽ.