Už to bude rok, co žijeme pod „pokličkou“. Je to poměrně slušně dlouhá doba, nabízející rozličné komparace. V roce 1966 se z mladých mužů, nosících dlouhé vlasy, stali občané druhé kategorie, mající zakázaný vstup do restauračních a kulturních zařízení, městskou dopravu nevyjímaje.

Dnes máme opět „dvojí“ občanství. Zatímco papaláši si užívají svých privilegií, soukromých restaurací, opulentních hostin, stejně jako krás přímořských letovisek, která mají konečně sami pro sebe, plebs je vyháněn z petřínských kopců, jelikož si tam dovolil sáňkovat. Je to přeci přírodní rezervace. Každý, kdo na Petříně byl a zná ony kopce nad lanovkou, ví, že jsou tam pouze ovocné stromky a tráva, po níž se v létě povalují jak bezdomovci, tak mladí lidé, a nikomu to nevadí (mně už vůbec).

Naštěstí náš udatný strážce pořádku (jehož mé děti překřtily na „červeného pokémona“, mají právě japonské období) zavelel, a policie konala. To tak, aby se prostý lid bavil. Má sedět doma, modlit se a tiše se dívat z okna, eventuálně poslouchat, co má a nemá dělat.

Je dobré míti v čele silového resortu muže s jasnou vizí. Ostatně již na jaře, kdy jsme strachy ani nedutali, se nechal slyšet, že teď ho politika konečně baví. Na jeho pažbě přibyl další „cenný“ zářez. Vedle mrazáků na mrtvoly, letňanského „meše“ („smysluplně“ vyhozené miliony) a vodních děl vyčistil petřínské svahy od občanů „druhé“ kategorie. Ostatně, ne nadarmo se říká, že na chudé platí přísnost. A aby toho nebylo málo, udělá se rovnou seznam „neposluchů“, aby každý věděl, kdo tuhle lapálii spískal!

Jelikož naši papaláši žijí uvnitř své sociální/myšlenkové bubliny, nemohou pochopit, že my, „obyčejní“ lidé, nemůžeme žít pod pokličkou donekonečna. Nemáme soukromé bazény, tělocvičny, letenky do Dubaje, natož restaurace, kde bychom mohli alespoň na chvíli vypnout, odreagovat se po práci a online výuce našich ratolestí.

Na jaře minulého roku nás vystrašili k smrti, že covid je novodobý mor, takže jsme byli zalezlí v „norách“ a čekali, až to „přejde“. Samozřejmě „to“ nepřešlo a uzavřenost naší země snesla srovnání snad jen se severokorejským režimem.

Bohužel, dnes sklízíme ono hermetické uzavření plnými doušky. Místo toho, aby se nastavil udržitelný provoz, včetně chodu školství (to, co s ním tato vláda udělala, je strašný zločin na našich dětech), šla naše vládnoucí garnitura, a my s ní, od extrému k extrému, ode zdi ke zdi.

Staří lidé, kteří jsou vskutku křehcí, nechodili na pravidelné lékařské prohlídky, mladí se nemohli běžně stýkat, atd., atd. Pokud bychom se neuzavřeli před sebou samými, mohlo dojít k pozvolné imunizaci mladé a střední generace, bez podzimního výbuchu. Místo se dozvídáme, že jinak to nešlo, a vůbec, ať jsme rádi, že jsme rádi, když ten covid je horší než celá 2. světová válka. Ano, i tehdy mohly děti chodit do školy, ale byla to snad zásluha Němců? Proboha, co se nám to snažíte sdělit? Nemohu si pomoci, ale při sledování zpráv mám pocit matrixu, mám pocit, že poslouchám normalizační newspeak.

Ve skutečnosti mohly děti do školy chodit už dávno, nestalo se tak. PES, který dnes nikoho nezajímá, včetně jeho tvůrců, predikoval tuto možnost (nejen) pro hlavní město již poslední čtyři měsíce.

Dále čtěte

Strhující příběh Jana Vávry. Román Husité u Postoloprt nyní na e-shopu FORUM

Přečtěte si příběh osudové lásky, kterou zabila síla národních pohádek. Strhující vyprávění o jedné z nejtemnějších stránek novodobé české…

Až tlak veřejnosti přiměl ministerstvo školství k mírnému pokroku v mezích zákona. Nemá cenu opakovat existenci mezinárodních studií ohledně přenosu infekce mezi žáky a učiteli a žáky a žáky, kdo chce, ten si to najde, kdo nechce, bude nadále mlátit prázdnou slámu. Ale proč se naši „lídři“ snaží stále objevovat Ameriku? Nemusí hned letět přes oceán, stačí se podívat za „plot“, k našim rakouským sousedům.

Život pod pokličkou se nedá dlouhodobě vydržet. Šlo to na jaře minulého roku, kdy jsme se vskutku báli. Dnes, když už polovina národa zjistila, že se jedná o další z řady respiračních onemocnění, už to vydržet nelze. My, dospělí, to nějak zvládneme, musíme, ale zločin, který tato vláda spáchala na našich dětech, je neodpustitelný.

Na vlastních dětech vidím každý den nejen vzrůstající apatii, ale především úzkost. Chtějí znovu vidět svoje kamarády, chtějí znovu sportovat, vyměňovat si svoje zážitky. Ale místo toho jste jim naordinovali virtuální peklo. Dovedete si představit, že byste byli znovu mladí? Dovedete si představit, jaké by to bylo, kdyby vám zakazovali navzájem se vídat, odloučili by vás od vašich mladých lásek, životních tužeb? Ty vaše zákazy ničí život celé jedné generaci. To vy, ne naše děti, jste rozdělili společnost: my versus oni. Mladí lidé nechtějí nikoho „zabít“, nechtějí, aby umírali staří lidé. Chtějí žít.

P.S. Tuto glosu jsem napsal Léta Páně 10. 2. 2021, krátce předtím, než se ukázalo, že již nežijeme v parlamentní demokracii.