Ve volebním obvodu Kladno, kde nyní kandiduji do senátu, je přibližně 70 obcí, měst a městysů, a to nejen okresu Kladno, ale také Prahy-západ. V minulých dvou měsících jsem provedl takovou sociální sondu do místních obecních úřadů, radnic nebo, jak se leckde dodnes říká, „výborů“. Obvykle jsem zašel za místním starostou nebo starostkou, popovídal s lidmi na chodbách a tak trochu i naslouchal tomu charakteristickému cvrkotu na úřadě. Podotýkám, že jsem navštívil úřady všech stupňů.
Níže uvádím několik postřehů o neuvěřitelných rozdílech v přístupu k občanovi. Tento příspěvek pak navazuje na předchozí texty, jejichž obsahem se táhne jako červená niť téma přátelského státu. Ono si trochu připusťme, že drtivá většina lidí tak úplně nepochopila, že obec není součástí státu, když koneckonců zčásti i státní moc vykonává. Také považuji za důležité zdůraznit, že obecní úřad je leckdy jediným úředním místem, kam normální člověk během desítek let zavítá. Podle něho pak proto vnímá přívětivost (přátelskost) nebo odpudivost celého státu.
Při zmiňovaných exkurzích jsem neustále myslel na jeden starší filmový snímek z 60. let. Jednalo se o filmový cyklus tří povídek s názvem Místo v houfu a ta první část byla ironicky pojmenovaná Jak se kalí ocel. Zaujala mě tam scéna s hlavním hrdinou, jenž odchází od svých kamarádů na centrálu mládežnické organizace. Jak vniká hlouběji a hlouběji do útrob budovy, setkává se s funkcionáři čím dál vzdálenějšími vnější realitě. Zatímco venku svítí sluníčko, tito lidé tam sedí prakticky v zimním oblečení, čímž autor snímku ilustruje jejich fatální odtrženost od skutečného života. Právě podle tohoto filmu jsem si radnice vnitřně odstupňoval.
Vajíčka a schovávačka
Zvláštní pozornost zasluhují obecní úřady, které vlastně ani žádnými úřady nejsou, protože drtivou většinu agendy provádí sousední obec s pověřeným úřadem. Starosta není uvolněný, proto je schopen obecní problémy řešit jenom pár hodin týdně, a tak jsou i jeho hodiny pro občany třeba ve středu od 16.30 do 18 hod. A tady je právě zřetelný rozdíl v přívětivosti obce. Shodou okolností jsem ve dvou dnech navštívil obě krajní modelové situace. V prvním případě úřadu vládla paní v důchodovém věku, vydávala psí známky, spravovala knihovnu, o všem ve vsi věděla a hlavně byla tím centrem „dědiny“. S každým se znala, předávala kontakty k pomoci sousedům. Slyšel jsem třeba: „Toho zedníka si, fakt, Věro, do baráku neber, všechno ti rozdělá, naslibuje, nechá si vyplatit zálohu a pak to z něj, ženská, budeš tahat do příštího roku.“ Nejlepší ovšem bylo: „Tak mi to tu na chvíli pohlídej, ať se to nemusí zavírat, já se podívám, co se to děje u Vodičků, jestli tam dědek zase neleží, skočím pro ty vajíčka pro Tebe a za čtvrt hoďky jsem zpátky.“ Prostě se tam něco neustále dělo, ta paní zvládla zorganizovat cokoliv, s čímkoliv poradit a věděla, kde může být nějaký problém a šla ho iniciativně řešit.
Den před tím jsem ovšem byl v obci asi o 12 km dál. Tam žádná paní není, úřad se otvírá právě na ty dvě hodiny týdně. Starostka se, podle místních, občas ani neobtěžuje dorazit, není jak stěžejní problémy řešit a nikdo nic o plánech do budoucnosti neví. Jeden pantáta mě pozval na lahváče a všechno mi v krátkosti vysvětlil slovy: „Ta husa tu ani většinou nespí, našim problémům nerozumí a když ji chceme donutit k rozhodnutím na zastupitelstvu, protahuje to do jedenácti do večera, aniž by odpověděla, já pak musím vstávat ráno v pět, tak se na to vy…“
Vyběhne nebo rozklikne
Ve středních obcích, kde uvolněného starostu nebo starostku mají, mě fascinovalo, jaký způsob analýzy problému daný starosta zvolí. Ve většině případů říkal: „Hele Fando, až půjdu večer okolo, stavím se a omrkneme to.“ V jednom případě jsem byl svědkem, jak se starostka vyřítila ven a přiběhla za pět minut s tím, že se na to byla podívat. A pak je druhá část, naštěstí menšinová, jež říká něco jako: „Nafoťte mi to a přiložte k žádosti nebo stížnosti, vezmeme to na zřetel při řešení Vašeho případu.“ Žadatel nebo stěžovatel pak odcházel s jasným vědomím toho, že to starostu absolutně nezajímá a jakémukoliv řešení situace se bude vyhýbat jak čert kříži.
Tento text nemá a nemůže dojít k nějakému univerzálnímu řešení. Každá obec je koneckonců úplně jiná. Zajímalo mě ovšem něco trochu jiného. Pokud ve třech případech byli místní obyvatelé doslova zhnuseni, ve všech případech starostkou, přemýšlel jsem, co s tím budou dělat. V jednom z dotčených případů zjevně vykrystalizovala v rámci sousedské společnosti osoba, která se přirozeně staví do čela odporu a v budoucnu se postaví do voleb jako alternativa. Podle toho, co jsem navnímal, jeví se jako reálné, že to vezme rychlý spád a stávající oponent se stane starostou. Ovšem v posledních dvou obcích svůj úděl berou jako nezměnitelný a prostě se smiřují s tím, že taková situace tu prostě bude dlouhodobě. „Jestli se to nezmění a s tou vodou nám starostka nepomůže, tak si zažádám o důchoďák a půjdu tam,“ vysvětloval dvaasedmdesátiletý vdovec.
Na konec si dovolím jednu naivní představu. Jsme prakticky přesně v polovině funkčního období komunálních politiků. Nestálo by to za to si trochu zabilancovat, co zlepšit, zda svůj mandát plní dobře. A pokud nikoliv, jakou máme v obci alternativu a kdo by do toho šel namísto nespolehlivého. Jestli si taky občas nevyzkoušet to, co já během posledních týdnů, tj. zaposlouchat se do radničního cvrkotu a srovnat s tím, co se děje přes pole.
Autor je kandidát do Senátu za KDU-ČSL a TOP 09 v obvodě č. 30 Kladno.
