Přiznejme si zcela upřímně, že je dost katolíků, kteří současného papeže nemají rádi. Někteří to dávají otevřeně najevo. Najdou se na celé škále od celkem bezvýznamných – byť dost hlučných – fundamentalistů až po některé kardinály. Nejdále zašel americký kardinál Raymond Burke, který papeže otevřeně kritizoval loni při biskupské synodě o rodině.
Co se papežovým protivníkům nelíbí? Předně jeho styl, který je neformální, zatímco oni by si přáli pontifika ve stylu Pia XII. (+1958), který by nosil papežskou korunu – tiáru – a proklínal současný svět, rozličné bludy, jiná křesťanská vyznání a ostatní náboženství, poslední koncil, pokoncilní liturgii v národním jazyce místo latiny, homosexuály, demokracii a podobně.
Kromě toho je papež podezřelý už tím, že pochází z Latinské Ameriky, která má za sebou bohatou historii pravicových i levicových diktatur, přičemž křesťané se stačili zaplést s oběma stranami sociálně napjaté společnosti.
Jedním z jevů, se kterým se poslední papežové potýkali, je takzvaná teologie osvobození, což je ideové hnutí, které se vynořilo v Latinské Americe v 70. letech a pokoušelo se – v některých svých podobách a různě radikálně – kombinovat katolicismus a revoluční socialismus. Hnutí používalo mnohdy i marxistickou terminologii a také marxistickou analýzu společenského konfliktu včetně třídního boje. Objevilo se chápání hříchu nejen jako individuálního zla, ale také jako hříchu, který plodí nespravedlivé struktury společnosti, které je třeba změnit a nespolehnout se jen na běžné milosrdenství.
Dnes, kdy přišel argentinský papež a navíc jezuita, tedy příslušník sociálně dost angažovaného řádu, objevuje se otázka, zda nebude stoupencem tohoto směru, mezi jehož protagonisty patřili i mnozí biskupové.
Americký rozhlasový komentátor Rush Limbaugh po vydání encykliky Evangelii Gaudium o papežovi prohlásil: „Papež František je marxista a katolická církev je pokrytecká, když kritizuje kapitalismus, který ji financuje.“
Co papež provedl? Tak například napsal: „Tak, jako přikázání nezabiješ klade jasné meze, aby zajistilo hodnotu lidského života, musíme dnes říci ne ekonomii vyřazování a nerovnosti. Tato ekonomie zabíjí.“
Nebo: „Zatímco výdělky málokterých exponenciálně rostou, výdělky většiny se stále více vzdalují od blahobytu této šťastné menšiny. Tato nerovnováha plyne z ideologií, které obhajují absolutní autonomii trhů a finančních spekulací. Proto upírají právo na kontrolu státům, které jsou pověřeny tím, aby chránily obecné blaho. Nastoluje se nová, neviditelná, někdy virtuální tyranie, která jednostranně a neúprosně diktuje svoje zákony a svoje pravidla.“
Papežova gesta
The Economist si před rokem všiml, že papež František udělal dvě gesta, která vedla některé lidi k závěru, že se teologie osvobození znova dostává na scénu. Během svého zpátečního letu z návštěvy v Jižní Koreji loni v srpnu papež vyjádřil obdiv pro mučedníka, kterému se někdy říká „levicový mučedník“, pro Oscara Romera, arcibiskupa ze San Salvadoru, který byl v roce 1980 zavražděn při mši. Papež potvrdil, že byrokraticky dlouho zablokovaný proces blahořečení arcibiskupa, který byl podezřelý z marxistických sklonů, by měl nyní postupovat rychleji. Papež řekl: „Pro mě je Romero muž Boží… neexistují žádné doktrinální problémy a je velmi důležité, aby beatifikace proběhla rychle.“
Papež také rehabilitoval (stále žijící) postavu z éry teologie osvobození, která je jistým způsobem kontroverznější. Kněz Miguel d’Escoto Brockmann byl ministrem zahraničí v nikaragujské revoluční vládě v letech 1979 až 1990. Jak The Economist připomíná, v roce 2007 byl d’Escoto požádán Kaddáfího režimem v Libyi, aby zemi reprezentoval u Organizace spojených národů. O rok později se stal předsedou Valného shromáždění OSN a ostře kritizoval západní představy o „humanitární intervenci“. Tím se nevyhnutelné zapletl do ideologického boje, který probíhá jak uvnitř církve, tak také ve světě. V roce 1984 ho Jan Pavel II. suspendoval z výkonu kněžských povinností, protože se Miguel d’Escoto nechtěl vzdát svého ministerského postu. V srpnu 2014 papež František souhlasil s tím, aby byl trest z kněze, který je už údajně hluchý a nemohoucí, sejmut, aby opět mohl sloužit mši.
Je to podpora?
Je to podpora teologie osvobození? K tomu je nutno připočíst i to, že papež často ostře kritizuje bohaté a mocné a staví se na stranu chudých.
Zdá se ale, že něco podobného, co představoval Miguel d’Escoto, tedy kněžské poslání s postavením v revoluční politice, se nemůže vrátit. I když má Latinská Amerika stále otevřené kněžstvo a má i revoluční socialisty, nedojde nejspíš už k této kombinaci.
Také se to příliš neosvědčuje. Biskup Fernando Lugo, prezident Paraguaye, byl v rámci „impeachmentu“ sesazen v roce 2012. V okolních zemích to vyvolalo poznámky o puči. (Předtím byl Lugo papežem Benediktem XVI. laicizován, tedy zbaven kněžských povinností.) V roce 2013 byl zvolen senátorem.
Především jde o to, že papež František se vyslovuje poměrně výrazně o zvláštním povolání a svátosti kněžství, takže je nepravděpodobné, že by byl něčemu takovému nakloněn. V případě sejmutí církevního trestu z Miguela d’Escota se jedná spíše o čin, který respektuje přání starého člověka moci se ještě před smrtí vrátit k základnímu úkonu kněžského poslání, tedy sloužení mše. V této souvislosti je třeba také připomenout i nedávná prohlášení papeže o tom, že rozhodnutí Benedikta XVI. odejít kvůli úbytku sil z papežského úřadu nemusí být ojedinělé a že on sám, František (78 let), se také někdy cítí unaven a že má možná před sebou už jen dva nebo tři roky aktivního a možná i pozemského života.
Jemnější teologie osvobození
Podstatné ale je, že František, který se zřejmě těší dobrému zdraví, se podílel na vypracování jemnější verze teologie osvobození jako autor tohoto klíčového dokumentu, který vydala biskupská konference v Aparacidě v Brazílii v roce 2007. Prohlášení se staví výrazně na stranu podpory chudých, ale vyslovuje se i proti pronikání marxismu a jakékoli formy revolučního násilí. „Slibujeme, že odvedeme ještě tvrdší práci, aby církev Latinské Ameriky a Karibiku mohla pokračovat v doprovázení našich chudých bratrů na jejich cestě, a to i do mučednictví.
V tom je tedy odmítnut ekonomický determinismus marxistických myslitelů a dokument má sice sklon idealizovat „lid“ jako chudou většinu, jako část lidstva, jejíž zájmy musí být bráněny před útiskem kapitalistického severu, ale jak připomíná The Economist, „takové ideje zní občas nacionalisticky, ale jsou odlišné od doktrinářského socialismu“.
Otázka, jak to „papež má“ s teologií osvobození, je nejspíš trochu složitější. Jisté je, že papež sdílí jeden z momentů tohoto hnutí, totiž „rozhodnutí se pro chudé“. Sám chodíval konat jako kardinál bohoslužby do slumů a jeho zdůrazňování dobrovolné chudoby u duchovních je známé. Jeden z nejznámějších stoupenců teologie osvobození v dobách, kdy ji v 80. letech minulého století potíral z Říma kardinál Joseph Ratzinger, Brazilec Leonardo Boff, píše, že „s tímto papežem můžeme šťastněji vydechnout“. Podle Boffa má v sobě „sílu a něhu“ a přichází s perspektivou toho, že musíme vytvořit nový svět. „V našich církvích nediskutujeme teologické teorie, jako v evropských církvích.“ Jde o lidská práva a trpící na celém světě. (Nutno dodat, že teoretický základ teologie osvobození byl vyvářen lidmi, kteří sice z třetího světa pocházeli, ale studovali na západních univerzitách.)
Zuby nehty proti?
Jiní autoři ale zase tvrdí, že jako biskup Bergoglio nijak nevybočil z tradiční církevní nauky, které nejde o změnu společenského řádu, ale o charitu, a že sám budoucí papež teologii osvobození potíral zuby nehty. Tak to říká Matthew Fox, americký teolog, dříve katolický kněz, dnes kněz episkopální církve. Tvrdí, že jako církevní hodnostář nestál Bergoglio na straně teologie osvobození, ale spíše vykonával ohledně ní církevní příkazy, které přicházely z Říma, kde jí nebyli nakloněni, když to řekneme mírně.
Jisté je, že doba se už změnila a církev zase stojí před jinými problémy. Marxismus už není tak módní. Zůstává ale důraz na to, co bylo v teologii osvobození přítomné, totiž zaměření se na nejchudší, dělat teologii z jejich perspektivy a budovat církev zdola a samostatně, nespoléhat se na vysoká patra hierarchie.
Papež František je tedy nejspíš osoba, která v sobě spojuje tradiční prvky a některé nám tady v Evropě a na Západě ne zcela vlastní přístupy. Vzhledem k tomu, že většina katolíků už žije pod rovníkem, muselo i v papežství jednou k nějakým změnám dojít.
