Některé ultrakonzervativní jedince zaráží, že současný papež František doporučuje a podporuje očkování proti covidu-19. Není to ale nic zvláštního, když vezmeme v úvahu, že zrovna v této věci byli papežové na čele pokroku už před dvěma stoletími.
O tom, jak to na počátku 19. století probíhalo, píše server Vatican News. „Psal se rok 1822. Edward Jenner, otec moderní imunizace, který vytvořil vakcínu proti neštovicím, ještě žil, když papežské státy pod vedením papeže Pia VII. zahájily masivní očkovací kampaň. Ta byla velmi podporována a podrobně připravena a nastíněna v dekretu podepsaném kardinálem státním sekretářem Ercolem Consalvim. Mezi katolickou církví a poskytováním forem preventivní péče s cílem zabránit vypuknutí epidemií a pandemií existuje odvěké spojenectví.“
Mezi koncem 18. a začátkem 19. století byl v Evropě alarmující nárůst epidemie neštovic. Střední Itálie zaznamenala vrchol v roce 1820. Papež nezůstal stranou a prostřednictvím legislativního ustanovení z 20. června 1822 vyhlásil kardinál státní sekretář papeže Pia VII. očkovací kampaň. V dokumentu se píše o neštovicích, které „zlovolně okrádají člověka i o minimální život… a zuří proti lidskému druhu, aby ho zničily v jeho zárodku. Tato velmi smutná myšlenka, obnovovaná a vyvolávaná pokaždé, když nemoc způsobí opakované masakry, měla by každého člověka přesvědčit, aby s nejživějším nadšením přijal a se stejnou vděčností přivítal očkování, metodu stejně jednoduchou jako účinnou při zastavení jedovaté síly nemoci.“
Už před dvěma sty lety byla vakcína označena za dar od Boha, „energický prostředek udělený božskou Prozřetelností jako dispozice z Otcovy Lásky pro záchranu potomstva na úsvitu života, kdy je předmětem nejlaskavější péče, a v zajištění naděje rodiny a národa, neboť se jistě očekávalo, že jakmile překoná všechny překážky, bude se všude šířit s největší rychlostí“.
Stejně jako dnes i tehdy předsudky bránily záchraně lidských životů, což se tam zmiňuje: „V některých rodičích byl zakořeněn předsudek, který byl dokonce silnější než láska k vlastnímu potomstvu.“
Vatican News píše: „Na příkaz papeže Pia VII. byla vytvořena ústřední očkovací komise ‚pro šíření očkování v celém rozsahu papežských států‘.“ Komise měla na starosti dohled nad prací lékařů zajišťujících očkovací látku „pro řádné provedení očkování“ a stanovila pravidla „týkající se stálého uchovávání depozita virové vakcíny jak v Římě, tak ve všech provinčních komisích státu“. Vakcíny se rozdělovaly zdarma.
Zvláštní pozornost byla věnována dětem a dekret stanovil očkovací kampaň v sirotčincích.
Lékaři museli být nebo se stát odborníky na očkování a neexistovala možnost, že by byli proti nebo neměli zkušenosti, a to až do té míry, že k výkonu lékařské praxe v papežských státech musel každý osvědčit, že je schopen očkovat podle Jennerovy metody.
„Tento ambiciózní očkovací program se však nepodařilo rozběhnout kvůli potížím s přesvědčením obyvatelstva, aby překonalo své předsudky. V září 1824 nástupce papeže Pia VII. lev XII. zrušil okružním odkazem povinnost zavedenou o dva roky dříve s tím, že vakcínu (která byla vždy bezplatná) lze získat dobrovolně a nepovinně. Giovanni Gioacchino Belli, slavný ‚no vax‘, to uvítal s uspokojením a napsal sonet s názvem Er linnesto. V něm blahořečil papeži Lvovi za to, že ‚osvobodil naše děti‘ od očkování proti neštovicím. Belli připisoval myšlenku očkování proti viru neštovic ‚zednářům‘ a litoval, že vakcína nahradila roli, kterou Bůh svěřil matce přírodě, a připravila tvora o ‚štěstí získat ráj‘!“
Nástupce papeže Lva Řehoř XVI. očkovací kampaň opět povzbudil a jeho nástupce Pius IX., když neštovice opět vypukly, podpořil v roce 1848 očkovací kampaň zaměřenou speciálně na nejchudší vrstvy obyvatelstva. Lidé byli motivováni i tím, že za prodělané očkování dostali malou peněžní odměnu.