Manželé Záhorští šest let pracovali na svém snu. V pražských Dejvicích vybudovali kavárnu oblíbenou nejen mezi hosty, ale ceněnou i pro její originální design. Kvůli vládním nařízením proti covidu a kvůli chaotické pomoci státu podnikatelům teď ale hrozí, že o svůj podnik přijdou.

„O pomoc v rámci programu Antivirus jsme žádali v půli listopadu. Doteď – k 15. 12. – žádné peníze od vlády nepřišly a my musíme zaměstnancům dát listopadové výplaty. Rezervy došly. Je to skutečně velmi těžké,“ popisuje Dominika Záhorská. Podle ní řadě úspěšných podniků hrozí, že je skoupí některý bohatý zájemce, kterého nezruinuje mít ještě několik měsíců zavřeno.

„Snažíme se, abychom kavárnu udrželi, protože jsme jí dali šest let života. Myslím, že jsme vybudovali dobře fungující, oblíbený podnik, a nechce se mi to položit a nechat nějakému finančnímu žralokovi, který si může dovolit investovat rok nájemného do uzavřené kavárny,“ říká Záhorská.

Zaplať a pomůžeme ti

Prostor na rohu Dejvické a Eliášovy ulice v Praze 6 si manželé Záhorští zamilovali na první pohled. S konceptem kavárny, ale i místa, kde se pořádají malé koncerty či výstavy, zvítězili ve veřejné soutěži a v roce 2014 si vzali úvěr na rekonstrukci: „Úvěr jsme konečně splatili na podzim loňského roku a začali se těšit na lepší časy, že náš rodinný život začne být veselejší,“ popisuje matka dvou malých dětí stresující podnikatelské začátky.

Místo zvelebování a plánovaného rozšíření prosperujícího podniku ale přišel covid-19 a s ním provozní omezení. „Když přišla první vlna covidu, byla pomoc vlády hodně nejasná. Nejprve to vypadalo, že udělají pro podnikatele zvýhodněné úvěry Covid-1, Covid-2. V bance nám ale rovnou řekli, ať o tom ani nepřemýšlíme, že to bude hned pryč, což bylo. Během pár hodin ty úvěry byly vyčerpané. Takže na jaře nás podržela naše banka,“ říká paní Záhorská.

V bance měli manželé rozjednaný úvěr na rozšíření kavárny, peníze z něj nakonec padly na její provoz během první koronavirové vlny. Částečná pomoc tehdy přišla i od městské části Praha 6, která vyjednala, že pronajímatelé slevili 30 procent z nájmů. Vláda zavedla program Antivirus, kdy hradila 80 procent nákladů na mzdy a odvody, zatímco 20 procent hradil zaměstnavatel.

Během druhé vlny se ale už nic takového neděje. Podmínkou vládní pomoci přitom je, že podnikatelé musejí mít všechny fixní náklady dopředu zaplacené, což je s chybějícími příjmy pro velkou část z nich nemožné: „Abyste vůbec mohl zažádat o pomoc, musíte dopředu všechno zaplatit. Nájem, mzdy, odvody státu. Ty kontrolují především a pak teprve poskytnou pomoc,“ popisuje Záhorská složitou státní podporu. Tu stát může navíc podnikateli i zpětně odebrat, protože například nedodržel některý z požadovaných termínů.

„Může se stát, že pomoc přijde a za měsíc ji musíte vrátit, protože stát zjistí, že jste například o den později zaplatili odvody. Takže si člověk musí o to pečlivěji hlídat všechny termíny a administrativu,“ poukazuje na komplikovaný proces samotné žádosti o pomoc.

Papírování a paragrafy

Řada podnikatelů, kteří mají kromě Česka zkušenost s čerpáním pomoci i v jiných evropských státech, například v Německu nebo ve Švýcarsku, poukazuje na neúměrně vysokou míru byrokracie a požadavků, které musí podnikatel v Česku při žádosti o pomoc splnit. To potvrzuje i Dominika Záhorská:

„Musíte sehnat a vyplnit spoustu papírů. I když anoncovali, že administrativa bude jednodušší než v jarním kole, není tomu tak. Naštěstí manžel je vystudovaný právník, takže se v tom trochu orientuje, ale nedokážu si představit běžného hospodského. Pro normální lidi bez právnického vzdělání to musí být šílené,“ popisuje příklad, kdy podnikatel musí vyplnit ve formuláři i kolonku, na základě jakého vládního usnesení se jeho podnik zavírá:

„Proč například toto nemůže být ve formuláři předvyplněné? Proč musí lidé složitě dohledávat, o jaké usnesení a paragraf se jedná? Zní to možná jako drobnost, ale těch věcí, které k vyplnění formulářů musíme dohledávat, je spousta.“

Ve svěrací kazajce

Záhorští si zažádali o pomoc na nájemné a platy pro zaměstnance. Na rozdíl od mnoha jiných podniků, které začaly hned v březnu propouštět, se manželé snaží svůj tým od jara udržet, což vnímají i jako dobrý signál vůči hostům.

„O Antivirus plus – tedy podporu pro zaměstnance – jsme žádali 18. 11. Doteď nepřišlo nic. Mám teď posílat zaměstnancům výplaty za listopad, všichni mají své finanční závazky, a od státu pořád ještě nic nemáme. A řeči, že máme mít rezervu… Při běžném provozu jsem 800 000 vydala jen na výplaty. Já samozřejmě nemám takovou rezervu na účtu. Nevím vůbec, jak si to vláda představuje,“ konstatuje Dominika Záhorská. Fixní náklady na energie, nájem a zaměstnance jsou tak vysoké, že když obecně restauraci či kavárně zůstane 10 % z obratu, jedná se podle ní o úspěšný podnik.

Vládní pomoc je ještě o to komplikovanější, že podniky nemůžou propustit žádné zaměstnance: „Je to začarovaný kruh. Jsme skutečně jak ve svěrací kazajce, protože na výplaty nepřišla pomoc, ale když dám zaměstnance do tříměsíční výpovědní lhůty, tak na něj nemůžu čerpat z programu Antivirus. Když bych v prosinci dala někomu výpověď, tak na něj nedostanu peníze ani za listopad.“

Takto nastavená pravidla jsou podle Záhorské vůči podnikatelům neférová a stát se jimi v podstatě zbavil zodpovědnosti za případnou rostoucí nezaměstnanost:

„Zavedli tato přísná pravidla pro zaměstnavatele, aby jim lidé nechodili na úřad práce. Takže já ve stavu, kdy je restaurace prakticky zavřená, musím vyplácet mzdy a nemůžu si dovolit dát nikomu výpověď, protože pak veškeré náklady s tříměsíční výpovědní lhůtou padnou na mě,“ popisuje patovou situaci Záhorská. Sama na podporu z programu Antivirus ani nedosáhne.

„Jakožto jednatelé a majitelé firmy nemáme ani sami nárok na podporu z programu Antivirus. Manžel nakonec mohl získat podporu pro majitele malých s. r. o. Já osobně jsem ale ze systému podpory nějak vypadla. Takže musíme jako čtyřčlenná rodina vystačit s jednou ‚pětadvacítkou‘ měsíčně,“ říká s tím, že peripetie kolem koronaviru i vládní pomoci podle ní rozdělily společnost.

„Opravdu nemáme dvě nejnovější BMW, chatu v Chorvatsku a nevím co ještě… Jsme normální rodina se dvěma dětmi, splácíme hypotéku a vlastníme jeden starší vůz. Ačkoliv je to pro nás nesmírně náročné období, stále, možná naivně, věřím, že se nám to podaří nějak zvládnout,“ doufá Dominika Záhorská.

Řešením pro krachující gastronomii by podle ní byla vyšší a jednodušší finanční pomoc od státu. Inspiraci vidí v zahraničí.

„V Německu restauracím a kavárnám pomáhají 70 procenty z loňského obratu. Plno lidí tady řekne, když byla válka, také nikdo nikomu nepomáhal. Ale tohle je válka s covidem. 70 procent společnosti funguje s financemi normálně a těch 30 procent je od příjmů odstřižených. Proč by tedy většina nemohla krátkodobě podpořit postiženou menšinu, která se v nesnázích ocitla nikoliv vlastní vinou? Aby ti lidé prostě neskončili na ulici?“ ptá se majitelka pražské kavárny.

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením serveru HlídacíPes.org.