Pomník obětem nacismu na Ďáblickém hřbitově FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
Letos v létě se zrodila petice požadující exhumaci šachtových hrobů v Ďáblicích, kde by měli být pohřbeni Josef Gabčík a Jan Kubiš, hrdinové, kteří odstranili Reinharda Heydricha, a identifikaci ostatků pomocí testů DNA. Mnozí lidé ji v dobré víře podpořili. Jiní poukazovali na etickou stránku věci a především na problémy, které by podobná akce přinesla.
Podle jedné poválečné svědecké výpovědi byly ostatky sedmi československých parašutistů padlých při dobývání kostela sv. Cyrila a Metoděje 18. června 1942, včetně těl Josefa Gabčíka a Jana Kubiše, předány po pitvách a dekapitacích na praktika studentům německé lékařské fakulty. Poté měly být pohřbeny do šachtového hrobu na Ďáblickém hřbitově. Tato informace pochází z jedné poválečné výpovědi z prostředí Ústavu soudního lékařství a je v podstatě v rovině „slyšel jsem, že se říkalo“. Kde těla skutečně jsou, se nevědělo a neví. Kdo kde leží, se neví, hrobové záznamy totiž údajně zničil v roce 1968 velmi záhadný požár.
Do šachet byli pohřbíváni i popravení retribuční odsouzení, třeba Karel Čurda, K. H. Frank, Kurt Daluege a další, a později i oběti komunistického režimu – popravení nebo zemřelí ve věznicích. Stejně tak v Ďáblicích končila v padesátých a šedesátých letech těla, o která nikdo neprojevil zájem, zemřelí novorozenci z porodnic nebo nemocniční biologický odpad. Ve světle těchto faktů je podstata petice pochopitelná: snaha, aby hrdinové, oběti a zločinci neleželi na jednom místě. Problémem, a to nejen morálním, je nikoliv pouze exhumace samotná, ale i následné testy DNA. Stranou ponechme, kolik by taková operace stála. Podporovatelé petice většinou netuší, že by se v souhrnu možná jednalo o náklady ve výši desítek milionů korun. Hlavní je však případný souhlas pozůstalých s odběrem vzorků DNA. Nějak si nedokážu představit, jak podobný souhlas dávají pravnuci popraveného K. H. Franka jen proto, aby byly kosti jejich pradědečka třeba později vyhozeny kamsi jinam.
Vraťme se však k podstatě věci. Je vůbec možné, že ostatky parašutistů a mnoha dalších členů odboje za druhé heydrichiády skončily tam, kde se traduje? Zdá se, že to není pravděpodobné. Ale popořádku, oddělme emoce od faktů.
V době, kdy pro nacistický režim nebyl problém pálit v likvidačních táborech na východě tisíce mrtvol denně, nedává pohřbívání těl několika desítek popravených lidí v protektorátu příliš smysl. Koneckonců i v těch táborech docházelo po stavbě krematorií k exhumaci hromadných hrobů z dřívějších dob a k pálení ostatků, především z hygienických důvodů. Ale nespekulujme.
Jaká byla praxe likvidace těl popravených za druhé heydrichiády? V letošním roce nevznikla jenom zmíněná petice, ale vyšel i IV. díl edice dokumentů Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava autora Vojtěcha Šustka. Tento díl sestává téměř výhradně z hlášení o vykonání poprav při druhém stanném právu na osmi různých místech. Dokumenty jsou doplněny bohatým poznámkovým aparátem, citujícím třeba tiskové zprávy o popravených obětech nebo ohledací listy mrtvých. Hlášení se svou strukturou liší podle místní provenience, ale i podle toho, který konkrétní člověk je psal. V některém místě psali policejní důstojníci hlášení velmi stručná, obsahovala jen jména popravených, počet nasazených mužů a podobně. Jinde byla zaznamenávána i provinění odsouzených nebo jejich chování při popravě. V mnoha případech bylo ale popsáno i následné nakládání s těly popravených.
K místům, kde proběhlo poprav nejvíce, se řadí Brno. V Kounicových kolejích se za druhého stanného práva uskutečnilo 32 poprav, při kterých byl zavražděn pokaždé různý počet obětí. O nakládání s těly se hlášení nezmiňují, ale z citovaných poválečných výslechů některých velících důstojníků strážního praporu SS, řidiče náklaďáku, který byl při popravách na místě nebo hrobníka vysvítá, že těla byla odvážena do krematoria ke zpopelnění. V téměř všech případech Šustkem dohledané úmrtní protokoly pak zmiňují, že těla popravených byla den po popravě spálena.
Jaká byla praxe při 17 popravách v Táboře, není příliš jasné. V jednom případě byly oběti podle hlášení odvezeny do Budějovic ke spálení. V jiném případě je u jedné oběti zmiňován pohřeb, ovšem bez bližší specifikace. Jinak údaje většinou chybí úplně. V Pardubicích naopak hlášení u všech 19 poprav vždy uvádí, že popravení byli odvezeni pohřebním vozem do krematoria.
V Lubech u Klatov proběhlo třináct poprav. V šesti případech hlášení osud těl nezmiňuje a nevyplývá ani ze sekundárních pramenů. V sedmi případech však hlášení uvádí, že těla byla nákladním autem odvezena do Plzně ke spálení (v Klatovech krematorium nebylo). Praxi se pak vymyká jedna jediná poprava, provedená v Krnčí u Kladna, kde Němci šest zavražděných pohřbili do hromadného hrobu přímo u popraviště. Ve Vejprnicích proběhly dvě popravy, v Plzni pak tři. Hlášení se o tělech nezmiňují, ale ohledací listy mrtvých hovoří ve všech případech o zpopelnění.
Na střelnici v Kobylisích proběhlo od 30. května do 5. září 1942 celkem 32 poprav, při kterých počty zavražděných kolísaly od jednoho až po 71 za den. V té době tam zahynulo celkem 543 obětí. V pěti případech neuznal policejní důstojník za nutné v hlášení zmínit, co se stalo s těly popravených. Nepovažoval to za nutné zřejmě z toho důvodu, že věc byla jasná a probíhala stále stejně. Ve všech ostatních případech totiž hlášení končí standardizovanou formulí: „Mrtvoly byly uloženy do rakví, odvezeny nákladním autem do krematoria a tam pod policejním dohledem spáleny.“ V několika případech věta končí ještě slovy „a popel byl zahrabán“. Tato věta je v hlášení o popravě ze dne 25. června 1942, kdy byl mj. popraven sportovec a komunistický novinář Evžen Rošický. Stejně tak touto větou končí hlášení o exekuci 30. června, kdy popravčí četa zavraždila Josefa Mašína, Josefa Líkaře nebo Václava Řeháka. Věta byla napsána i 4. září po popravě Jana Sonnevenda, Václava Čikla a biskupa Gorazda a i o den později, kdy byla zastřelena poslední oběť stanného práva, farář Vladimír Petřek. Tedy přímí pomocníci výsadku Anthropoid a parašutistů ukrytých v kryptě.
A co se dělo s popelem…? Podle výpovědi Františka Suchého, tehdy patnáctiletého syna stejnojmenného správce strašnického krematoria, přivážela německá SchuPo pod dohledem gestapa bedny s mrtvolami ke spálení odpoledne nebo navečer, spalovalo se pak zásadně přes noc. Bedny byly vystlané hoblinami, přesto z nich mnohdy ještě tekla krev. Někdy bylo mrtvých tolik, že jedna noc na spálení nestačila a těla musela čekat přes den v chladicím boxu. Seznamy mrtvých Němci z krematoria vždy opět odvezli, ale otec a syn Suchých je při kremacích tajně přepisovali, byť měli oficiálně evidenci kremací vést jenom pod čísly. Popel pak měl být podle příkazu zahrabán do kompostu pod Vinohradským hřbitovem, neboť nacisté si samozřejmě nepřáli, aby se místo uložení popela obětí stalo místem národní piety. I tento důvod hovoří proti teorii, že parašutisté byli pohřbeni v Ďáblicích. Ale jestli skutečně docházelo k nařízenému promísení popela s kompostem, už Němci fakticky nekontrolovali. Správce krematoria spolu s topiči pecí tedy promíchaný popel obětí tajně hromadili v jámě v zemi. Z pozdější Suchého výpovědi plyne, že byl popel po válce vyzvednut a uložen v kolumbáriu krematoria.
Podle Michala Louče, autora publikace Ďáblický hřbitov, začaly být v šachtových hrobech pohřbívány další osoby, ke kterým se nikdo nehlásil, případně popravení, stejně jako torza z anatomických ústavů a nemocnic, až 7. srpna 1943. Jedním dechem autor ovšem tvrdí, že na tom místě jsou pohřbení nejen parašutisté z Resslovy ulice i jiní, ale i další čelní představitelé odboje, padlí nebo zavraždění již více než rok předtím – Václav Morávek, Alfréd Bartoš, František Peltán, Jan Zelenka… Toto tvrzení ovšem ničím podložené není.
Vraťme se k padlým parašutistům. Těla byla 23.–26. června pitvána a dekapitována, tedy byly jim odňaty hlavy, které byly uloženy pro zamýšlené muzejní účely. Následně měla být těla údajně předána lékařské fakultě německé univerzity pro studijní praxi. I pokud by tomu tak nebylo, už po pitvě byla těla značně zdevastována. A pokud tomu tak bylo, biologický odpad z anatomických ústavů a nemocnic byl a je spalován zcela běžně.
Je tedy možné, aby byla tato torza pohřbívána v době, kdy bylo běžnou praxí spalování celých těl? Vůbec nic tomu nenasvědčuje. Těla parašutistů podle všeho skončila ve standardizovaných bednách ve strašnickém krematoriu a jejich popel tak leží na pietním místě v kolumbáriu dodnes.
Stejně pravděpodobně skončily dekapitované hlavy a lebky. Podle svědectví již zmíněného Františka Suchého přivezli Němci v dubnu 1945 ke spálení hlavy naložené v konzervačním prostředku, o kterých údajně výslovně sdělili, že se jedná o hlavy atentátníků.
