Lidé pera se někdy snaží vysvětlit, že všechno není tak zlé. Když to čteme po 80 letech, působí některé myšlenky dost tragikomicky.
Tak třeba v čísle časopisu Přítomnost, které vyšlo 30. srpna 1939, se v článku Zdeňka Smetáčka dočteme, že parlamentní demokracie není zas tak úžasný vynález, jak si snad lidé někteří lidé dosud mysleli. Otázka to byla v protektorátu už skutečně jen teoretická. Za dva dny, což autor netušil, měla ostatně vypuknout válka, ze které se stala válka světová a s Přítomností byl konec.
Smetáček vysvětluje, že demokracie vlastně parlament nemusí potřebovat: „Je-li demokracie vládou lidu, jest parlamentarismus jedním z pokusů prakticky ji uskutečnit, a protože prostředků k jednomu cíli je vždycky několik, nutno aspoň teoreticky připustit, že parlamentarismus není jedinou možnou formou demokracie.“
Proč to tak je? „Parlamentarismus je režim hodící se pro společnost ustálenou, vykvašenou, uklidněnou, sociálně aspoň přibližně vyrovnanou, pro stát, jehož obyvatelstvo nemá velkých politických starostí, pro společnost, která není zmítána velkými problémy a doktrínami, budícími politické vášně, pro lidi, kteří rádi jdou za svým denním zaměstnáním a jsou neradi vyrušováni velkými událostmi.“
Je zjevné, že jak není společnost „vykvašená“, nemá parlament cenu. Jak se vykvašenost pozná? No nejsou žádné velké problémy a vášně. Stejně – jak autor soudí – ve skutečnosti parlamenty žádné důležité zákony nevytvářejí: „Skutečným zákonodárcem byly a jsou parlamenty jen v případech zcela výjimečných. I tam, kde parlament bral svůj zákonodárný úkol co nejsvědomitěji, omezoval se zpravidla na to, že ve výborech probíral, kritisoval a doplňoval osnovy vládní.“
Takže v „nevykvašené“ společnosti stačí vláda a je to tak zřejmě lepší: „Úhrnem by bylo možno říci, že problémem dnešní doby a také předmětem hlavní pozornosti je spíše obsah zákonů a nikoli forma, jakou se zákony vydávají. Formální stránka zákonodárství vnucuje se více pozornosti jen v těch časech, kdy jsou hlavní věci zásadní vyřízeny.“
K čemu by ale vlastně nějaká formální stránka byla, když stejně o nic nejde? Zdeněk Smetáček ještě do roku 1941 působil v Lidových novinách. Po válce až do roku 1948 pracoval na ministerstvu zahraničí a emigroval do Spojených států. To už u nás zase žádný normální parlament nebyl potřeba. Ostatně jako za protektorátu vláda poslouchala nařízení říšského protektora, tak po únoru 1948 zase vedení komunistické strany a to poslouchalo Moskvu. Parlament se ponechal, aby to nevypadalo moc hloupě, ale protože většinou (kromě nevykvašených dob) hlasoval jednomyslně, nemělo to velký význam.
Ty myšlenky nejsou ani dnes leckomu cizí. K čemu parlament, když se tam lidé neshodnou a je to jen žvanírna, jak by se to řeklo leninsky? Než se budeme smát myšlenkám z doby protektorátu, stačí se podívat na výsledky posledních voleb do Sněmovny v roce 2017. Celých 39 procent lidí nešlo volit vůbec. Celkem 48 procent lidí volilo strany, které za demokratické moc považovat nemůžeme.
Babišova strana ANO (29, 64 procenta) je jeho osobní agenturou, Okamurova SPD (10,64 procenta) a KSČM (7, 76 procenta) nemůžeme za pilíře demokracie považovat ani v horečném snu. Takže celkem tu po sečtení voličů podivných útvarů a nevoličů máme 70 procent lidí, co mají k demokracii dost volný vztah. Pokud za demokracii nepovažujeme jen pouhé hlasování. Pohromadě ten systém drží díky své setrvačnosti, která ovšem jednou doběhne, pokud nedostane nějaký další impuls k pohybu.
Pokud se to nestane, bude to tady časem řádné vykvašené.
