Krátkodobý premiér a posléze už jen neúspěšný politik Jiří Paroubek pokračuje ve své snaze budovat si image rozvážného státníka a mírotvorce. Zajímavý není už on sám o sobě, ale jako typický exemplář člověka, který stále věří v sílu velikého Ruska.

V rozhovoru na Parlamentních listech v pátek varoval, že si prý sice samozřejmě „můžeme nafukovat svaly, jak to těm Rusům nandáme“, ale podle něj je ruská mobilizace důkazem toho, že Rusové prostě chtějí v konfliktu uspět za každou cenu. Paroubek to vnímá jako signál, že je čas jednat o míru.

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM konfrontuje Putinův mobilizační projev s pravdou

  Na obálce nového vydání nechybí ruský prezident Vladimir Putin, který ve svém posledním projevu hledal argumenty pro částečnou mobilizaci.

Mír si ale představuje v podstatě jako kapitulaci Ukrajiny a uznání anexe částí této země Ruskem. Tvrdí, že „prodlužovat ten konflikt dál nemá žádný smysl“ a nikam to nevede. To by měl nepochybně pravdu, kdyby šlo o nějaké prodlužování konfliktu. Cílem žádného konfliktu však není jeho nekonečné natahování, ale snaha dosáhnout nějakého výsledku. Podle expolitika údajně žádná z bojujících stran není schopna dojít k nějakým dalším cílům. Rusové mají své dílčí cíle a chtějí připojit ruskojazyčné oblasti k Rusku a náš stratég samouk míní, že tomu lze „těžko zabránit“, ať se nám to líbí, nebo ne.

Pak ještě následoval výpad na ministra zahraničí Jana Lipavského. Takzvaná částečná mobilizace je prý důkazem, že Rusko chce držet konflikt stále jako lokální a ne jako akci hrozící nějakými údery směrem na západ, do střední Evropy. „Takže pokud ministr Lipavský blábolí něco v tomhle směru, no tak by se měl vrátit do mateřské školky, kam politicky patří.“

Dále čtěte

Svoboda potřebuje nezávislá média. Podpořte nás a buďme společně silnější

Pokud se médium nerozhodne zpoplatnit svůj obsah na webu, nezbývá mu než se alespoň částečně spoléhat na dobrovolnou podporu čtenářů.

Jiří Paroubek se v problematice moc neorientuje. Předně operuje s pojmem částečné mobilizace, přičemž si ale zřejmě nezjistil, že slovo „částečná“ je jen taková krycí formule. Putinův příkaz totiž v tom, co bylo zveřejněno, žádná konkrétní čísla nedává a celé nařízení je zjevně tak gumové, že odvést půjde kohokoli a nikdo se skutečná čísla hned tak nedozví.

Že chtějí Rusové uspět za každou cenu, je možné. To oni vždycky. I když tou cenou budou třeba statisíce obětovaných životů vlastních obyvatel. Náhlé povolávání občanů do armády prozrazuje nejistotu kremelského režimu, spíše jeho zoufalství. Žádný expert, pokud nejde o nějakého prokremelského činitele, si nemyslí, že by ty nové masy zavlečené na frontu mohly přinést nějaký zlom.

Kdyby chtěl Putin jednat o míru, tak jistě může. Ať stáhne svá vojska z okupovaných území. Pokud padají z Moskvy jen návrhy typu „sdělte nám, jak přijmete naše podmínky“, tak o to nebude na Ukrajině žádný zájem. Nikdo také bandě, která sestává z lidí zjevně duševně narušených a zbabělců, co se neodvažují odmítnout zločinné rozkazy, nemůže věřit. Lhali do poslední chvíle, šířili bajky o vojenském cvičení a stahování vojsk a najednou byli na Ukrajině. Zatloukají vraždění a mučení, které je prokázáno. Dmitrij Medveděv blouzní o Eurasii od Lisabonu po Vladivostok. Samozřejmě, že na něco takového nemají Rusové sílu. Pořád ale mají dost energie na vydírání a hybridní dezinformační válku, fondy na uplácení západních politiků a novinářů a své složky na vydírání pro ně zajímavých osob.

Dokud bude putinovský režim existovat, nebude Evropa v klidu. Jiří Paroubek teď musí přihlížet tomu, jak se jeho vysněná „politika mnoha azimutů“ ocitla v troskách. To je jeho osud, který sdílí s Milošem Zemanem i Václavem Klausem. Pokud by se měl někdo vrátit do mateřské školky, je to Paroubek, ne ministr Lipavský. Jen si nejsme jistí, jestli by tam byl v dětském kolektivu oblíben.