„I Dlouhý pochod začal prvním krokem“ je údajný výrok Mao Ce-tunga, který má posílit ducha těch, kdo se vydávají na pracnou cestu ke svému cíli. Tento výrok se mi vybavil, když jsem se dozvěděl předběžné výsledky parlamentních voleb na Maledivách. 

Vítězem maledivských voleb je s největší pravděpodobností Maledivská demokratická strana (MDP). Její vůdce M. Nasheed se loni vrátil z exilu. To je sice zajímavý příběh, ale důležitější je jeho dnešní vítězství. Hodlá totiž zmenšit závislost země na Číně (v důsledku politiky minulého prezidenta) a obnovit těsnější vazby na Indii. Čína je komunistická diktatura, Indie je demokratická země. Výsledky voleb tak mohou být první jasnou známkou vystřízlivění z čínského poblouznění. Někde to začít musí, tak proč ne na Maledivách?

Projekt „nové Hedvábné stezky“ nazvaný Pás a cesta vyvolal zájem a projekční nadšení na celém světě. V Evropě a v USA nachází nadšené stoupence i méně početné kritiky. Jinde mimo Evropu, kde mívají k Číně intenzivnější vazby a barvitější zkušenosti, se začíná dostavovat vystřízlivění ze snu o vybudování systému, který by byl silnou konkurencí i součástí globálních procesů, dominovaných stále ještě Západem.

V duchu modifikované maoistické doktríny o konfliktu tzv. třetího světa se světem imperialismu zahájila Čína ekonomický nástup v Africe, velké části Asie i v Latinské Americe. Jenže „třetí svět“ je natolik integrován do globálního světa bývalých imperiálních mocností, že čínská ideologie a pseudokapitalismus nestačí na jeho ovládnutí. Ekonomická síla Číny nenaplňuje velká očekávání a jako sláma z bot z ní čouhají její mocenské zájmy.

Africké státy už zjistily, že se stávají předmětem stejného vykořisťování, jaké vyčítají svým bývalým kolonizátorům. Ukázalo se také, že mimoekonomický efekt čínského působení neodpovídá ani tomu, co dostávaly zpátky od koloniálních metropolí. 

Migrační vlna, která zasáhla Evropu, má nečekaný efekt. Evropské státy znovu „objevily“ své bývalé kolonie a snaží se migraci přibrzdit a regulovat masivní ekonomickou pomocí a politickou podporou těm, koho považují za schopné vést Afriku demokratickou cestou k prosperitě. To je krok, jehož Čína není schopná z ideologických důvodů a nejspíš ani z ekonomických. Bude to ještě nějakou dobu trvat, ale s největší pravděpodobností se rozhodující africké státy stanou přece jen součástí Západu.

Odlišné a ideologicky poněkud jinak založené jsou zájmy Číny v jihovýchodní Asii. Tamější státy se v dávné minulosti etablovaly skrze formální vazalský vztah k čínskému císaři. Dnešní Čína tuto historii používá jako argument pro své mocenské zájmy v regionu. Odkazuje přitom mimo jiné na staré čínské mapy, které mají být důkazem, že čínská doména sahala od Mongolska po dnešní Indonésii a od střední Asie po západní Tichomoří. 

V Indonésii, která se ochotně přihlásila k projektu Pásu a cesty, se blíží volby a „čínská karta“ se ukazuje být nehratelnou. Nenaplněná očekávání a problematičnost čínských investic vedou indonéského prezidenta až k popírání faktu, že by kdy vítal čínské investice a dával jim přednost před jinými. Opozice totiž poukazuje na zjevné neúspěchy projektů, a to se prezidentovi před volbami nehodí. Podle analytičky Economistu A. Basu „v průběhu kampaně sílí protičínská rétorika“ jak prezidenta, tak jeho hlavního konkurenta.

Některé chudší země regionu (například Mjanmar nebo Laos) si prý Čína „osedlává neudržitelnými půjčkami a projekty, na nichž Peking vydělává víc než tyto státy“. V pozadí se – nejen v Mjanmaru – dokonce objevují reminiscence na někdejší pogromy na čínské usedlíky, kteří v podstatě ovládají ekonomiku nebo v ní hrají významnou roli. Připomínají se také loňské volby v Malajsii, které vyhrál bývalý premiér M. Mohamed. Jeho silnou kartou byl slib, že bude „vůči Pekingu tvrdší“.

Jihočínské moře považuje Čína za své a nehodlá o tom s nikým diskutovat. Ostatní přilehlé státy na to mají odlišný názor. Důsledkem je, mimo jiné, jejich menší nadšení pro Pás a cestu, než by bylo Číně příjemné. Problémem pro Čínu je i fakt, že Tchajwan, Indonésie, Malajsie a Filipíny mají dobré vztahy (i ty vojenské) s Evropou, USA a Austrálií.

Nejde tudíž „jen“ o teritorium, ani „jen“ o zdroje v něm uložené, ale o jeho vojenskostrategický význam. Vietnam, který má s Čínou trpkou zkušenost ze 70. let, se chová opatrně a pragmaticky. Je také jedinou zemí z celého regionu, která s Čínou sdílí ideologický základ své politiky a zčásti i geopolitickou doktrínu. Nároku na „svůj“ díl Jihočínského moře se ovšem vzdát nechce.

Indonésie nedávno otevřela námořní základnu na jižním okraji Jihočínského moře. Malajsie tak daleko nešla, ale čínské nároky zpochybňuje. V obou zemích je dominantní ideologií islám, a tak není divu, že se najde dost lidí poukazujících na neúnosné chování Pekingu vůči ujgurské menšině. Ekonomickou ani politickou pozici Číny to rozhodně neposiluje.

Malou základnu na jednom z ostrovů vybudovaly i Filipíny. Ze strany Číny to vyvolalo reakci v podobě vyslání několika desítek hlavně „rybářských“ lodí k ostrovu. Filipínský prezident, který nejde pro silná slova daleko, prohlásil, že pokud se Čína „pohne … řeknu svým vojákům ´Připravte se na sebevražednou misi´.“

Výsledky voleb na Maledivách v tomto maličkém státě oslabí Čínu a posílí Indii. To už je geopolitická záležitost. Indonéské volby budou větší zkouškou s dalekosáhlejším dopadem – vazby Indonésie na Evropu, USA a Austrálii jsou jiného řádu. Evropa se také probírá z prvotního poblouznění. Sice ne celá, ale to nevadí. I Dlouhý pochod začal prvním krokem…