Pomazánkové máslo je manifestací toho, co Čechy dráždí na Evropské unii. Tradiční česká potravina, vynález socialistických mlékařů, dědictví našich otců a Evropská unie ji zakázala. Bez respektu k nám, bez respektu k našim otcům, tradicím, bez jediné otázky na nás. Cožpak z takové instituce může někdy vzejít něco dobrého?

Proto jsem příběh pomazánkového másla sledoval. Je kombinací toho, co Evropské unii vadí na Česku: české neochoty něco řešit předem, něco promýšlet či vysvětlovat, na něčem se účastnit.

Na začátku byl banální předpoklad harmonizovaného trhu: předem definované zboží, které se prodává na jednotném evropském trhu, se všude musí jmenovat stejně, aby nedošlo k záměně. Jde zpravidla o zboží s předem danou recepturou či výrobním postupem, kam spadá i máslo nebo rum. Rum musí být z třtinového lihu, ne z bramborového či jiného. Máslo musí být z 80% mléčného tuku, jinak se tomu nesmí říkat máslo. Je to tak prosté. Takovéto normy měly dávno před tím jednotlivé národní státy (v česku ČSN) a problém obchodu byl v tom, že jste museli dávat bacha, podle jaké normy se obchoduje. EU měla všem ušetřit normy tím, že na celém trhu bude stačit jedna norma a jeden papír splňující její dodržení.

V rámci přístupových hovorů mělo Česko možnost se ohradit a zajistit si výjimku, orgány EU by ji posuzovaly a nějak se s Českem dohodly. Dalo se namítat, že “pomazánkové máslo” je ustálené jazykové spojení v češtině, které se do jiných jazyků překládá tak a tak (třeba “česká pomazánka”, cokoliv). Je to podobná situace, jako anglický výraz “butterfly”. Nikdo nepožadoval, aby angličané zvolili jiný výraz pro motýla, prostě by při případném soudním sporu žalovaná strana namítla, že jde o ustálený jazykový výraz, který nelze do češtiny přeložit jako “létající máslo” a obsah smetany v motýlovi je tedy irelevantní. (Mám mimochodem cukání k přednášce o magii slova a výkladu, proč je motýl zrovna butterfly, ale to sem bohužel moc nepatří a Viktor Janiš by se mi smál.)

Česká republika se o nic takového nepokusila, nežádala výjimku před vstupem a ani po vstupu, kdy už se pokusila výjimku vyjednat a když se situace dala ještě řešit, se nepokusila použít žádný z lingvistických argumentů. Neustále jsme trvali na tom, že u nás můžeme mít máslo s nižším obsahem smetany, alespoň tak to před EU vypadalo. Přitom byla česká situace velmi jednoduchá, vezměme si němčinu s jejím problémem marmelade/jam/konfuture/aufstrich. Tatáž slova se v různých německy hovořících zemích používají pro různé typy ovocných pomazánek, takže obchodníci byli zvyklí mít jiné etikety pro Rakousko, jiné pro Německo a jiné pro Švýcarsko. V Rakousku navíc jsou velké rozdíly mezi alemánštinou, bayrisch a hochdeutsch, takže výraz marmelade ve Vorarlbergu znamená něco jiného, než ve Vídni nebo Hamburku a na lokálně produkovaných a prodávaných marmeládách se také jinak používá. Tím vším se nakonec EU prokousala. Jak je možné, že Česko pohořelo? Může za to mutti Merkel, která flákla do stolu pěstí?

Ani v závěrečném soudním sporu (kdy si stěžovali tuším slovenští mlékaři, že zneužíváme označení máslo – EU nejednala na své triko) jsme nepředložili žádný jazykovědný argument a nijak zvláště jsme na svém netrvali. Pracovník soudu, se kterým jsem o tom mluvil mi sám řekl, že mu to připadalo, jako by nám na tom nezáleželo, jako by celá věc byla jen pro forma a že to nechápe, ale že nám těžko může v průběhu řízení říkat, co máme říkat.

Je to těžko pochopitelné z pohledu Evropského soudu, ale zevnitř Česka je to snadné rozklíčovat. V době přístupových rozhovorů někdo tuhle oblast na české straně podcenil a pak už se vždycky zdálo jednodušší, než vlastní podcenění a chybu přiznat, hodit to na EU. Pak už bylo jenom potřeba vygenerovat pokus, tedy ukázat, že se bráníme, ale ta hnusná EU nám nic nedovolí. Vítězství by bylo znakem vítězství nad EU, prohra znakem útlaku a odporu vůči nespravedlivé EU, takže vždycky dobrý, proto nebylo potřeba do jednání investovat žádnou sílu. Název pomazánkové máslo se nesmí používat ne proto, že něco EU zakázala, ale proto, že jsme si něco nevyjednali. Jen tak mimochodem, samotný výrobek se samozřejmě prodávat může, jen pod jiným jménem (myslím, že se výrobci shodli nakonec na “pomazánkové tradiční”).

Současné protieurounijní nálady jsou důsledkem toho, že určitá část naší politické representace českou účast v EU aktivně sabotuje. Místo toho, abychom měli vizi, prosazovali naši vizi, vyhledávali pro ni spojence a mluvili s každým, kdo ji chce slyšet, parazitujeme na politice hlasitě deklarovaného rádoby-appeasementu vůči EU. Parazitujeme, protože ji sami ani nejsme schopni vymyslet. Jistě, že na myšlence EU je mnoho věcí, které lze zlepšit a máme mnoho zkušeností, které lze přinést. Vidíme to teď na Německu, jemuž bychom jistě mohli pomoci ve vnitřní debatě o tom, co je samocenzura médií, jistě bychom mohli Evropě pomoci hledat autentickou levici a jistě by naše zkušenosti s hybridní válkou, ve které jsme žili od druhé světové války, byly cenné. Nic z toho nenabízíme. Na křičení, jak je EU nespravedlivá, hnusná a jak nás dostace poškozují, nikdo zvědavý není. Na návrh, co udělat, aby nás nepoškozovaly, je zvědavý ledaskdo, ale ten u nás schopni vygenerovat nejsme. A tak utíkáme.

A tohle je základ toho, co je špatně. Ne EU – ta někam kráčí a někam dojde. Česko, které utíká a neví kam, jenom ví odkud. Odevšad. Kam tedy doběhneme? Určitě ne ke svobodě a prosperitě.

Licenční upozornění: žádám tímto členy a příznivce Svobodných, SPO/SPD, KSČM a DSSS aby tento článek nekomentovali. Jejich názory znám a nemohou nijak do debaty přispět.

Text byl publikován na facebookovém profilu Patricka Zandla 3. června tohoto roku. Vypjatá atmosféra po odhlasování „brexitu“ činí text ještě naléhavějším, a proto jej šíříme se souhlasem autora.