Petr Pavel FOTO: Zuzana Bönisch / se souhlasem
FOTO: Zuzana Bönisch / se souhlasem
Osobní spekulace bez důkazů. Tak označil prezidentský kandidát Petr Pavel tvrzení svého spolužáka Pavla Beneše, podle kterého generál o svém životě před listopadem 1989 neříká celou pravdu. Vyjádření spolužáka zveřejnil v sobotu 22. října deník Právo. Podle Pavla dal redaktor přednost pomluvám od jednoho člověka a stanoviska dalších spolužáků odmítl zveřejnit a označil je za nerelevantní.
Pavel Beneš byl podle deníku v letech 1988 a 1989 s Petrem Pavlem frekventantem elitní školy pro zpravodajské důstojníky. „Nikdo z nás neměl vzdělání na to, dělat diplomaty, my jsme byli vojáci školení na to, být pomocníky vojenských přidělenců, být jejich očima při výkonu výzvědných činností na území cizího nepřátelského státu v zájmu Varšavské smlouvy,“ reagoval Beneš na slova Pavla, že studoval na vojenského diplomata, nikoli špiona.
„Sledovačky, kdy nám protějšek dělala StB, budování úkrytů, mrtvé schránky na předávání, pořízení fotografií nebo navazování kontaktů. Museli jsme ukázat, že umíme sehnat někoho pro spolupráci, zjistit, kde bydlí, zajistit návštěvu v tomto bytě a podmínky pro následné možné využití tohoto člověka pro zpravodajskou činnost a podobně,“ popsal dále spolužák, který údajně deník Právo sám kontaktoval.
Do tříletého kurzu Zpravodajské správy Generálního štábu nastoupil Beneš společně s dalšími asi dvaceti vojáky včetně Pavla v září 1988, napsal deník. Podle slov Beneše všichni absolventi kurzu podle něj dobře věděli, že jsou cvičeni na agenty v diplomatickém prostředí.
Podle Beneše hájil Pavel komunistický režim i ve chvíli, kdy už byl v posledním tažení. „V září 1989, když jsme se vrátili z dovolené do kurzu, tak se řešila petice Několik vět a my jsme ji měli odsoudit. Já jsem prohlásil, že ta petice není úplně špatná a má svůj náboj,“ řekl deníku. „Pár dní nato mě předvolali na výbor základní organizace KSČ, kde byl Pavel předsedou. A tam se mě zeptali, jak jsem to myslel. Překvapilo mě to, protože jsem to pokládal za soukromou diskusi, a ohradil jsem se, že to považuji za špatné,“ popsal Beneš.
„On byl velice loajální k režimu, nevěřím, že to bylo pouhé pomýlení. Nejde o to ho poškodit nebo se mu mstít, ale když chce kandidovat na prezidenta, tak by neměl nic zakrývat, protože ho to stejně jednou dožene. Řada lidí ví, kdo byl a co dělal,“ pokračoval Beneš v reakci na tvrzení Petra Pavla, že členství v KSČ vnímal ve svém prostředí jako normální věc a nijak to tehdy neřešil. „Dnes vím, že to byla chyba. A lituji toho. Komunistický režim byl zločinný,“ připomněl deník slova Pavla.
Spekulativní vyjádření, tvrdí Pavel
Petr Pavel slova svého spolužáka odmítá. „Kontaktoval mě redaktor deníku Právo Oldřich Danda, že se mu ozval můj bývalý spolužák Pavel Beneš ze zpravodajského kurzu, aby najednou po více než 30 letech přinesl údajné odhalení, které mě má znevěrohodnit. Líčí své osobní představy, že jsem byl loajálním komunistou a hájil zájmy režimu, což prý pocítil na vlastní kůži. Také zpochybňuje, že kurz, který jsme studovali, nás připravoval také na práci vojenských diplomatů. Podobně jako v případě dalších urputníků je to postavené jen na osobních spekulacích a bez důkazů,“ reagoval v tiskovém prohlášení prezidentský kandidát.
Text se podle něj zakládá na spekulativních vyjádřeních. „Ukazuje, že předvolební kampaň se naplno rozjíždí. Průzkumy z posledních týdnů mě opakovaně řadí na pozici před Andreje Babiše a to spustilo nevyhnutelnou reakci,“ prohlásil Pavel. Ten podle svého tvrzení požádal redaktora deníku Právo, aby zveřejnil vyjádření dalších účastníků stejného kurzu, kteří tehdejší události zažili. „Redaktor dostal stanoviska dvou různých spolužáků i s kontakty, ale rozhodl se dát přednost pomluvám od jednoho člověka,“ popsal Pavel s tím, že stanoviska dalších spolužáků redaktor označil za nerelevantní.
„Pavla Beneše pamatuji jako spolužáka, se kterým jsem nikdy neměl žádný konflikt. Naše cesty se po druhém ročníku studia, v létě 1990, kdy kurz opustil, rozešly a od té doby jsem ho neviděl. Já jsem po ukončení studia v roce 1991 nastoupil na Generální štáb na odbor řízení vojenských přidělenců,“ přiblížil prezidentský kandidát. „O pár let později si mě jako asistenta osobně vybral generál Radovan Procházka, bývalý vězeň komunistického režimu, který po revoluci budoval vojenské zpravodajství na nových, demokratických základech. Kdybych byl člověkem, za jakého se mě snaží vykreslit Pavel Beneš a mnozí další urputníci, jeho důvěru bych určitě nezískal,“ řekl dále Pavel.
Na závěr dodal, že kdyby na jeho minulosti bylo cokoli diskvalifikujícího, nezvolilo by si ho třicet zemí NATO za nejvyššího vojenského zástupce s přístupem k těm nejtajnějším plánům. „Každému, kdo se v mezinárodní bezpečnostní politice pohyboval, je jasné, že by mi tajné služby Američanů, Britů nebo Francouzů, kteří mají i jaderné zbraně, neumožnily přístup k těmto plánům, kdyby na mě našly cokoli problematického,“ dodal Pavel s tím, že v nejbližších měsících očekává další útoky. „Nic na mě nenajdou, můžou si jen vymýšlet a lhát a toho se nebojím,“ uzavřel.
Typ férového a čestného člověka
Petr Pavel reakce dalších dvou spolužáků, které měl redaktor deníku Právo odmítnout, na svém webu zveřejnil. „Přečetl jsem si, co o generálu Pavlovi napsal pan Beneš, náš bývalý spolužák. Překvapilo mě to zejména proto, že si nejsem vědom, že by Petr Pavel v té době oficiálně něco řešil po stranické linii vůči panu Benešovi, jak to popisuje on. Pamatuju si na určité momenty, kdy nás z nejvyšších stranických pozic funkcionáři vyzvali, abychom se vyslovili proti výzvě Několik vět, ale my jsme jakoukoli aktivitu v tomto směru považovali za neprofesionální a všichni včetně Petra Pavla jsme se proto odmítli vyjádřit, i s přihlédnutím na charakter našeho služebního zařazení. Pro mě byl Petr Pavel vždy typ férového a čestného člověka, který pokud někomu nepomohl, tak mu rozhodně neublížil. Jsem si jistý, že takovým zůstal i nadále,“ reagoval ředitel slovenské Vojenské zpravodajské služby v letech 2006 až 2007 a zároveň spolužák Beneše i Pavla Jaroslav Gofjár.
S jeho slovy souhlasí také další ze spolužáků, bývalý ředitel odboru vojenské diplomacie Vojenské zpravodajské služby a bývalý zástupce ředitele Vojenského zpravodajství Pavel Zůna. „Když jsem si přečetl sdělení pana Beneše o jeho působení v našem kurzu, musím se připojit k názoru pana Gofjára. Je potřebné si uvědomit, že do kurzu jsme nastoupili v roce 1988, rok před sametovou revolucí a tento první rok jsme strávili na tehdejší Vojenské akademii v Brně v jazykové přípravě a obecné vojenské přípravě pro vyšší důstojníky. Až v polovině roku 1989, krátce před listopadovými událostmi, jsme nastoupili do vlastního kurzu v Praze. Samozřejmě, v té době se hovořilo o prohlášení Několik vět a tehdejší politický pracovník k němu prezentoval příslušný postoj, ale vůbec si neuvědomuji, že by se to řešilo oficiálně po stranické linii. Naopak, naši tehdejší velitelé nás nabádali, abychom žádný veřejný postoj nezastávali,“ prohlásil.
„Pravdou je, že jsme věděli, do jakého kurzu nastupujeme a na co se připravujeme, ale nikdo z nás nevěděl, zda budeme zpravodajskou práci v poli vykonávat, nebo ne. Většina z nás by s největší pravděpodobností skončila někde u nějakého technického nebo analytického oddělení. Argumentace, že za Petrem Pavlem musel stát někdo vysoko, aby se do kurzu dostal, neobstojí. Mě také nechtěl velitel pluku pustit s tím, že za mě neměl náhradu. To byl běžný trend a velitelé to zdůvodňovali všelijak. Schopných lidí se nikdo nechtěl zbavit. Byl to zavedený proces, kdy se velitelé ke všem personálním opatřením vyjadřovali, to platí i dnes. Finální rozhodnutí ale na personálním dokumentu dělal tehdy náčelník generálního štábu/ministr obrany,“ vysvětlil Zůna.
Podle něj je potřebné také říct, že pan Beneš byl z kurzu vyřazen, protože nesplňoval především studijní požadavky v oblasti jazykové přípravy. „Problémy měl od začátku, přestože tomu věnoval maximální úsilí, nestačilo to. Nedokončení postgraduálního studia mělo v té době negativní vliv na další kariéru důstojníka. Ve své podstatě se mu zavřely dveře k dalšímu postupu. Mrzí mne, že jeden z našich spolustudujících se takto vyjadřuje,“ dodal spolužák Petra Pavla.
Ke všemu se vyjádřil také historik Eduard Stehlík. „Ze záznamů o vojenské službě Petra Pavla jednoznačně vyplývá, že v žádném případě nešlo o údajný ‚raketový vzestup‘, a tvrzení o protekci jsou pouhou nepodloženou spekulací. Časový rozestup, jak pokud jde o jmenování do jednotlivých hodností (poručík 10. 7. 1983, nadporučík 1. 10. 1984, kapitán 1. 10. 1987, major 1. 10. 1990), tak i ustanovení do velitelských funkcí (1. 9. 1983 velitel čety, 26. 9. 1985 velitel roty) je zcela standardní, běžný a rozhodně ho nelze označit za ‚raketový‘,“ popsal.
