Seděli jsme s Pavlem Opočenským na lavičce na náměstí Míru u jeho sochy bratří Čapků a povídali si. Vedle svých výtvarných vloh má umělec od pánaboha zjevně dar přitahovat ženy. Kolemjdoucí německá turistka se ho přišla zeptat, jestli něco neví o té soše. Věděl – a paní zaujal tak, že si s ním povídala deset minut. Pak jsme šli na kafe do nedaleké kavárny – a opravdu hezká servírka s ním tak koketovala, že jsem ze svého mobilu opsal na papírek jeho telefonní číslo a při placení jí ten papírek dal. Trochu jsem mu ten jeho magnetismus záviděl.

Poslední, co jsem od vás viděl nového, byl někdy loni šperk z parohu…

Jo, to je starý dobrodružství. Moje bývalá žena organizuje výstavy českého moderního šperku v Mnichově v Českém centru. Velice úspěšně. Veletrh galerií moderního šperku se tam koná přes šedesát let, je to dnes hlavní světové město tohoto oboru. V březnu se do Mnichova na týden slétnou šperkaři, sběratelé a kurátoři z celého světa. Ty věci, co jste viděl, byly pro minulý ročník. Letos dělám šperky z červeného plastu, ze židle z Jazz Docku. Byl jsem tam na koncertě, opřel se, židle to nevydržela a v nejtišší, krásné pasáži koncertu najednou rup! Tak jsem si tu židli vyžádal, že z ní udělám další sérii šperků. Před dvěma lety jsem měl v Mnichově šperky ze zlomené kytary nalezené u popelnic. Aktuál­ní kolekce se jmenuje Zlomená židle.

Takže to je pro vás něco jako „periodická platforma“.

Jo. Pravidelně tam každý rok vystavím novou sérii nových věcí, které vznikly za uplynulý rok.

Jak to vůbec po covidu a energetické krizi dnes vypadá na trhu s moderním uměním?

Moje galeristka v Mnichově má galerii třicet let a říká: „Pavle, já vůbec netuším, jak jsem přežila poslední rok.“ Je mezinárodně uznávaná, a když něco vystaví, tak se ta věc bere vážně. Teď je to úplně v h**zlu. Co se týče moderního šperku, je to totální decimace. Poslední rok rozhodně nežiju ze své práce.

Ano, zaregistroval jsem to, hodně výtvarníků říká, že od covidu je trh s uměním úplně v háji…

Svět se změnil. Jako by…