Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v rozhovoru vysílaném v neděli večer v České televizi hodnotil stav svobod v naší zemi ohledně spravedlnosti, to, jak do práv a svobod občanů zasahuje vláda v rámci protikovidových opatření. Také hodnotil vývoj od listopadu 1989 a zarazila ho proměna osobnosti Miloše Zemana.  

Na otázku, kdy mu bylo jasné, že v době kovidových opatření se některé stížnosti ocitnou až u Ústavního soudu, říká, že to bylo jasné od začátku, protože „okamžikem vyhlášení nouzového stavu… se otevírá vládě nesmírně široký prostor pro to, aby (sice v zájmu veřejného zdraví a nás všech) velmi brutálním způsobem zasáhla do lidských práv a svobod“.  („Jestli se nemýlím teď, se nesmí sejít více než šest lidí najednou, po deváté hodině, nemám-li psa, nesmím vyjít na ulici.“) Byla také opatření omezující právo na podnikání. „Podnikatelé řadu obchodů nemohou otevřít, ani my spotřebitelé nemůžeme jít nakoupit.“

Podle Rychetského je toto „masivní omezení lidských práv a svobod“ „spojeno s tou zvláštní situací“. Proto je správné, že vláda si musí opakovaně „nechat zásah života schválit parlamentem a kromě toho je tu ještě Ústavní soud, který má pravomoc to zrušit“. K tomu, zda by bylo možné nějak Ústavní soud zapojit do podobného rozhodování, říká, že by to bylo užitečné. „Každé vládě se to hodí mít nouzový stav. Najednou se jí otvírají široké možnosti pro rozhodování a zasahování. Každá vláda v parlamentní demokracii má logicky svou většinu v parlamentu, takže ta kontrola parlamentem, je-li to většinová vláda, může být ta trochu symbolická. Kdežto Ústavní soud by tady mohl sehrát důležitou roli. Ale byl by to velký legislativní zásah jak do ústavního, tak do podústavního práva, protože to by mělo smysl jenom v nějakém zkráceném řízení. Nemohlo by to ležet u Ústavního soudu rok, to by pak nemělo smysl.“ V současnosti se navíc „ta opatření téměř každý týden mění a Ústavní soud tak rychle nemůže  – ne že by nechtěl, ale nemůže – pracovat.“ Musí dát  účastníkům, tedy i vládě, možnost se v případě napadení hájit a je na to 30 dní.

Podle něj nastal vážný okamžik ve chvíli, kdy vláda na jaře zavřela hranice a nikdo nesměl vycestovat z České republiky. „Tak to je absolutně protiústavní. Vláda může v té krizové situaci zavřít hranice, ale pro návrat nebo pro příjezd do země. Ale my máme v ústavě, z důvodu, které si jenom starší lidé pamatují, na ten totalitní režim, ustanovení, že nikomu nelze bránit, aby tuto zemi opustil.“

K výročí roku 1989 Pavel Rychetský říká, že jeho „celkové hodnocení je pozitivní, i když řada očekávání přináší jistou míru zklamání“. „Prostě já jsem věděl, že ten polistopadový étos nemusí vydržet navěky, ale že se to tak dramaticky změní a zploští, to prostě … já nemohu být příliš konkrétní… ale budu. Já jsem v listopadu nečekal, že můžeme mít předsedou vlády takovou osobu, jakou máme dnes z hlediska její minulosti. To jsem si myslel, že už definitivně skončilo.“

Vzpomíná na polistopadovou dobu a otázku zákazu komunistické strany. Míní, že to nebylo možné, protože nebyl zákon o politických stranách, podle kterého by to šlo provést. Navíc se myslelo, že komunisté budou prostě poraženi ve volbách. Ten okamžik se přitom možná blíží až v dnešní době. Moderátorka se ho také ptala, protože on sám byl členem strany tři roky, jestli někdy v komunismus věřil. Odpovídá, že nikdy, možná tak ve svých dvanácti letech. V roce 1967 se mu to ale zdálo jako možnost, jak nějak působit pro změnu ve společnosti. (Za normalizace byl pak Rychetský signatářem Charty 77.)

Ostře se vyjádřil také k dění v v Maďarsku a Polsku a kroky tamních vlád proti soudnictví označil za „katastrofální“. „Je to cílevědomé bourání základů demokratického právního státu. Útok na ústavní soudy v obou těchto zemích a posléze na celou justici, kdy se demokraticky zvolená většina rozhodne soudní moc vykastrovat, to je tragédie.“ Podle něj je tendence podmanit si soudy všude, ale říká: „Doufám, že naši zemi tato trajektorie, kterou prožívá Polsko a Maďarsko, nečeká.“ Jako příklad uvedl například soudy ohledně nejmenování profesorů prezidentem Zemanem, které Hrad prohrál.

O Zemanovi samotném řekl: „Mne trápí to, že člověk, kterého jsem poznal jako nepochybně liberálně založeného humanistu, už několik let podléhá různým téměř někdy i xenofobním postojům, takovým řekněme populistickým, že, na rozdíl od mě, odlišně hodnotí působení Kaczyńského a Orbána v sousedních zemích a vývoj v těchto zemích. Dobře, je to prezident, asi si nemůže dovolit to, co já, nemůže veřejně kritizovat, ale zase se k nim nemusí tak příliš přibližovat… Já jsem si ze začátku, když kandidoval v přímé volbě na prezidenta, myslel, že to, co říká, si vůbec nemyslí. Že jenom ví, co chce slyšet veřejnost, že stál o to být zvolen. A veřejnost má ráda a podléhá různým populistickým a jednoduchým, zkratkovitým sloganům. Každý, kdo chce přímou volbou usilovat o funkci prezidenta, se k nim musí uchýlit. To je tragédie přímé volby. Když v tom pokračoval ale i po druhém zvolení, a vlastně občas pokračuje, tak je mi to nesmírně líto.“

O sobě říká, že na prezidenta kandidovat nechce. Jednak aby se k podobnému podbízení slogany nemusel uchýlit, jednat že na to už nemá vhodný věk.