Andrej Babiš se neustále snaží přenášet politické spory do osobní roviny. Asi je to tím, že se nepovažuje za politika. Jenže on je politik a na kritiku si musí zvyknout.

Včera Babiš uvedl v rozhovoru pro Novinky, že jsem jeho „ortodoxní nepřítel“. Chtěl bych to jasně odmítnout.

Pojem „ortodoxní nepřítel“ předpokládá, že pana Babiše zřejmě osobně nenávidím a snažím se mu všemožně uškodit. Takhle přesně potřebuje pan ministr vykreslit každého svého kritika. Na osobní rovinu přenáší spory jedině proto, aby tím zakryl jejich podstatu. Že by totiž jeho kritici mohli mít v něčem pravdu. Navíc tím hraje u lidí na soucit a staví se do role utlačovaného. Je to nedůstojná komedie.

Podstatným aspektem demokracie je kontrola moci. A když má někdo moci hodně a dokonce jí má poněkud nad rámec zdravé míry, pak je velice důležité, aby měl oponenty. Snaha oponenty umlčet, znectít a zadupat do země je typická pro autoritáře východního typu. Neexistence kritiky výrazných držitelů moci se rovná ztrátě svobody v celospolečenském měřítku. Představa společnosti, která sama od sebe aktivně a jednotně miluje svého vůdce, patří do říše stalinských iluzí.

Mohl bych třeba přiznat Andreji Babišovi osobní kouzlo, nebo mu uvěřit, že je v jádru hodný člověk, ale od chvíle, kdy vstoupil do médií, aby získal politickou moc, si zaslouží zcela principiální kritiku. Je to věc systémová a nikoli osobní. Takový člověk může být třeba galantní k ženám nebo může hezky tancovat a být vtipný společník, ale svým konkrétním činem ohrozil rovnováhu moci a narušil principy férové politické soutěže. Poškodil svobodu slova v České republice a pro takové chování neznám vůbec žádnou omluvu.

Jednoduše řečeno: Kritika nedemokratického a autoritářského chování není otázkou žádného osobního nepřátelství (taková věc se pak lidem stává, ale je to zcela zbytečná a nevěcná kategorie). Není to věc lásky či nelásky, nýbrž zásadního občanského postoje.

[ctete]78486[/ctete]

Když jsem vedl týdeník Reflex, byl jsem kritikem Jiřího Paroubka a Davida Ratha. Paroubek měl tendenci narušovat nezávislost médií a Rath likvidoval úředníky podle stranického klíče a měl absurdní řeči o tom, že Hitler byl úspěšný při stavbě dálnic. S oběma pány jsem vyhrál soud. Nijak mi to nebránilo v tom, abych se s Jiřím Paroubkem potkal po delším čase u večeře a s Rathem se aspoň slušně pozdravil. Oba již byli mimo hru a nebyli pro společnost nebezpeční. Paroubek navíc dneska popisuje ve svých článcích současnou situaci překvapivě přesně a v jádru podobně jako autoři Svobodného fóra.

Osobní rovina je při kritice mocenských predátorů nadbytečná a nemělo by smysl o ní vůbec mluvit. Zdaleka největší mocenský predátor polistopadové historie se však snaží vyložit spory osobním aspektem. Poukazováním na osobní nepřátelství. Jakoby prohřeškem kritika byl už samotný nedostatek lásky, obdivu či respektu, který vede na scestí a ke snaze osobně škodit.

Jestli má Andrej Babiš tak křehkou duši a trápí se, když má kritiky, tak tady je v pěti bodech jednoduché řešení. Je to pár dobrých rad, jak nemít – jak sám říká – „ortodoxní nepřátele“:

1. Zachovejte se podle zákona a rozhodněte se, zda budete v politice a nebo zda budete vlastnit či mocensky ovlivňovat média.
2. Přestaňte podnikat a zároveň vykonávat vysokou státní funkci. Přestaňte pobírat veřejné dotace, když jste ve funkci, v níž máte zodpovědnost za férové čerpání dotací. Přestaňte se ucházet o veřejné zakázky, když zároveň vykonáváte úřad, v němž spravujete veřejný majetek. Přestaňte sám sobě prodávat biopaliva. Nemůžete zastupovat stát a být zároveň jeho dodavatelem. Nemůžete sám sobě určovat ceny. Nemůžete zabezpečit spravedlivý a férový výběr daní, když jste zároveň nejsilnějším konkurentem na mnoha trzích.
3. Přestaňte zpochybňovat parlamentní demokracii tím, že útočíte na tradiční demokratické strany a znevažujete roli parlamentu. Parlament a politické strany jsou základem pluralitního politického systému a stojí na nich ústavou zaručená občanská svoboda v této zemi.
4. Přestaňte se zajímat o policii a o elitní policejní útvary, když k tomu nemáte žádnou zákonnou kompetenci. Nejde o nic jiného než o mocenskou a tudíž politickou ingerenci do nejcitlivější složky státní správy.
5. Přestaňte rehabilitovat normalizační mentalitu, podle níž byl komunistický režim přijatelný, ne-li lepší než následná demokracie. Byla to obyčejná diktatura.

To je tak nějak všechno, co bych dodal k té údajně osobní povaze sporu. A protože nás Bible učí milovat bližního svého, tak ho po splnění těchto jeho úkolů, možná budu mít i rád.