Před našimi udivenými zraky začíná defilovat průvod mučedníků a hrdinů, kteří vypadli z mocenského kombajnu Andreje Babiše jako balík slámy. Nejvyšší zemědělec tyto lidi ovšem nejprve řádně využil. Profesorka práva Helena Válková stejně jako novinářka Sabina Slonková nejprve pomohly vytvořit dojem, že hnutí ANO je regulérní demokratickou politickou silou, která tlačí na očistu společnosti od korupce. Sabina Slonková byla pro mnoho lidí garantem nezávislosti MF DNES a Helena Válková garantovala nezávislost justice. Dnes tedy již víme, že to žádná skutečně myšlená garance nebyla. Bylo to pouhé divadelní představení a obě dámy měly za úkol prezentovat babišismus s lidskou tváří. Je také zřejmé, že obě myslely tuto roli ve své vlastní naivitě vážně. Obě si myslely, že na prvním místě bude jejich lidská tvář a nikoli babišismus. Ono se to celé ale postupně vyvinulo právě naopak. Slonková zjistila, že prostor pro nezávislé noviny je pod Babišem poněkud zúžený a Helena Válková nechtěla podléhat Babišovi ve všech personálních věcech v justici. Dokonce s ním prý nekonzultovala jmenování Pavla Šámala předsedou Nejvyššího soudu a chtěla jmenovat Jana Sváčka místopředsedou Vrchního soudu po úspěšném výběrovém řízení, třebaže to Andrej Babiš výslovně zakázal. Tím se znelíbila. Nebylo ji na sto procent jasné, že je jen loutka, jako je to třeba jasné Adrianě Krnáčové. Ta sice seká latinu, ale nějaký instinkt člověku říká, že také nevydrží do švestek. V ANO se totiž prohání spousta dravých Pelikánů. Je to hybná síla strany. Dnes tu tedy máme už dvě mučednice. Částečně právem. Obě ženy si vypily svůj kalich hořkosti a obě prošly temným údolím, kdy se jim nedostávalo dostatek lásky a pochopení z Centra moci. Byl v tom však i kus nedostatku ženské empatie. Mohly totiž vědět předem, že Centrum moci nemá vůbec žádné city. Snad jen někdy trochu soucitu, ale i ten musí jít stranou při razantní personální politice, v níž jde hlavně o „tah na branku“, jaký má kupříkladu Radmila Kleslová, Jaroslav Faltýnek či Robert Pelikán. Co nevidět připojí se k těmto dámám i další „garanti slušnosti“, jejichž hvězdy v hnutí ANO pomalu ale jistě padají. Na pekáči se už třepe profesor Jiří Zlatuška. U něj zřejmě zatím zafungoval v Centru moci právě ten soucit. Nebo dostal prostě varování, že se pouští do příliš samostatných akcí. Limity soucitu však zřejmě postupně vyčerpávají ministr Stropnický a poslanec Martin Komárek. Skutečně z pekla štěstí měl Jan Kasl, který vypadl ze soukolí ANO ještě dříve, než se stihl znemožnit. Je bohužel jisté, že průvod mučedníků a hrdinů bude postupně sílit a brzy v něm nastane tlačenice. Koneckonců podobnou tlačenici jsme viděli už před časem, když hnutí ANO pořádalo nábor lidských tváří s vidinou kariéry na vlně antikorupční revoluce. Tehdy šly lidské tváře dovnitř a nyní půjdou zase ven.  Centrum moci pečlivě odděluje zrna od plev. A ti, co si myslí, že řeči o nezávislosti médií a justice jsou myšleny vážně, musí nutně z kola ven. Helena Válková byla skutečně podstatně slušnější, než je Robert Pelikán. Sabina Slonková byla jistě také slušnější než ti, co řídí MF DNES nyní. Ale na tu nesmírnou naivitu spojenou s kariérismem, které těmto lidem způsobily vlčí mlhu, nelze jen tak zapomenout. Nikoli z nějaké zlomyslnosti, ale protože vstoupit do ANO představovalo zcela očividnou vyčůranost bez jakékoli hlubší myšlenky. Byla to eticky problematická věc, a to zcela jistě od chvíle, kdy si Andrej Babiš koupil noviny. Ale jasné to bylo i dříve. Nejde totiž od počátku o demokratické hnutí, o demokratickou politickou stranu. Ta se totiž pozná právě podle respektu k nezávislosti médií a nezávislosti justice, k dělbě moci a také respektu k pluralitní liberální společnosti. Respektu k polistopadové snaze o svobodnou společnost, byť s jejími nevyhnutelnými vadami. Respektu vůči západní orientaci státu. To vše v hnutí ANO od začátku chybí. A pak tam navíc něco přebývá. Agenti Státní bezpečnosti, kumulace moci, dotační tituly a hlavně nezřízená touha po moci. Reformní komunisté po krachu Pražského jara také vypadali jako mučedníci a hrdinové. Přitom podstatou jejich epizodní role bylo také jen přetvařování, že je tu demokracie. A i tehdy tomu společnému přetvařování sami uvěřili. Srážka s realitou byla tehdy krutější. Vývoj jde nezadržitelně dopředu a každá další normalizace je komfortnější.