Bylo nebylo, v České republice vládly v letech 2006-9 a pak v letech 2010 – 13 pravicové strany. Ještě dnes si tam lidé vyprávějí, jaká to byla strašná doba. Jako z hororu. Jedna korupční kauza střídala druhou a lidem se vedlo špatně. Nebo aspoň měli ten pocit.
Tak to je v kostce legenda, o níž se opírá nynější vláda hnutí ANO oligarchy Andreje Babiše a jeho víceméně satelitních stran ČSSD a KDU-ČSL. Jakkoli má ČSSD ve vládě malou většinu oproti hnutí ANO, tak téměř nikdo nepochybuje, že jde o vládu Andreje Babiše, který zametl s tradičními stranami pravice, a tím v očích lidu zametl i s korupcí. Jeho popularita je obrovská, věří mu kolem šedesáti procent Čechů a podle jeho spřátelených agentur by mohl obdržet ve volbách až 33 procent hlasů. Tím by se po přepočtu na parlamentní křesla přiblížil možnosti vládnout téměř sám bez otravných koaličních jednání. Stačilo by, aby mu v tom pomohli lidovečtí katolíci, kteří jsou tradičně ochotní k čemukoli, protože díky institutu svaté zpovědi a odpuštění hříchů si to mohou dovolit. Dlužno říci, že sociálním demokratům by taková zkušenost opozice proti Babišovi velmi prospěla, neboť by se jim zcela změnila perspektiva. Náhle by viděli každý konflikt zájmů Andreje Babiše v těch nejostřejších konturách.
Ale vraťme se k té hororové příhodě s pravicovými vládami. Tehdejší všeobecný pocit zmaru, neefektivity a obavy z budoucnosti se koncem roku 2011 stal hmatatelnou skutečností, která zapříčinila dramatický pokles hrubé domácí spotřeby, a dotkl se tak skoro celé ekonomiky. Ke zklamání pravicových voličů navíc přispělo zvyšování daní, k němuž došlo namísto slibovaného snížení.
Jenže v běžné politice nic není černobílé. Pravicové vlády velmi úspěšně snížily nárůst veřejného dluhu, zavedly penzijní reformu a nakonec vytvořily i podmínky pro vyšetřování hospodářské kriminality. Z hlediska ekonomických daností vládly přitom v dosud nejtěžším období od listopadu 1989. Z Ameriky se totiž do Evropy přelila vážná hospodářská recese a také eurozóna narazila na limity svých možností. Takže pravicové vlády především čelily vážné dluhové krizi. A čelily ji dobře.
Ten pocit zmaru, rozčarování a znechucení nebyl rozhodně na místě v té míře, jak ho česká společnost prožila. Jistě že se v českém byznysu pohybovalo mnoho arogantních a podvodnicky založených šíbrů jako v každé postkomunistické zemi. Jistě že mnozí politici se zdiskreditovali intimními kontakty s podezřelými podnikateli. Tandem „Bém – Janoušek“ smutně symbolizuje tuto éru. Ale z těchto případů ještě nelze odvodit, že celé vládnutí ODS a TOP 09 bylo tak katastrofální, jak se dnes o něm bez špetky pochybností mluví.
Opravdu trapné a ostudné byly mnohé průvodní jevy těchto vlád. Kupříkladu manipulativní charakter Věcí veřejných, které ukázaly svým manažerským přístupem Andreji Babišovi cestu k moci. Trapné bylo také ponižování premiérů ODS ze strany prezidenta Václava Klause.
Ale ten hlavní a skutečný průšvih, který potkal tyto vlády, byl jiný. Byla to téměř všeobecná neláska všech českých médií. Slovo „neláska“ je přitom citlivý eufemismus. Noviny nemají vládu milovat. Problém ale je, když ji nenávidí. Téměř každé médium totiž přinášelo tzv. investigativní kauzy, což je žurnalistický styl založený na vyšetřování a pranýřování nepravostí. Kauza stíhala kauzu, některé byly věrohodné a pak padaly hlavy, jiné – těch bylo zřejmě více – byly vycucané z prstu. Jen naprosté minimum investigativních kauz totiž došlo k závěru, tedy k soudu a k rozsudku. Skutečně úspěšné vyšetřování korupce se odehrávalo spíše mimo média a v nich se objevilo až tehdy, kdy už byl případ jasný. To je případ i doktora Ratha, v němž sice ješzě nebyl vynesen rozsudek, ale indicie o spáchání trestného činu jsou od počátku výmluvné. Na rozdíl od kauzy Jany Nagyové.
V přehledu hlavních politických kauz, který si můžeme prostudovat na Wikipedii, není dosud ani jeden případ, kdy by vysokému politikovi z pravicové vlády byl u soudu prokázán trestný čin.
Právě tento rozpor mezi mediálním, a tedy i lidovým obrazem korupce, která měla zachvátit nejvyšší patra politiky, a skutečným či potrvzeným stavem věcí, který plyne z doložitelných faktů a vyšetřování, vedl nakonec k lidovému hněvu. Tan byl silně podporován takzvanými občanskými iniciativami a jejich donátory, čímž vznikla celá antikorupční revoluce. Není překvapivé, že jedním z těchto donátorů byl i Andrej Babiš.
Lidé byli na základě mediálního obrazu politiky a uměle vybuzené hysterie přesvědčeni, že už je třeba někoho konečně zavřít. Proto většina médií a s nimi i velká část veřejnosti přijala s úlevou zprávu o vpádu policie na Úřad vlády a celou kauzu Nagyová považovali za symbol boje s korupcí.
V té chvíli nastupuje na scénu Andrej Babiš. Slibuje efektivní vládnutí, hospodárné zacházení s veřejnými prostředky a hlavně velký úklid po zkorumpovaných vládách pravice. Média mu buď už přímo patří, a nebo si na něj netroufnou. A tak od roku 2013 začíná nová éra: Korupčních kauz v médiích dramaticky ubylo. Obvykle se týkají spíše minulosti a jde vesměs o účtování s bývalým režimem tradičních stran, tedy i ČSSD. Babišova vláda tedy opticky vzato umí vládnout bez korupce, a tím pádem „je už líp“. K tomu přistupuje zlepšený stav světové ekonomiky a jistý optimismus.
Jaké ponaučení z toho plyne?
Plyne z toho, že došlo k očištění politiky od korupce? Bohužel nikoli. Jen se už o korupčních kauzách na úrovni nejmocnějších lidí vládnoucího hnutí nemluví, nepíše a nikdo po nich ani nepátrá. Někdejší investigativní žurnalistika, která v hlavních médiích tepala nepravosti politické moci, vyšuměla jako její staré korupční kauzy. Veřejnost má tudíž dojem, že je už líp a její vztah k politice se zlepšil.
To ponaučení, které jde až na dřeň problému, by mohlo být i velmi drsné. Je otázka, nakolik na něj přistoupíme. Znělo by asi takto:
Vláda, která chce být oblíbená, nesmí proti sobě nechat stát svobodná a kritická média. Ta ji totiž jinak v očích veřejnosti zničí. Nejlepší je vlastnit a ovládat noviny a zastrašit či jinak umlčet ostatní média. Díky tomu pak může vzniknout dojem, že v zemi je už klid a korupce ubývá. Prostě už je líp.
Samozřejmě že na takové ponaučení z českého vývoje demokraticky myslící člověk přistoupit nemá a nesmí.
Nezbývá nám než věřit, že dospělá veřejnost se nenechá v budoucnu zmanipulovat jako dříve a může si dovolit svobodná a kritická média. Protože přes všechny nepříjemné projevy jedině svoboda vede společnost dopředu. Umožňuje nápravu toho, co se pokazilo. A hlavně se v ní dá dýchat i lidem, kteří nejdou s davem, a mají tudíž nevíce inovativních nápadů a vidí dopředu i do stran.
Stejně je ale na místě, abychom my novináři intenzivně přemýšleli nad tímto paradoxem: Když byla v naší zemi média svobodná, tak chrlila korupční kauzy na běžícím pasu. Dnes, kdy jsou mocensky přidušená, tak kauz ubylo a veřejnost má pocit, že se situace zlepšila.
Byla tím odstraněna korupce? Nikoli. Svoboda? Ano. Do značné míry.
Může mít pak vůbec česká společnost svobodu, když podléhá hysterii a rozhoduje se podle divadelních triků? A mohou mít svobodu novináři, když jejich kauzy se v takové míře nepotvrdily a namísto toho jen znechutily veřejnost, aby pak tiše vyhnily?
Svoboda je jistě možná, ale má na nás jisté značné nároky. Zejména na náš rozum. To se týká jak novinářů, tak celé veřejnosti. Hlavní je ovšem nežít v povrchních bludech a legendách, které jsou součástí mocenské ideologie. Jako je třeba ta legenda o strrrašlivých vládách pravice.
Pavel Šafr
