Mladý, dynamický cyklista a jogín. To je Robert Pelikán, nový Babišův ministr spravedlnosti. Představuje čerstvý vítr, který zavane českou justicí. Ta má mít totiž podle televizního vystoupení Andreje Babiše konečně ten pravý „tah na branku“. A zdá se, že to je přesně to, co Robert Pelikán umí nabídnout. Důkazem je jeho blog na iDNESu, v němž se podle vlastních slov svěřuje čtenářům, co ho jako právníka napadá při četbě novin.
Jeho kompetenci pro řízení justice, která bude mít „tah na branku“, dokládá článek ze samého počátku antikorupční revoluce z roku 2012 s pozoruhodným titulkem: „Také si myslím, že Kalousek má nakradeno.“ Nastupující ministr spravedlnosti zde třikrát po sobě opakuje, že „Kalousek si nakradl hezké miliardy“. A odvolává se přitom na známého podnikatele Jančuru, který to prý také říká. To je jistě pro právníka velmi pevný základ pro veřejné obvinění.
Pozoruhodná je přitom zkušenost, že nastupující ministr necítil tehdy při psaní článku žádnou potřebu uvést fakta, jež by vyšetřila policie, neodvolává se na žádný výrok soudu, neuvádí žádné indicie, které by dokládaly tvrzení, že „Kalousek má nakradeno“. On prostě jenom napíše, že Kalousek začínal nejprve v malém okrádat stát během svého působení na ministerstvu obrany a pak okrádal stát ve velkém během „ekologické megazakázky“.
Kriticky uvažující člověk by nikdy neměl podlehnout obviňování na základě „četby novin“ a podle jakéhosi obecného mínění veřejnosti. Skutečnost, že třeba Miroslav Kalousek působí na významnou část veřejnosti jako jakýsi čert, je po věcné stránce výlučně otázkou jeho mediálního obrazu (za který si může sám), ale nikoli dokladem doložitelné skutečnosti. Pan Pelikán prošel vysokou školou a dobře ví, že takové výkřiky, jako že někdo krade, jsou nesmyslné. Ale také ví, jak dobře působí. Na veřejnost a také na jeho nynějšího zaměstnavatele. Kdyby chtěl seriózně vyjádřit, proč je Miroslav Kalousek problematický člověk, tak by při jakési intelektuální námaze přišel na to, jak ho kritizovat a přitom nevypadat jako hospodský buran. Jenže Pelikán dobře ví, že v naší zemi nadešla nadvláda mentality hospodských buranů, kterým projde každá hloupost, pakliže dokáží vytvořit nové, moderní balení. Strniště vousů, cyklistika a jóga. Občas zamyšlený pohled kamsi do dáli. Pak ještě nějaké komunikační schopnosti a máme tu už rovnou pocit „inteligentního mladého dynamického člověka“.
Jenže inteligence a čest tohoto pána by se projevila, kdyby dokázal vysvětlit, proč třeba nenapsal, že si „Andrej Babiš nakradl pěkné miliardy“. Těch indicií, že právě takový výrok by byl pravdivý, než jeho tvrzení, že si pěkné miliardy nakradl Miroslav Kalousek, je opřeno asi tak o tunu papíru. A přesto je třeba říci, že ani to by nebylo vůbec správné. Neměli bychom mít radost, kdyby nastupující ministr spravedlnosti kohokoli bez důkazů z čehokoli obvinil. To je věc principu. Prostě to, co udělal Robert Pelikán je naprostou hanebností a nerespektem k právu. Civilizovaná společnost nikdy nesmí v zásadních aspektech fungovat na základě drbů, zdání a lidových pocitů. Právní stát musí stát na důkazech, faktech a nesmí podléhat lidovým emocím. Bohužel populistická hnutí, jako je ANO Andreje Babiše stojí na emocích a pan Pelikán to dobře ví.
Pelikánovo dramatické obvinění Kalouska z ukradení „několika hezkých miliard“ je velmi důležitým signálem o tom, jak vypadá právník, který má „tah na branku“ a je tudíž optimálním ministrem spravedlnosti za hnutí ANO. Především je třeba si všimnout, že si s předsedou hnutí Pelikán rozumí ohledně popisu světa. Všichni názoroví oponenti se totiž dělí na zloděje a psychopaty. A není nikdy třeba pracovat s doložitelnými fakty, ale spíše s expresivitou sdělení. Přesně stejně, jako to kdysi dělala Stb a s ní i Rudé právo. Lidový výrok, že má někdo nakradeno, je v našich poměrech častý. Patří k hospodské kultuře. Jakmile ale tento styl přejde z žánru hospody na veřejnou scénu a používá ho známý právník, začíná to zavánět mentalitou někdejšího lidově-demokratického zřízení, kdy se justice stala nástrojem třídního boje.
Takhle právník mluvit nemá
V prostředí právního státu by mělo být zcela nepřijatelné, aby kdokoli veřejně napsal o někom jiném, že „má nakradeno“. A už vůbec by to neměl napsat právník. Takové chování je ve slušné společnosti diskvalifikující. Bohužel to, co je v normálních podmínkách diskvalifikací, to je v éře posunutých hodnot a norem naopak právě tou nejlepší kvalifikací. Protože Pelikán vulgární lidovou metodou zaútočil tím kýženým směrem, tedy na Miroslava Kalouska, což je oponent Andreje Babiše. Tím se totiž kvalifikoval pro svoji strmou kariéru.
Poté, co Andrej Babiš zplanýroval svět médií a postupně nabourává principy parlamentní demokracie neustálými útoky na „politiky“ a „žvanění“ ve sněmovně, pouští se nyní do krajně citlivého prostředí justice. Jeho výroky o nutnosti „lepšího řízení justice“, či dokonce názor, že „justice má mít tah na branku“ je třeba jasně odmítnout. Justice totiž vůbec nemá mít „tah na branku“ a je zcela absurdní a nedemokratickou představou, že se má justice „lépe řídit“. Justice je tu od toho, aby chránila právní stát. To znamená mimo jiné, aby chránila občana před státem a aby měla v pravé chvíli schopnost bránit slabšího proti silnějšímu. Justice není ve svobodné společnosti výkonným nástrojem státu v tom smyslu, že její hierarchickou strukturou probíhají příkazy a ty na konci této nervové soustavy nastolují řešení ve shodě s politickou mocí. Justice musí mít naopak sílu vystupovat přímo proti aktuální politické moci. Neopírá se o manažérské vedení, ale o sílu ústavy, zákonů, judikatury a vědomí spravedlnosti. Každý jednotlivý soudce musí mít svoji suverenitu ve shodě se zákonem. Justice nemůže být hodnocena jako drůbežárna podle počtu vyprodukovaných kuřat či počtu odsouzených případů. Struktura justice se absolutně nesmí podobat řízení firmy. Jinak jsme prostě v háji. Celá idea občanské svobody se pak stává pustou a prázdnou komedií vhodnou jen pro každoroční listopadové dojetí. To, co potřebujeme, je zcela prakticky vymahatelná občanská svoboda a prakticky dosažitelná spravedlnost. Cestou k tomuto ideálu není žádný justiční masokombinát s pohledným manažerem.
Ministr spravedlnosti nesmí být člověk, který opakuje drby o tom, že někdo krade. Jestli Kalousek krade, pak je to v právním státě předmětem vyšetřování, shromažďování důkazů a zkoumání nezávislého soudu. Zdá se, že tu čelíme krajně nedemokratickému pojetí práva a soudní moci. Ukazuje se tu, že ambiciozní lidé, k nimž nepochybně patří Robert Pelikán, šikovně využili hysterickou atmosféru antikorupčního boje jako výtah ke svému společenskému vzestupu. Protože nejvyššímu manažérovi se právě takový styl líbí. Tím samozřejmě nijak nepomohli potýkání se s korupcí, nikoho neusvědčili z ničeho, ale pomohli sobě.
Andrej Babiš nyní velmi potupným způsobem sesadil dosavadní ministryni Helenu Válkovou, protože prý byla až moc hodná a dosazuje člověka, který lépe odpovídá jeho potřebě ovládnout tuto klíčovou část státu. Je příznačné, že Válková se nejdříve dozvěděla o svém pádu ze stranického tisku vládnoucího hnutí. Je ovšem nepochopitelné, proč propadla tak dětinské naivitě a chtěla právě v těchto mocenských souřadnicích autonomně řídit ministerstvo. Když se Andrej Babiš rozhodl, že nepřipustí jmenování soudce, který mu nejde pod vousy, třebaže vyhrál výběrové řízení, měla paní Válková podat demisi. A neměla čekat na svoje sesazení. Tam je totiž kořen celé hry o českou justici. Andrej Babiš ani na okamžik nepochybuje o tom, že má řídit justici jako svoji firmu. Teď jde o to, zda jsou čeští soudci stejně ovladatelní jako čeští novináři. Jestli ano, pak nás čeká něco strašného. A můžeme se dohadovat, zda půjde jen o další klasickou babišovskou stupiditu, nebo o přímé popření právního státu prostřednictvím jakési moderní marketingové metody, kterou provede velmi hezký cyklista a jogín.
