Netají se tím, že vlastní média proto, aby ochránili své podnikatelské zájmy a aby novináři o nich psali tu jejich „pravdu“. Médiím říkají „bezpečnostní akvizice“ nebo rovnou „atomové zbraně“ a sami sobě pak dohromady říkají „atomový klub“. Tím čeští oligarchové celkem jasně prezentují svůj vztah jak ke svým médiím, tak i k celé veřejnosti.
Co to je „atomový klub“
Jde o koncentrovaný cynismus, který postrádá jakýkoli stud a ohledy. Člen „atomového klubu“ nemá primární zájem na tom, aby na někoho jiného svrhl atomovou bombu. Mezi „velkými kluky“ stačí jen vědomí, že mohou fungovat na principu vzájemného odstrašení, a tím se mohou i sblížit. A tak Daniel Křetínský vlastní Blesk, který okázale slouží Andreji Babišovi, udělal z něj opakovaně dobrého hospodáře a milujícího partnera krásné Moniky. Křetínského Reflex považuje za téma doby, že děti mají vši. Nebo že nějaká dáma má každý den jiného muže. Bakalova média Hospodářské noviny a Respekt jsou pověstná svojí bezzubostí a jen tu a tam v nich zazní trocha přípustné kritiky vůči Babišovi. Do atomového klubu se nyní nákupem regionálních deníků VLP přiřazuje Dospivova Penta, která se rovněž netají tím, že hlavním smyslem vstupu do médií je ochrana jejich jiného byznysu. Dohromady proti sobě nejdou, nekritizují se, protože se potřebují. Zejména všichni potřebují k něčemu buď ministra financí, nebo někde obchodují s jeho podnikatelským impériem. Ministr financí má vliv na ceny energií, na diskontní sazby národní banky, a tím i na všechny úvěry, a může posílat na své konkurenty finanční kontroly.
Profesionální vydavatel je něco jiného než oligarcha
Je pravděpodobné, že českým uším to nezní přívětivě, ale polistopadová svoboda českých médií úzce souvisela se zahraničním vlastnictvím hlavních novin a částečně i komerčních televizí. Vysvětlení je prosté: Zahraniční vlastníky zde reprezentovaly profesionální západní mediální podniky, které jednak respektují kulturu demokratických médií, jejíž hlavní zásadou je obsahová nezávislost redakcí, a jednak, což s touto kulturou úzce souvisí, jejich hlavním předmětem podnikání jsou právě jejich média. Záleží jim tudíž na jejich kvalitě. Navíc západní vydavatele vůbec nezajímala česká politická scéna a mocenské boje. O to byli novináři svobodnější a šéfredaktoři ještě nebyli vybíráni podle kádrového profilu a loajality k moci, jako za komunismu, nýbrž podle doložitelných výsledků a kompetence.
Tak jako Baťa dělal boty, protože miloval boty a rozuměl botám, tak i klasický americký, britský či německý vydavatel dělá noviny, protože miluje noviny a rozumí novinám. Tento model vede jak ke kvalitě bot, tak ke kvalitě novin. Když ale noviny vyrábí obchodník s hnojivy nebo uhlobaron, tak to nedělají proto, že by milovali svobodnou žurnalistiku, nýbrž právě proto, že ji více či méně nenávidí.
Českých vydavatelů, kteří by milovali noviny, rozuměli novinám a respektovali to, že noviny musí být na straně svých čtenářů, a nikoli jejich osobních a politických zájmů, tu opravdu zatím moc nebylo. Jednak proto, že tato branže vyžaduje značné kapitálové možnosti, ale zároveň i proto, že na majitele novin klade i jisté intelektuální a morální nároky, na něž nedosahuje ani pan Bakala, ani pan Křetínský a natož pan Babiš. Dělání novin vypadá zvenku jako triviální práce. Ve skutečnosti touto kompetencí disponuje jen velmi omezený okruh lidí, kteří chápou celou šíři problémů, jež se k novinám a dnes i k provozování internetových médií váže. Zdeněk Bakala je dokladem toho, že oligarcha nemůže uspět v médiích ani tehdy, když si najme zástupy poradců. Prostě proto, že nerozpozná ani mediální kompetenci, a najme si tudíž podvodníky s hezkými vizitkami. Ostatní oligarchové se řemeslnou kvalitou dokonce ani nezabývají. Výsledkem jsou tak neprofesionální patlaniny, jako je současné provedení MF DNES, která je nejen zcela zmanipulovaným a znásilněným plátkem, ale i po řemeslné stránce je asi o deset pater níže, než byla ještě před dvěma lety.
Hlavní problém je ale systémový: Čeští oligarchové nemají noviny proto, že milují noviny, rozumí novinám, ctí svobodné šíření informací a respektují vlastní čtenáře a skrze ně i veřejný zájem. Čeští oligarchové své čtenáře nectí a nectí svobodnou žurnalistiku hlavně proto, že jejich zájmy jsou jinde než v kvalitě médií.
Mediální byznys již tolik nenese a jeho kouzlo je více v ovlivňování veřejnosti a hlavně veřejných institucí než v šíření informací a v pěstování kritického myšlení. Jejich hlavním zájmem je zejména mnohem větší byznys, než je mediální podnikání. Oligarchové se zároveň stále více soustřeďují i na ovlivňování politické moci, či ještě lépe na její přímé uchvácení.
Je prostě třeba si vyjasnit pojmy: Pojem vydavatel není totožný s pojmem oligarcha. Vydavatel může (byť nemusí) být dobrým vydavatelem jedině tehdy, když není oligarchou. Oligarcha nemůže být nikdy dobrým vydavatelem, protože kvalitní neboli svobodné médium je v přímém rozporu s jeho řemeslem oligarchy.
Oligarcha: Jaké je to zvíře?
Oligarcha je osoba, jež vzešla z postkomunistického nomenklaturního nebo klientelistického systému, a to na základě politických konexí z doby těsně před pádem komunistického režimu či konexí vzniklých v nově etablovaném establishmentu po pádu režimu, a dokázala ovládnout někdejší státní majetek tím, že jí konexe umožnily zásadní podnikatelský náskok před ostatními. V tom je první a základní nemravnost oligarchů v celém postsovětském světě a nelze je v žádném případě srovnávat s miliardářskými rodinami na Západě. Je to jiný živočišný druh, s odlišnou kulturou, s odlišnými zájmy a odlišnou mentalitou. Jsou to často svým založením nomenklaturní šíbři a na těle společenského organismu se chovají jako cizopasníci. Zabývají se surovou exploatací zdrojů neboli tunelováním a drancováním. Teprve v druhé fázi se ekosystém oligarchické fauny snaží standardizovat a bere na sebe formální prvky čehosi lidského. To je přesně ta situace, kdy předstírají společenskou zodpovědnost. Jistě že mezi oligarchy jsou rozdíly. Někdo působí civilizovanějším dojmem a každý nemusí být od podstaty lump. Problém je, že systémový základ jeho činnosti je pokřivený a tato pokřivenost se při podnikání v médiích multiplikuje skrze ohebné novináře do celé společnosti.
Oligarcha Andrej Babiš nemá nic společného s americkým miliardářem a mediálním magnátem Michaelem Bloombergem, s nímž se tak rád srovnává. Michael Bloomberg vydělal peníze ve zcela specializovaném mediálním byznyse, jenž byl založen na hluboké znalosti konkrétního segmentu trhu s informacemi. Andrej Babiš v médiích zatím peníze pouze prodělal, protože jejich kvalita ho nezajímá a jsou pro něj jen předmětem manipulace a ochrany své moci před kritickou žurnalistikou. Kdyby nevlastnil noviny, nemohl by být úspěšným politikem. Nikdo by ho nebral vážně. A co více, dost možná by ho za hned několik případů v jeho dobývání majetku vyšetřovala policie. Nyní jeho média naopak úzce spolupracují s policií na vyšetřování jiných. Tento vážný aspekt bychom si měli naplno uvědomit a vzít ho vážně. Skrývá se v něm ohromné riziko pro českou demokracii.
Jmenovitá osobní zodpovědnost za pokřivení poměrů
Především je třeba se nevymlouvat ani na oligarchii a ani na její média. Když jde o zodpovědnost, tak média dělají konkrétní lidé. A ti lidé mají konkrétní zodpovědnost. Jedná se na prvním místě o ředitele vydavatelství, kteří tomuto režimu v různé míře slouží. Každý z nich má totiž odlišnou míru zodpovědnosti. Třeba Roman Latuske v Economii nemá zdaleka takovou zodpovědnost za manipulaci českým prostředím, jako má paní Libuše Šmuclerová v impériu Dana Křetínského či jakou má dokonce pan Štěpán Košík v Mafře, který osobně předsedá absolutnímu pokřivení kdysi liberálních poměrů v tomto klíčovém českém vydavatelství.
Jasnou zodpovědnost má také každý konkrétní šéfredaktor, který oligarchickému kartelu slouží, a to ať už pracuje pro Babiše, pro Křetínského, nebo pro Bakalu. Pánové Plesl a Léko by měli dostat novinářskou cenu Karla Lažnovského. Také se z nich zcela jistě jednou stanou mučedníci vlastní kolaborace. Jen to bude bohužel ještě chvilku trvat.
Specifický druh odpovědnosti mají šéfové a šéfredaktoři ve veřejnoprávních médiích, kde jsme svědky zásadních rozdílů. Každý si svoji současnou situaci a zodpovědnost vůči veřejnosti definuje jinak. Buďme vděční za každého odvážnějšího šéfa a každého odvážnějšího šéfredaktora. A jestli nám v nějaké zpravodajské relaci něco podstatného chybí, tak je to bohužel jasný signál osobního selhání konkrétního editora či šéfredaktora. Nyní to můžeme sledovat na posledním skandálu Agrofertu, který přinesl Deník Referendum a jenž skvěle zpracovali a naštěstí odvysílali odvážní Reportéři České televize.
Každý, komu v této zemi záleží na udržení liberálních poměrů, na svobodném prostředí férové politické soutěže i na svobodném šíření informací a kritickém myšlení, by neměl zůstat klidný. Média v rukou české oligarchie se blíží svým charakterem k většinovým médiím v Rusku. Naše země nebude patřit na Západ, když celá její informační a intelektuální infrastruktura bude mít východní charakter. Diváci a čtenáři tam už ani neví, o co přišli, a to jim umožňuje žít ve sladké letargii. Média již nemají obsah, který vyrušuje. U nás to začíná být dost podobné.
Pavel Šafr
Tento text je třeba chápat jako protest člověka, který pracoval 18 let v polistopadových médiích a poznal důkladně poměry v hlavních vydavatelských domech i principy novinářské práce. Touto poznámkou chci každého, kdo mi bude vytýkat osobní angažmá či frustraci, ujistit, že má pravdu. Tento celospolečensky významný průšvih, kterým je oligarchizace českých médií, si beru zcela osobně. Stejně jako jsem si bral osobně stav české žurnalistiky před rokem 1989, kdy jsem pomáhal se samizdaty.
