Šéfredaktor deníku FORUM 24 Pavel Šafr popisuje v rozhovoru s Johanou Hovorkovou v knize Obrana před Babišem změnu, která se v českých médiích odehrála poté, co je převzali oligarchové v čele s Andrejem Babišem. Přinášíme vám ukázku z této knihy, kterou si můžete objednat ZDE.

V čem je rozdíl mezi dnešními médii a těmi, které před rokem 2013 provozovaly profesionální vydavatelské domy z Německa nebo Švýcarska?

Pro majitele médií v našem novém oligarchickém režimu to je úplně jinak. Tvorba kvalitního obsahu je v jejich agendě až na jednom z posledních míst. Řekl bych, že si tu otázku často ani nepokládají, protože je vůbec nezajímá. Titulní strany hlavních novin jsou často zcela absurdní a nemají vztah k podstatným tématům a reálným událostem, jež by byly relevantní pro danou chvíli a danou cílovou skupinu čtenářů. A nemusíme mluvit jen
o Babišových novinách. Jak si lze vysvětlit, když na titulní straně Pražského deníku vyjde hlavní článek o tom, že farmářům chybí seno? Jak si může někdo myslet, že to zajímá pražského čtenáře a je to pro něj relevantní informace? Profesionální vydavatel by mě za takovou stupiditu okamžitě vyhodil. Ale vydavateli, který je oligarchou východního typu, to vůbec nevadí. Protože ho takový obsah nevyrušuje. Nenarušuje mu jeho byznys, nikoho nezajímá, neuráží.

Média se stala doplňujícím prostředkem k tomu, aby se jejich majitelům dařilo jejich hlavní podnikání. Obvykle to bývá energetika, prodej plynu, těžba v dolech, provozování elektráren či developerské projekty. To médiím nesvědčí. Tito lidé nedělají média proto, že by je milovali, nebo proto, že by je fascinovala žurnalistická práce. Nemají nijak zvlášť rádi čtenáře, diváky či uživatele internetu, a tudíž je nezajímá, co potřebují. Rozhodně nepřemýšlejí nad tím, co nejkvalitnějšího jim nabídnout v oblasti mediálního obsahu. Není tam navíc obvykle ani gram idealismu, bez něhož přitom nelze svobodné noviny dělat dobře.

Provozování médií a vydávání novin vyžaduje odvážné podnikatelské rozhodnutí a zároveň značnou společenskou odpovědnost a odevzdanost nějaké vyšší myšlence, nějakému hodnotovému myšlenkovému proudu. Například ve Washington Post pracují převážně levicoví liberálové, německý Die Welt zase reprezentuje konzervativnější část inteligence. Za tím je obvykle vydavatelský záměr, který nepředepisuje vyznění každého článku, ale určuje pozorovatelnu a horizont, k němuž médium směřuje. Nemám nic proti uhlobaronům, ale nevšiml jsem si, že by takhle uvažovali.

Ale i uhlobaroni nebo obchodníci s uzeninami či plynem se přece zajímají o to, jestli jsou jejich noviny úspěšné. Nemohou je jenom dotovat.

Tvorba nezávislých novin se má odehrávat na základě souběhu dvou zájmů: snahy dosahovat zisk a snahy integrovat veřejnost kolem společně sdílených hodnot, informací a postojů. Energetičtí magnáti jsou ale tak provázáni s politickou reprezentací, že to nezávislost prakticky vylučuje. Musí být přitom pružní jako pan Křetínský, protože politická reprezentace se mění. Profesionální západní vydavatel může mít vlastní orientaci, která bývá ve vztahu k nějakému politickému proudu, ale zároveň si může uchovat samostatnost.

Pan Axel Springer vybudoval své vydavatelství s pověstným věžákem přímo u Berlínské zdi na základě jednoho motta:
„Nelze budovat velký dům bez velké myšlenky. Naší myšlenkou bylo sjednocené demokratické Německo, které se těší respektu ve svobodné Evropě.“

V poválečné době byla tato myšlenka pro německou společnost zásadní, přispěla k její demokratické rekonstrukci a pan Springer vybudoval největší a nejúspěšnější vydavatelství v Evropě. Jistě, vzbuzoval také odpor levicové inteligence, příkladem je kniha Heinricha Bölla Ztracená čest Kateřiny Blumové. To ale patří k pluralitní demokracii, v níž se různé společenské síly navzájem hlídají, aby jedna z nich nezalehla celou společnost.

Zmíněná společenská odpovědnost musí být u vydavatele i v redakci taková, aby si všichni zcela uvědomovali, že klíčovou hodnotou v jejich práci je pravda. A že se na objektivní stav věcí díváme jako na něco, co nám nemůže nikdy patřit. Nemůžeme vědět, jak všechny věci na světě jsou. Nemáme právo vlastnit pravdu. Ale máme maximálně usilovat o to, abychom se dozvěděli, jaká je povaha konkrétních jevů, událostí a chování mocných aktérů společenské hry.

[ctete postid=“255949″ title=“Dejme Babišovým lidem šanci vrátit se do slušné společnosti. Musí začít omluvou“ image=“https://forum24.cz/wp-content/uploads/2018/11/NhUdjHxf-385×230.jpeg“ excerpt=“Odchod populárního zpěváka Richarda Krajča a jeho skupiny Kryštof ze stáje Agrofertu “ permalink=“https://forum24.cz/dejme-babisovym-lidem-sanci-vratit-se-do-slusne-spolecnosti-musi-zacit-omluvou/“]255949[/ctete]

Když se podíváš zpátky před rok 2013, můžeš říct, že to takhle vždycky bylo? Opravdu se všichni novináři snažili psát pravdu?

Rozhodně nebudu vytvářet falešnou iluzi o ideálním prostředí, které bylo pouze profesionální, a mávnutím Babišova kouzelného proutku jsme se ocitli v přesném opaku, v prostředí manipulace a lži. Je to složitější. Rozšířené chybné přístupy v žurnalistice společnost poškozovaly a přispěly k úpadku svobody po roce 2013.

Na druhou stranu je při pohledu zpět zřetelné, že v celkovém přístupu k žurnalistice nastala velmi dramatická změna. V 90. letech a prvním desetiletí 21. století byl idealistický náboj žurnalistiky něčím naprosto nezpochybnitelným i v běžné diskuzi tří, čtyř, pěti novinářů v redakci. Nejen na veřejnosti, ale i mezi sebou v úzkém kroužku si byli novináři v drtivé většině jisti tím, že otázka pravdivosti je pro ně tou hlavní věcí. Nikdo z nich nepochyboval o tom, že férové informování veřejnosti je naprostým základem řemesla. Tam, kde jsem pracoval, byl cynismus jen okrajovým jevem. Bojím se, že to se změnilo, ačkoliv jsem si dlouhou dobu neuměl představit, že je to možné.

Jistěže proti tomuto široce sdílenému ideálu existovaly celé série prohřešků. Bylo to dáno z velké části tím, že se náš obor musel po návratu svobody takřka zcela resuscitovat.

V čem jsou tedy dnešní velká média jiná?

Po roce 2013 se z českých novinářů zajisté nevytratil návyk zjišťovat skutečnost. Není to tak, že všichni, kdo pracují u Andreje Babiše, vědomě a záměrně zradili pravdu. Ale míra nesouladu mezi každodenní novinářskou prací a sumou zjištěných skutečností, o nichž má veřejnost právo vědět, je tak zřetelná, že by tu otázka zrazení pravdy měla být skutečně vážně položena. Veřejnost bývá stále častěji v toxických médiích okradena o informace, které jsou potřebné pro její rozhodování o mandátu k výkonu moci. Tím je narušena férová politická soutěž a naše volby jsou sice formálně demokratické, ale už ne skutečně svobodné, protože se nekonají v prostředí svobodného informování veřejnosti.To je zásadní věc,kterou si ani po letech neuvědomuje spousta lidí, včetně politiků.

Pravdivost médií je narušená především tehdy, když jejich majitele vůbec žádná pravda nezajímá. Civilizovaného vlastníka médií pravdivost zajímat musí, to je přece znakem té civilizovanosti. Necivilizovaného majitele zajímají vlastní podnikatelské a politické zájmy. A také jeho sebeobraz. Tam je zakopaný pes.

Andrej Babiš si koupil noviny proto, že už nechtěl snášet, co všechno se o něm píše. A chtěl to prostě změnit a zarazit kritické informace a názory. Rozhodl se změnit svůj obraz v médiích. Zajistil si, aby se každodenní agendou novin nestala celá série článků o jeho kontroverzní minulosti, protože jinak by se nedostal k moci. Protože přesně to by se stalo v Mladé frontě DNES, jakou jsem znal a kdysi vedl. Je to fatální útok na svobodné šíření informací, kde je na prvním místě poškozena veřejnost. Jenomže veřejnost neví, že něco podstatného nevyšlo. Anebo že už to nemůže vyjít v největších médiích. Vždyť i novináři České televize a Českého rozhlasu žijí ve strachu, že kvůli zveřejnění některých skutečností mohou mít problémy. Někteří k tomu přistupují statečně, jiní nikoli.

Co měli novináři v roce 2013 dělat?

Osobně si představuji chování profesionálního novináře tak, že po takovém útoku na samotnou podstatu našeho řemesla jednoduše vstane a odejde. Útokům na svobodu médií se lze bránit pouze nulovou tolerancí. Ale s dnešními redakcemi taková nehoráznost a tak drastický útok na svobodu slova skoro nehnuly. Bohužel. V klíčových českých médiích reaguje většina novinářů na tento problém doslova skandální podělaností.

V Polsku nebo ve Francii by novináři a občanská veřejnost zaplnili ulice. Čeští novináři mlčí a falšují si realitu tak, aby v ní mohli přežít a vydělávat své nijak omračující platy. Je to velice tragické selhání, které často hraničí se ztrátou důstojnosti, a to hlavně ve vydavatelství Mafra.

Představ si, že by se v celé zemi lékaři z osmdesáti procent rozhodli, že nebudou bojovat se zákeřnými chorobami, jako je rakovina či nemoci srdce. Místo toho by se halasně vrhli na boj s rýmou a chřipkou. O rakovině a nemocích srdce by svorně říkali, že se jimi hlavně nesmí přehnaně strašit. A že kdo se moc věnuje rakovině, tak jí vlastně pomáhá. Přesně to o mně psal Erik Tabery v Respektu. Jak pomáhám Andreji Babišovi, když se mu moc věnuju.

O takových lékařích bychom si říkali, že se zbláznili, že poškozují společnost a zrazují své poslání. Jistě, praktický lékař ve svém obvodě by se provinil méně než lékař na operačním sále. Ale všichni dohromady by selhali, pakliže by došli ke konvenci, že rakovina není vážná a není třeba se jí věnovat. Právě takového kolektivního selhání jsme byli po roce 2013 svědky u velké části českých novinářů. Zdůrazňuji, že mi nejde o to postavit je všechny na pranýř. Tam patří jen ti nejhorší vejlupci, kteří přímo organizovali diskreditační kampaně na objednávku vrcholného politika, o čemž jsme se dozvěděli například z nahrávek Skupiny Šuman.

Stačilo by jen, kdyby si toto selhání novinářská obec uvědomila a kdyby se občas někdo uměl k tomuto selhání veřejně přiznat. To by moc pomohlo k civilizovanějšímu a hlavně svobodnému vývoji české společnosti.

Co to vlastně je ten „oligarchický režim“? Proč se s ním tolik novinářů smířilo?

Zvykli jsme si považovat za demokracii takový režim, kde lidé ve volbách rozhodují o tom, kdo bude v parlamentu a u moci. Je to také systém, kde si lidé mohou vybrat z širokého spektra médií ta svoje, kterým důvěřují.

Jsem přesvědčený o tom, že v rámci formálního demokratického hřiště je třeba usilovat o takovou demokracii, v níž se může co nejsilněji uplatnit svoboda jednotlivce a spravedlnost.

Je velmi znepokojivé, že pojmy liberální demokracie a právní stát nejsou dnes hybnými motory širokého až dominantního společenského proudu, a tudíž nejsou nijak zvlášť populární ani pro většinu novinářů. Jestli se pletu, tak je to tím, že to není vidět. Přitom bez aktivního usilování velkého množství lidí o svobodu nemůže být společnost svobodná.

Řada dnešních novinářů považuje takové uvažování za ideologický aktivismus. Pro mě je to věc přesvědčení, bez něhož je žurnalistika prázdná.

Obrana před predátory, jakým je dnes Andrej Babiš, ale může to být kdokoli jiný, spočívá v tom, že nestojíme jako novináři alibisticky mimo společenské dění nebo nad ním, nýbrž že jsme přímo uprostřed něho a usilujeme o pravdivý popis chování a zvyklostí predátora. A když predátor zalehne celou společnost a změní její fungování, tak se na novináře nemůže nikdo zlobit, že se většinu času věnují právě jemu. Blábol, že to predátorovi vlastně pomáhá, pochází přitom přímo z predátorovy dílny. Je to součást jeho strategie, jak umlčet kritiky. On dobře ví, že kdyby se některé informace a kritika dostaly na obrazovku nejsledovanější televize, byl by poražen. Proto musí své kritiky marginalizovat, zastrašovat a nazývat je psychopaty či zkorumpovanou verbeží. Takhle o nás bude přece mluvit každý predátor a je za tím ve skutečnosti jeho vlastní strach a nerespekt k demokracii. Predátoři jsou silní jen přechodně. Ve skutečnosti je oslabuje jejich vnitřní nejistota, vztek a stále viditelnější nelegitimita jejich vynucené autority.

Kdo by tedy ideálně měl média provozovat? Jedna věc je dívat se na to idealisticky, jiným problémem jsou ale peníze a ekonomický úpadek tištěných médií.

Záleží mi na tom, aby média provozovali lidé, kterým jde o obsah a kvalitu. Vadí mi, když čeští miliardáři mají média jako pistoli u pasu, kterou ukazují, když se potkají s ostatními desperáty. Také proto si tito oligarchové říkají „atomový klub“. V atomovém klubu mají mocnosti vůči sobě navzájem takovou odstrašující sílu, že jim nezbývá než se domluvit. Je to lepší než na sebe ty bomby skutečně házet. Český mediální atomový klub není spolkem milujících se přátel, ale mocenský kartel proti zájmům veřejnosti.

Říká se, že příčinou tohoto jevu je ekonomický úpadek mediálního byznysu.To je pravda jenom zčásti. Jistěže média do tohoto područí upadla i kvůli snižujícím se hospodářským výsledkům v souvislosti s internetem, který produkuje obsah zdarma. Pro své majitele už nemají hodnotu kvůli zisku, ale díky možnosti skvělého, efektivního public relations. Zahraniční vydavatelé žádné PR v České republice nepotřebovali. Skutečnost, že média prodali postkomunistickým oligarchům, mě trápí a považuji to za nezodpovědnost. Zároveň v postkomunistickém prostředí neexistoval jiný kupec. Domnívám se, že mediální byznys má budoucnost i pro takové majitele, kteří nebudou mít noviny jako přidruženou výrobu ke svým chemičkám. Právě nyní se čím dál tím víc projevuje důležitost nezávislých a liberálně orientovaných médií a také se ukazuje, že značná část veřejnosti je ochotna za jejich obsah platit. Musíme ovšem hledat nové formy, jak vytvořit fungující obchodní model.

O manipulacích v médiích se ale mluvilo i před rokem 2013. Nemůžeš přece tvrdit, že nikdy nedocházelo k nátlakům, že se nedělaly chyby.

Jistěže existovaly pokusy manipulovat obsah. Byly to ale pokusy zvenčí, nikoli zevnitř mediálních domů. Jednalo se o ojedinělé případy, nikoli o systém, jaký vidíme dnes.

Základním pravidlem byla například tzv. čínská zeď mezi inzercí a redakčním obsahem. Nikdo nesměl přijít do redakce a chtít, aby nějaký článek vyzněl ve prospěch některého inzerenta. To bylo nepředstavitelné. Zahraniční vydavatel, například pan Arnold v MF DNES, by nikdy nepřišel do redakce a nechtěl, abychom podporovali Václava Klause, Václava Havla nebo kohokoli jiného.

Byly případy, kdy jsme zjistili, že důvodem vydání nějakého článku byl partikulární zájem některého novináře. Ovšem takové věci jsme jasně a striktně řešili.Tlak na profesionalitu a férovost byl velmi cítit jak ze strany vydavatelství, tak i ze strany vedení redakcí. Byla tu i jasná liberální orientace, povědomí o fungování právního státu. Tato pravidla nefungovala jako nějaké direktivy, byla to vlastně samozřejmost pro nás všechny, protože se s nimi většina novinářů identifikovala. Chtěli jsme, aby Česká republika byla demokratickou zemí patřící na Západ, v níž se bude dobře žít. K tomu jsme přece od roku 1989 směřovali a ta cesta byla nastartovaná opravdu dobře.

A tento směr ze žurnalistiky vymizel?

Nevymizel, ale už není dominantní. Je třeba si uvědomit, že významná média hrála dříve roli motoru liberálních změn.Výrazně se podílela na pro západním proudu v české společnosti.

MF DNES a Lidové noviny – a do určité míry bohužel i ostatní média – tuto mentalitu změnily. Naše řemeslo drasticky upadlo. Manipulace a lži se uhnízdily v nejvyšších patrech vydavatelských domů. Na místa vedoucích novinářů, redakčních manažerů a do dalších rozhodujících pozic se přijímají lidé na základě kádrového profilu a názorů jako za komunismu, nikoli na základě předchozích dosažených výsledků.Tyto výsledky jsou přitom u šéfredaktorů měřitelné a jasně prokazatelné.To, jak hodnotit jejich práci, se dá kvalifikovaně popsat, není to nic vágního, jak se to může jevit širší veřejnosti. Pan Jaroslav Plesl (šéfredaktor MF DNES, pozn. aut.) dnes není hodnocen za prodaný náklad nebo citovanost nových zjištění jeho redakce. Je hodnocen pouze z ryze politických a zájmových hledisek Agrofertu, do něhož jím vedené noviny patří.

V současnosti je důležité, aby vedoucí novinář akceptoval mocenskou převahu svého majitele. Nemůže kritizovat kumulaci ohromného vlivu do jedněch rukou. Vydavatel Mladé fronty DNES a Lidových novin je zároveň předsedou vlády a provozuje gigantický holding. Už jako vicepremiér sám sobě prodával biopaliva, když na jedné straně zastupoval státní podnik Čepro a na straně druhé byl majitelem Agrofertu. A psala o tom Mladá fronta DNES? Psaly o tom Lidové noviny? Nikoli. Kdyby Babiš tyto noviny nevlastnil, bylo by v nich takové jednání podrobeno každodenní kritice.

Nic tak absurdního nemůže profesionální novinář akceptovat. Proto se musela celá řada novinářů sebrat a odejít do internetového undergroundu. Na bázi garážových projektů jsme začali opět dělat svobodná média. O tom obřím konfliktu zájmů nepíší média, která dominují trhu, nýbrž malá začínající média bez potřebných prostředků a infrastruktury. A neskutečné množství lidí, kteří by o tom měli mluvit a psát, raději mlčí a tváří se, že se vůbec nic neděje.

Zajímá vás problematika českých médií? Objednejte si knihu Obrana před Babišem na našem e-shopu.