Přinášíme druhý díl eseje Pavla Šafra o odkazu mistra Jana Husa. Tentokrát se úvaha týká Husova učení a jeho možnosti či nemožnosti získat si ve své době širší přijetí.

Jakou měl Hus pravdu? Aneb: Potenciál Husovy zneužitelnosti.

První asociací ke jménu Jan Hus bývá slovo PRAVDA. Proto by se nám měla nabízet otázka, zda měl tedy Jan Hus pravdu? Jenže dnes dobře víme, že nejde o pravdu ve smyslu hledání skutečného stavu věcí. A tak se ptejme trochu skromnější otázkou: Jakou měl Hus pravdu? A nakolik tato pravda mohla uspět či musela nutně narazit?

Husova „pravda“ je především středověký náboženský pojem. Husovo učení je souhrn mnoha tezí z kategorie víry, které nemají pro většinu nábožensky indiferentních současníků skoro žádný uchopitelný obsah. Bohužel kromě těch myšlenek, jež se dají zlomyslně zneužít v aktuálních bojích, kupříkladu proti církevním restitucím anebo proti našemu vztahu k Němcům či k myšlence evropské univerzality. Husův příběh i husitství totiž bývají zneužívány k odporu vůči evropským kulturním kořenům, jež jsou ovšem i našimi vlastními kořeny. V tom cítím jakýsi tragická podtext celého fenoménu Jana Husa a ještě více toho, co na něj navazovalo.

Setkání se skutečným Husem by nás, co jsme prošli komunistickou propagandou, však nejspíše překvapilo. Předně je třeba poznamenat, že Jan Hus byl katolický kněz. Vůbec ho nenapadlo, že by vystupoval proti křesťanské církvi. On chtěl církev napravit, a proto vystupoval proti takové církevní autoritě, jež si podle něj nezasluhovala být autoritou. Převzal přitom z oxfordského myslitele Jana Viklefa ideu neviditelné a pravé Kristovy církve, jež měla být společenstvím duší předurčených ke spáse. Ta se mohla, ale zároveň nemusela nutně krýt s vedoucími institucemi té viditelné církve v tomto světě. Podle něj záleželo na tom, zda církevní autority žijí zbožně a svoji úlohu vykonávají v duchu Písma. Otevřel v návaznosti na Viklefa cestu k tomu, aby činnost duchovních, a to včetně udělování svátostí, mohla být zpochybněna v konfrontaci s jejich životem. (Viz 3.díl)

Dále Hus spolu s Viklefem zpochybňoval majetkové záležitosti církve. Oběma přišlo, že se mnozí preláti příliš zabývají hmotnými statky a méně svými duchovními úkoly. Byla to nepochybně pravda a taková reakce na poměry musela nutně přijít. Jenže toto téma má také ohromný potenciál zneužitelnosti.

Husovo učení jako argument proti církevnímu majetku

Jan Hus svým zpochybněním církevního majetku vytvořil velký argumentační arzenál pro všechny bojovníky proti církvi, a to počínaje nehodným králem Václavem IV. až po dnešní kritiky církevních restitucí. Obliba téze o „chudé církvi“ je v moderní době tím větší, čím horší levicový populismus právě vládne ve společnosti.

Po únoru 1948 měla v naší zemi tato myšlenka své kruté žně. Přitom je věcně nesmyslná. Především nelze přijmout, že by tu byla jedna jediná církev, která je subjektem všech vlastnických práv. Tak to prostě není a nebylo. Režisér husovské televizní trilogie Jiří Svoboda, někdejší předseda polistopadové komunistické strany, nedávno uvedl proti církevním restitucím argument, že jsou vlastně odváděním českého národního majetku do vlastnictví jiného státu, neboť podle církevního práva je nejvyšší instancí církve Vatikán. Na tom je bohužel vidět, jak mizerné má ten člověk vzdělání.

Vždy, a to jak ve středověku, tak i dnes, tu existovaly a existují stovky a tisíce menších či větších církevních subjektů, které cosi vlastnily a vlastní. Jedná se o fary, kláštery, kapituly, církevní školy, církevní nemocnice, různé spolky. Husův požadavek, aby duchovním nešlo o nabývání majetku, je zcela v pořádku a reagoval tím na tehdy rozšířené svatokupectví, tedy podnikání se svátostmi. Ale zneužití této téze pro paušální útok na jakýkoli majetek jakékoli církevní instituce, ať už byl nabyt zcela řádným, anebo sice morálně závadným, leč právně legitimním způsobem, se vysloveně nabízí.

Hus byl zneužit již tenkrát a je zneužíván i dnes.

Král, státní moc či prostě abstraktní lid si totiž na základě takové teze rádi osobují právo odebrat církevním institucím jejich majetek a drze říkat představitelům těchto institucí, že je tím navracejí k původním ideálům chudoby.

Majetková práva jsou základem právního řádu, stejně jako jsou i základem ekonomicky fungující společnosti. Středověké kláštery byly velmi často zdrojem společenského bohatství, motorem ekonomiky a ochráncem kultury. Takovou společensky zcela pozitivní roli měly i další církevní instituce. Je celkem pikantní, že jednou z nejzaopatřenějších církevních institucí Husovy doby byla v Praze mimochodem právě Betlémská kaple a tomu odpovídal i vysoký plat jejího kazatele. A proč ne!

Populární a populistická teze o chudé církvi je exemplárním příkladem toho, jak lze s Husovou „pravdou“ nebezpečně manipulovat. Každá lidská instituce, stejně jako každý jednotlivec mají nezpochybnitelné právo na svůj majetek. Od práva na majetek se odvíjí ekonomická i duchovní svoboda. Americký politolog a poradce prezidenta Reagana Richard Pipes velmi dobře popsal ve své knize „Vlastnictví a svoboda“ na případu komunistického Ruska, že zbavení majetkových práv nutně vede k omezení individuální svobody a nakonec vede i k útokům na fyzickou existenci.

Když Jan Hus kázal o chudé církvi, měl tím na mysli nikoli likvidaci právního pořádku, nýbrž duchovní opravdovost duchovenstva. V tom je ta manipulace. Hus sám byl dobrým, duchovně hlubokým a čestným knězem a toužil po tom, aby se tak chovali všichni kněží. Jestliže z některých jeho výroků vyplývá, že světská moc má právo zasahovat do majetkových věcí církve, aby byla napravována její morálka, tak to není právě šťastná a následování hodná myšlenka. Především tím ale Hus ani trochu nemyslel ospravedlnění systematického okrádání církevních institucí. Bohužel mnozí jeho sympatizanti to tak ale pochopili, protože tento způsob nápravy církve je velice svůdný. Takový majetek se totiž může kdekomu hodit.

Slovo „církevní majetek“ přitom tehdy i dnes neznamená majetek, kterým by vládla jednotná instituce v čele s kurií a papežem. Je ta každý druh majetku, který vlastní nějaká korporace, jež se hlásí k obecné církvi. Husovi byla tato distinkce zcela jasná a proto neměl potřebu ji vysvětlovat. Jenže právě proto se dá jeho učení v tomto směru tak skvěle zneužít.

Mezi proudy politiky krále a arcibiskupa

Cesta Jana Husa ke kostnické hranici vedla přes jeho značné úspěchy duchovního vůdce a také přes velmi dramatické okamžiky pražského duchovního i politického života.

Málo se mluví o tom, že Jan Hus začal se svým opravným vystupováním v návaznosti na předchozí velké pražské duchovní osobnosti: Konráda Waldhausera, Jana Milíče a Matěje z Janova. Všichni úspěšně brojili proti nepořádkům v církvi, stejně jako proti nepořádkům v celé společnosti a Němec Waldhauser navíc ostře kritizoval i samotného Karla IV., který ho ale velmi rafinovaně uklidnil. To je to, co pak jeho syn nezvládal. Neměl k církvi takový vztah, jako měl jeho otec. A neměl ani dar psychologické taktiky zvládat různé bizarní osobnosti. Řekl bych, že Karel IV. by neklidnou a přitom pozoruhodnou osobnost Jana Husa zvládl a nenechal by ho napospas jeho nepřátelům. Už proto, že by ho chránil před jeho vlastními výstřelky. To ale alkoholik Václav zvládnout nemohl. Je těžké být synem velkého otce. A na tento rodinný lucemburský problém doplatil vlastně i Jan Hus.

Král Václav VI. měl za sebou ostrý souboj se silnou osobností arcibiskupa Jana z Jenštejna, kterému nechal zavraždit jeho vikáře Jana z Nepomuku. Jan z Jenštejna byl nejprve králův kumpán, který vystudoval v Padově, v Montpellieru a v Paříži, věnoval se literatuře, hudbě a dokonce i tanci. Po uvedení do funkce pražského arcibiskupa a jakési nemoci se však přestal účastnit králových lovů a pitek a stal se asketickým mystikem. Tehdy se rozpoutala dlouholetá válka mezi králem a církví. Něco, co by Václavův otec Karel IV. nikdy nepřipustil. Jeho syn Václav přitom nešel proti církvi kvůli její hříšnosti, nýbrž naopak kvůli tomu, že byla hříšná málo. Jeho arcibiskup se oddal naplno asketické víře a nápravě církve. A to Václav nesnesl. Krále štvala církev kvůli své ambici mít duchovní, morální, a tím i mocenský primát, ale nikoli kvůli své zkaženosti. To byla už tehdy očividná záminka. Aloisi Jiráskovi se občas vyčítá jistá účelovost v popisu historických událostí. Nicméně jeho román „Mezi proudy“ vypovídá věrně o tomto souboji krále s církví a král z této války ani u Jiráska nedopadá moc dobře. A to je už co říct.

Jan Hus se začal projevovat v prvních letech patnáctého století jako pomocník Jenštejnova nástupce pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka. Pracoval pro něj jednak jako šiřitel ideálu vysoké kněžské morálky, ale také jako obhájce zdravého rozumu při vyšetřování různých lidových pověr a takzvaných zázraků. Jan Hus se tehdy projevil ve dvou rolích: Jednak jako nesmiřitelný potírač různých nešvarů kněží, ale také jako velmi kritický vyšetřovatel údajných zázračných jevů. Protože byl v obojím velmi aktivní a zejména byl poměrně expresivní ve vyjadřování, získával si nepřátele.

Když začal Hus prosazovat chudobu duchovního stavu, dostal se nejen do rozporu s bohatými preláty, nýbrž se stal postupně i nástrojem politiky krále Václava, jemuž nebylo cizí občas církevní majetek zabavit. Hus tak přešel ze strany svého nadřízeného arcibiskupa na stranu světského panovníka a sloužil celkem zdatně jeho zájmům. O tom se poněkud nemluví, ale Jan Hus se na nějaký čas stal prominentním exponentem světské vlády proti zájmům druhé moci v zemi, kterou byla církevní hierarchie. Je třeba ale zdůraznit, že když ho nestálý král Václav hodil přes palubu, tak Hus nezměnil kvůli němu své postoje.

Hus a jeho snaha o nápravu církve: Byla církev skutečně tak zkažená?

Dnes se má obecně za to, že tato církevní moc byla a priori špatná a zkažená. Je to takové ustálené klišé, které nemá jasnou oporu v historických faktech. Vedle zkaženosti tu existovala i zbožnost.

Dvojpólnost rozdělení moci na světskou a církevní tu navíc vedla k produktivnímu soutěžení a vytvářela postupně atmosféru relativní duchovní svobody, kterou jiné civilizace – kupříkladu byzantská a ruská – nepoznaly. Celý západní svět je ve svém systému společnosti postavený na myšlence rozdělení moci a právě někdejší církevní moc byla první relativně efektivní kontrolní brzdou moci světské a naopak světská moc dokázala často bránit výstřelkům moci církevní. To je pozitivní výsledek středověkého boje o investituru, že totiž mezi soupeřením různých mocenských pólů vznikal postupně prostor pro svobodu, což se nejprve projevilo v italských městských republikách, kde pak mohla vzniknout renesance neboli zárodek moderní doby.

Naproti tomu byzantská a posléze moskevská moc postavená na kumulaci světské a náboženské moci dovedla opakovaně svoji civilizaci ke krizi, tragedii a k naprostému barbarství. Odtud pochází i moje averze ke každé kumulaci různých forem moci a považuji to za hluboce neevropský a nepřátelský fenomén.

Jestliže Jan Hus bojoval proti církevním nepořádkům, má se jaksi samo sebou za to, že tehdejší církev byla plná hříchu. Existuje hned několik důkazů o tom, že takový paušální odsudek je nemístný. Především arcibiskupové Jan z Jenštejna i Zbyněk Zajíc z Hazmburka se v maximální míře snažili o potlačování veškeré kněžské nedisciplinovanosti. Organizovali dokonce síť agentů, kteří slídili po nehodných kněžích, kteří měli souložnice a prodávali svátosti. Bohatých prelátů byla naprostá menšina a také nelze říci, že automaticky každý bohatý prelát či ekonomicky úspěšný klášter představovali nějaké společenské zlo. To je absurdní optika komunistické historiografie. Naopak každé bohatší biskupství či opatství představovalo ekonomický motor tehdejší společnosti. Není proto žádnou Husovou morální legitimací, když stál na straně prchlivého krále proti svému církevnímu představenému. Lze to dokonce i označit za projev neloajality. Králova moc nebyla svoji povahou o nic lepší. Tehdy, v době řádného úsilí arcibiskupa Zbyňka o morální vzestup církevních institucí, lze říci, že spíše naopak.

Nebyla tu prostě jedna bohatá a hřešící církev. Byla tu rozmanitá a složitá struktura, jejíž každý článek byl jiný a tím skutečným sociálním problémem byl tehdy takzvaný kněžský proletariát, duchovní osoby bez far, bez obročí a bez majetku. Mezi nimi se šířilo silné pnutí vůči církevní vrchnosti, jež byla často v podezření ze simonie a nepotismu. Ale přisuzovat jedné či druhé straně póly dobra a zla je zcela nemístné. Brojení proti zlu spíše patřilo k normám tehdejšího veřejného vystupování kazatelů. Hus tím nebyl zvláštní. Zvláštní byl aktuální politický kontext a pak Husova výrazná slovní expresivita, kterou značně přeháněl na kazatelně a kterou pak korigoval a mírnil ve svých textech.

Hus jako vůdce hnutí, které nemohlo mít úspěch

Vystoupení Jana Husa proti církevním nepořádkům bylo nepochybně oprávněné v kontextu smutné reality papežského schizmatu, který v prvních letech 15. století dokonce dospěl až v trojpapežství. Tato situace nastolovala zásadní otázky po legitimitě církevní autority.

Jednotlivá mocenská centra rozpolcené církve usilovně bojovala o moc, a tudíž také o peníze. Každá papežská kurie trpěla nedostatkem peněz, neboť nevybírala prostředky na celém území Evropy, nýbrž jen ve své obedienci. Proto si papežské aparáty vymýšlely nové nástroje, jak peníze získat, aby mohly konkurovat a bojovat o své vítězství.

To byl jednoznačný a vážný problém doby. Nelze ale říci, že za něj mohla církev jako taková. To je nesmyslně paušální obvinění. Mohli za něj konkrétní lidé, a to jak církevní představitelé, tak ale i světští panovníci. Toto rozpolcení bylo mimochodem i výsledkem ingerence francouzského královského dvora do církevních věcí. Katastrofální rozvrat ve vedení církve způsobily ambice jednotlivců, manipulace ze strany králů a navíc nešťastné okolnosti. Kupříkladu první papež, jehož kardinálové chtěli v roce 1378 svrhnout a zvolili proti němu vzdoropapeže, byl Ital Bartoloměj Prignano – Urban VI., který měl trýznivou nemoc žaludku a v důsledku bolestí se choval jako neurotický blázen. Navíc byl zvolen pod tlakem římské lůzy. Toho využili francouzští kardinálové a pokusili se ovládnout papežský stolec. Mluvit o zkaženosti církve je ovšem nesmysl.  Šlo spíše o zkaženou a také hodně zmatenou politiku.

Vedle prelátů dobrých měla prostě církev i preláty špatné. Vedle schopných i neschopné. Prostě tak, jak je ustrojeno samo lidstvo. Hlavní Husův soupeř Jan XXIII. patřil zjevně k prelátům zkaženým. Koncil ho sesadil a od té doby je jasně považován za falešného papeže.

Smyslem těchto řádků není zpochybnit snahu Jana Husa o nápravu církve. Jen je třeba zasadit jeho činnost do kontextu celé řady reformátorů a právě v tomto kontextu ho posuzovat. Je tu totiž fascinující plejáda světců, kazatelů i prelátů, kteří se před Husem i po Husovi snažili o nápravu církve a byli tudíž také reformátory. Jen při té své reformaci církev nerozvrátili. Svatý František z Assisi, svatý Dominik, svatá Kateřina Sienská, svatý Bonaventura a stovky dalších usilovali o nápravu církve a dostávali se také do těžkých konfliktů. Někteří z nich by možná za odlišných podmínek a historických souvislostí také mohli skončit na hranici. Ale u Husa je zjevné, že k jeho konci přispěla jeho povaha temperamentního vůdce hnutí a tím i jistá nižší přizpůsobivost, kterou dnes musíme jasně ocenit, ale v tehdejších podmínkách měla fatální důsledky.

Náprava církve je jednou z hlavních církevních činností od prvních staletí do dneška. Všechny epištoly svatého Pavla z prvního století po Kristu se vlastně zabývají nápravou každé jednotlivé církve, neboli náboženské obce, kterou pastoračně vedl. Je to totiž normální, že se velcí duchové církve zabývají jejím zlepšením. Protože vůbec každá lidská instituce, která má ve svém popisu práce kultivaci poměrů, se musí neustále zabývat sebekultivací, neboli napravovat sebe sama. To je totiž lidský úděl, nejen úděl jedné církve.

Vášeň Jana Husa pro nápravu církve vedla prosté lidi ke zlobě proti nevinným

Jan Hus narazil nikoli proto, že napravoval církev, ale spíše proto, jaké volil metody. Stal se ohnivým kazatelem a vůdcem hnutí. A to mělo důsledky pro aktuální mocenskou situaci, pro stabilitu společnosti i pro rozkolísaný právní řád.

Kardinál Petr z Ailly vytýkal v Kostnici Husovi, že bohužel ničemu nepomohl, když proti špatným vlastnostem vzdálených kuriálních aparátů vystupoval a brojil před obyčejnými lidmi v Praze. Tito prostí lidé se sice zdravě naštvali a měli pak tendenci zachraňovat svět, ale neměli v dosahu žádný objekt převýchovy. Takže svojí vášní pro reformu nemohli nic podstatného dosáhnout. Jan Hus tím nedosáhl žádného zlepšení situace, nýbrž jen vyvolal neproduktivní zlobu lidí, kteří neměli možnost stav věcí napravit. To je hlavní problém Jana Husa. Napřel lidovou zlobu proti vzdálené autoritě, ale lidé chtěli vzít nápravu věcí do svých rukou a obrátili vyvolanou nenávist proti klášterům a duchovním, kteří přitom za nic nemohli. Stali se totiž náhradním terčem touhy po nápravě. To je klíčová zodpovědnost a vina Jana Husa, jakkoli se nedá nikde najít, že by k takovému postupu vyzýval. Byl to nechtěný a velmi tragický důsledek jeho učení.

Za jednoznačně legitimní lze ale považovat Husovo vystoupení proti odpustkům, jimiž v roce 1412 vybíral peníze vzdoropapež Jan XXIII. proti svému rivalovi Řehořovi, kterého naopak dodnes církev uznává za papeže řádného. Jestliže Hus vystoupil proti této ohavné praktice, kdy falešný papež vybíral peníze na válku proti řádnému papeži, tak je to třeba ocenit. Ale právě toto konkrétní vybírání odpustků za účelem bratrovražedného boje nedělala církev jako taková, jak si mnozí myslí. Organizoval to jeden konkrétní lump, který byl právě jedním ze tří soupeřících papežů.

Hus chtěl odlišovat, kdy církev svatou řídí lump a kdy ji řídí svatý papež. Oprávněnost takového požadavku lze těžko zpochybnit, kromě možného účelového výkladu, kdo je právě lump. Protože v politice se vždy využívá morální rovina k obvinění soupeře. Je přitom třeba si uvědomit, že silná expresivita Husových kázání vedla obyčejné lidi proti celé církvi jako takové, pakliže se její duchovní nepřiklonili jasně na Husovu stranu. To muselo vyvolat silnou odmítavou reakci v církevních kruzích po celé Evropě.

V tomto díle jsem vylíčil svůj kritický přístup k Husovu učení, tak jak jsem měl jakožto laik možnost ho poznat z dostupné literatury. Z toho neplyne, že si mistra Jana Husa nevážím. Naopak. Vážím si ho pro jeho poslední postoje před kostnickým koncilem. A o tom bude třetí díl, který přineseme v pondělí 29. června.