Kupodivu nebyl to Miloš Zeman, kdo tady zavedl odpudivou módu podlézat Čínské lidové republice. Třebaže v tomto sportu opravdu dosáhl dokonalosti. Zeman ale nebyl první, kdo s arogantní povýšeností začal zlehčovat čínské hříchy v oblasti občanských i lidských práv.
Při překreslování našeho vztahu k východním režimům se již dříve vyznamenali mnozí občanští i sociální demokraté. Navíc celému pročínskému proudu české politiky vévodí z nebes svých miliard neviditelné božstvo Petr Kellner.
Když někdejší premiér Petr Nečas prohlásil, že „dalajlámismus škodí českému exportu“, uvědomil jsem si, že jsem se právě stal dalajlámistou. Nikoli proto, že bych věřil v převtělování duší. Buddhismus je mi víceméně cizí pro svoji nekonkrétnost. Přišlo mi ale, že je něco veskrze odporného na tom vyměnit solidaritu s pokořeným národem za vidinu vyššího vývozu zboží. Je to očividně ďábelský kšeft, jaké se z dlouhodobého hlediska nevyplácejí.
Dalajláma je sympatický tím, že stojí v čele národa, který ztratil svoji svobodu a jehož pozoruhodná kultura je brutálně likvidována. Nepochybně k tomu čerpá sílu z bohatství své víry a je třeba říci, že takových osobností je na světě málo a jsou přitom opravdu potřeba. Proto se skutečně stydím za to, jak se v současné době chovají česká oficiální místa k Tibetu. A také k Taiwanu, který si dokázal svoji svobodu vzhledem ke své poloze a historickým okolnostem uhájit. Byť s velkými obtížemi.
Zastupitelé hlavního města Prahy schválili nestoudný dokument. Smlouvu o partnerství mezi Prahou a Pekingem. Tento dokument je hnusný tím, že obsahuje bod tohoto znění:
„Hlavní město Praha v souladu s Vládou ČR nadále uznává politiku jedné Číny, stejně jako uznává Taiwan jako nedílnou součást čínského území.“
Svobodné fórum přineslo texty smluv, které uzavřela města Washington, Kodaň a Dublin. Žádné z těchto západních měst ve smlouvě neleze čínským komunistům tak ohavným způsobem do zadku.
[ctete]49064[/ctete]
Jistě, i ostatní země v průběhu posledních dvaceti let výrazně zlepšily své vztahy s Čínou. Vzhledem k hospodářskému významu Číny i zřejmému zmírnění komunistického fanatismu v nejlidnatější zemi světa jde o vývoj logický. Něco jiného je ale objednat si u čínských továren výrobu iPhonů, čímž se zvedá i životní úroveň čínských dělníků, a něco zcela odlišného je demonstrativně schvalovat lumpárny čínského autoritativního režimu.
Je totiž zjevně možné udržovat s pevninskou Čínou obchodní vztahy a přitom nezradit partnery na Taiwanu. Kvůli obchodu také není nutné zrazovat malý, okupovaný a znásilněný národ v Himaláji, a poškozovat tím i jeho exilovou vládu. To dělá jenom naprostý cynik. Cynismus je vlastnost asociální a nikoli geniální, jak si myslí Václav Klaus. Jestli stojí otázka tak, že buď budeme podporovat čínské lumpárny, anebo nezískáme čínské investice, tak je třeba takové vydírání naprosto zásadně odmítnout.
Nestydím se za to, že mám právě v této době rád Tibet. Když v časech Václava Havla patřilo k dobrému tónu vyvěšovat tibetskou vlajku, tak mě tyto emoce míjely. Byl to tehdy většinový proud, alespoň opticky. Navíc jsem mnohem více ctitelem evropské kultury a evropského duchovního odkazu.
Podle mého názoru však k tomuto odkazu patří i základní pravidlo, že je třeba stát na straně utiskovaných a slabých. Na straně obětí proti pachatelům a nikoli na straně pachatelů proti obětem. To je prostě základní kulturní výbava našeho světa. Kdo ji porušuje, na toho jednou také dojde. Protože lumpárny se nedějí osamoceně a vytržené z kontextu. Naopak: dějí se v kontextu s dalšími zly. Současná česká afinita k autoritativním režimům Východu v sobě obsahuje stále větší riziko, že i my přijdeme na řadu. Že i my ztratíme svobodu. Ten proces už zjevně začal.
Proto právě teď, v souvislosti s rozhodnutím Zastupitelstva hlavního města Prahy, mám neodolatelnou potřebu říci, že mám rád Tibet a nestydím se za to.
