Deník FORUM 24 přináší další ukázku z nové knihy Obrana před Babišem. Pavel Šafr v této části popisuje, jaké zkušenosti jako novinář měl s exprezidentem Václavem Klausem a jaké jsou podle něj důsledky prezidentování všech tří novodobých prezidentů. Novinku Obrana před Babišem objednávejte zde.

Jaké to bylo, když Václav Klaus vystřídal Václava Havla na Pražském hradě?

On se stal prezidentem, když jsem vedl Mladou frontu DNES. Jednalo se o největší seriózní české noviny a z hlediska vydavatelského domu v Düsseldorfu patřilo k dobrému tónu, aby rozhovor s novou hlavou státu udělal osobně  šéfredaktor listu. Po volbě Václava Klause mi telefonoval Petr Hájek, aby mě pozval na oběd s panem prezidentem. Druhý den jsem dorazil na oběd, který se konal v Erpetu na Smíchově. Už to místo o něčem vypovídá. Klaus přišel po utkání v tenise do restaurace se svojí suitou a byl plný, či spíše přeplněný naprostou euforií ze sebe sama. První, co řekl, bylo: „Maminka už si vystříhala všechny nadpisy ze všech novin – o mně.“ A začal zaníceně hovořit o svém zvolení jako o historické či snad světové události.

Ale já jsem s ním chtěl mluvit o směřování České republiky, o jeho postoji k Evropské unii, k NATO a o dalších tématech, která byla podstatná pro veřejnost. On si ale takový rozhovor zjevně nepřál. Najednou jsem viděl, že se ten „stroj“ jménem Václav Klaus jako by vypnul. Zmizela euforie, byl chladný a v očích měl prázdno. Jeho to prostě nezajímalo. Jakmile jste s Klausem mluvili o něčem jiném, než je Klaus, nedalo se smysluplně pokračovat. Nervózní Petr Hájek do mě nenápadně strčil a já jsem řekl: „A co ještě říkala maminka?“ A stroj se nahodil, oči se rozzářily a Václav Klaus prohlásil: „Maminka je opravdu velice pyšná. Velice pyšná.“

Při dalších setkáních to bylo stejné?

Druhý rozhovor proběhl po roce. S kolegou Vilim Buchertem jsme procházeli dlouhou chodbou na zámku v Lánech a na jejím konci stál pan prezident. „Bude to velice slavnostní rozhovor. Uskutečníme ho v salónku T. G. Masaryka,“ sdělil nám Klaus. V salónku byl poněkud zatuchlý vzduch a Klaus proto zavelel: „Petře, Petře, okno!“ Petr Hájek běží k oknu a odpovídá: „Ano, pan prezidente. A mám ho otevřít, nebo zavřít?“ Byl jsem fascinován, jak velkou lásku člověk může k panu prezidentovi cítit. Petru Hájkovi by dovolila zavřít zavřené okno a otevřít otevřené. Byl to nadpřirozený úkaz. Pak se odehrál celý rozhovor, naprosto racionální, měl ale jeden zvláštní zádrhel. Mf DNES se ptá, prezident odpovídá a pak se ozývá Petr Hájek: „Pane prezidente, to jste řekl skvěle.“ Případně: „To byla skvělá myšlenka. To si musím zapsat, pane profesore!“

A třetí rozhovor, na kterém jsem byl s Petrem Šimůnkem, byl věcný a normální. Stupidita na pana prezidenta přišla až v samotném závěru, kdy jsme o něčem chvilku polemizovali a on řekl: „Na tohleto mám jasný názor, který jsem si utvořil při četbě jednoho anglického eseje. Víte, já čtu eseje v angličtině. Pane šéfredaktore, pojďte se podívat, já vám ukážu ten anglický esej.“ Šli jsme přes celou místnost až k masivnímu dubovému stolu, na kterém ležel otevřený, v kůži vázaný anglický esej. Klaus mi ho ukázal a zdůraznil, že si do eseje dělá tužtičkou anglické poznámky. A já jsem si v duchu říkal: „Tohle přesně dělá moje asistentka. Ta si taky dělá anglické poznámky do anglické knížky…“

Kromě těchto tří rozhovorů ses s Klausem už nepotkal?

Potkal. Byl jsem v Divadle Disk na jeho šedesátých narozeninách. Byl to opravdu zajímavý večer. Seděl jsem vedle mého vydavatele Klemense Bauera a společně jsme sledovali plejádu gratulantů, kteří defilovali na jevišti a recitovali o panu prezidentovi oslavné básně, zpívali písně, případně se četlo z profesorových knih. Můj šéf se na to díval s vytřeštěnýma očima a v jednu chvíli se ke mně naklonil a řekl: „Herr Šafr, das ist unglaublich!“ Pak dal Klausovi láhev Moët & Chandon a odešli jsme. A cestou domů mi Bauer jen opakoval, že ještě nikdy nic tak ubohého neviděl.

Společně s Klausem jsme ale také otevírali Anděl Media Centrum (současné sídlo redakcí Mf DNES, Lidových novin a dalších, pozn. aut.). Prezident se choval normálně, bylo sympatické, že se této akce zúčastnil, přestože Lidové noviny i Mf DNES o něm psaly kriticky. Havel by nikdy do kritického listu nedorazil. Na Klausovi je zajímavé, že v sobě nenosil hořkost z toho, že jsem ho pár let předtím na titulní straně Lidových novin vyzval k rezignaci. V roli šéfredaktora Mf DNES jsem s ním bez problémů dělal rozhovory. To by Havel bohužel nedokázal. Ten kvůli kritickým článkům nešel ani na slavnostní recepci u příležitosti desátého výročí obnovení Lidových novin v roce 1998. Po zdlouhavém vyjednávání s Hradem místo sebe poslal svou manželku Dagmar. Klaus tyto problémy neměl a snesl daleko víc kritiky. 

Jak se teď s odstupem díváš na obě tyto osobnosti?

Neuznávám nekritické zbožňování Havla stejně jako naprosté odsuzování Klause. To je hysterický přístup. Oba měli a mají své plusy a minusy, což je normální. Ovšem s jednou výhradou – poté, co Klaus začal veřejně vyjadřovat podporu Vladimiru Putinovi a agresivní kremelské politice, ztratil veškerý můj respekt. Havel nám dělal skvělé jméno na Západě. Klaus už bohužel moc ne. A nyní se ocitl zcela mimo kategorie slušné politiky.

Překvapuje tě to?

Ne úplně. Klaus vždycky výrazně nadřazoval ekonomické otázky nad otázky občanských a politických svobod. V roce 1969 se například v redakční radě časopisu Tvář pohádal s Emanuelem Mandlerem na téma, jaký směr po sovětské okupaci akcentovat. Mandler trval na nutnosti bránit zbytky občanských svobod a doslova za každou cenu usilovat o obnovu reforem. Klaus zastával stanovisko, že politická nesvoboda, která právě nastupovala, není tak podstatná a že výsledky pražského jara i přes okupaci umožňují československé společnosti, aby rozvíjela program uvolňování ekonomiky. V oblasti tržních vztahů a ekonomických svobod měl Klaus jasno, ale vůbec nebyl schopen docenit vazbu ekonomických svobod na svobody politické.

Jaký je Klausův pozitivní přínos?

Klaus podle mého názoru udělal české společnosti obrovskou službu v tom, že založil a etabloval liberálně-konzervativní stranu s masovou voličskou podporou. Občanská demokratická strana byla tahounem velmi pozitivních reforem, z nichž ve skutečnosti žijeme dodnes. Porazil havlovský přístup k politice, postavený na tezi, že strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny. Neboli že politické strany jsou něčím principiálně podezřelým a od základu špinavým. Klaus stranictvím nepohrdal, považoval ho za konstitutivní součást demokracie. 

Sám jsem byl v roce 1992 Klausovým voličem. Později mi začalo vadit, že liberální reformy zpomalovaly a vláda ODS jako by zbytněla. Opírala se o zbytky státního monopolu, kupříkladu o polostátní banky. 

Klaus také ignoroval fakt, že pokud byl někdo členem manažerské nomenklatury komunistického režimu, není dost dobře morálně ani politicky únosné, aby využíval svého tehdejšího náskoku k úspěchu v podnikání za režimu nového, demokratického. Tím nesmírně tragicky přispěl k tomu, co vidíme v České republice dnes. K vládě oligarchů. To, řekl bych, poněkud nedomyslel. 

Opravdu myslíš, že to jenom nedomyslel?

Možná domyslel a pak je to ještě horší. Jemu se totiž líbilo, jak se kolem něj točili nomenklaturní šíbři a podlézali mu, což měl tuze rád. V principu je mu jedno, kdo mu pochlebuje, hlavně že pochlebuje. Klaus v sobě prostě a jednoduše nemá takovou odevzdanost liberálnímu uspořádání společnosti, jak sám dříve tvrdil. Kvůli tomu tu teď máme ekonomické prostředí do jisté míry podobné tomu, co existovalo před rokem 1989 – tehdy také byla ekonomika v rukou úzké skupiny lidí. A je tomu tak i v současné době. Akorát ti lidé už nemusí předstírat, že řídí nějaké všelidové vlastnictví. Prostě jim to patří. Vlastnictví je v Česku málo rozprostřené v širší společnosti. Těch pár mogulů pak dohromady vlastně kopíruje centralizovaný vlastnický model z doby totality. To je pro společnost nezdravé. Je to umrtvující pro duchovní svobodu a mohlo by to být potenciálně i brzdou ekonomického rozvoje. Liberální stát je stát demonopolizovaný s maximálně pluralistickou a diverzifikovanou společností. V takovém státě se dá pak dýchat, protože nikdo není tak silný, aby zalehl prostor všem ostatním.

Václav Havel přispěl k vytvoření současného fenoménu Andreje Babiše odporem k politickému stranictví. Václav Klaus do toho smrtícího koktejlu přispěl tím, že nechal nomenklaturní kádry Babišova typu, aby převzali kontrolu nad ekonomikou. Havel i Klaus jsou bohužel rodiči babišismu. 

A Zeman?

Zeman je jeho porodní bábou. Miloš Zeman do toho vnesl prvky agresivního populismu a demagogie. Jako prezident navíc Babišovi doslova věnoval premiérské křeslo a zajistil, že se k moci vrátili komunisté, přestože ve volbách na podzim roku 2017 utrpěli porážku. Klaus připustil, aby lidé jako Babiš vybudovali svá impéria, často problematickým a nemravným způsobem, Havel tomu dal ideologii odporu k demokratickým politickým stranám a Miloš Zeman přinesl vulgární buranství v naprostém rozporu se svými intelektuálskými proslovy ze začátku 90. let, a navíc Babišovi osobně pomohl jako premiér i jako prezident. Přispěl k rozšiřování jeho impéria tím, že ho nechal vytunelovat Unipetrol.

Ano – Havel dovedl Českou republiku do západních demokratických struktur, za to mu patří nehynoucí sláva. Je to ohromná zásluha. Zasloužil se o dobrou kulturu a atmosféru v prvních měsících obnovy demokracie. Klaus dal České republice parlamentní demokracii jako vedlejší produkt svého vlastního politického snažení. A co do toho dal Zeman? Jeho pozitivní přínos je nejmenší. Ale to, že vytvořil silnou levicovou opozici, je rozhodně taky zásluha. Všichni tři se ale zároveň podíleli na tom, že tu dnes máme Andreje Babiše a pozitivně nastartovaný vývoj, na němž všichni mají svůj podíl, se v podstatě zastavil. Proč někdy silné osobnosti tak nesmyslně ničí své vlastní  dílo, to by bylo na samostatnou a složitou úvahu, která přesahuje téma a rámec našeho rozhovoru. 

Chtěl jsem jen, abychom se ke všem třem chovali spravedlivě. Bohužel Klaus se Zemanem se ocitli mimo demokratický proud české politiky. Proto dnes máme nejlepší dojem z působení Václava Havla. Jeho problematický vliv na českou společnost by se ale neměl z piety opomínat a zamlčovat. To paušální očerňování politických stran přece přispělo k tomu, že se v nich slušní lidé mnohem méně angažovali a přenechali je lidem s hroší kůží. Tím Havel bohužel velmi oslabil demokracii, protože jeho vliv na mentalitu inteligentních lidí byl obrovský. Kritické přemýšlení je důležité a iracionální předsudky k němu nepatří. Na havlovskou tradici můžeme navazovat v zahraniční politice nebo třeba v  civilizovanosti našeho chování. Ale demokratické myšlení by se mělo ubírat podle mého názoru jinudy. K vědomému budování plurality. A to jak v politice, tak i v médiích. Pluralita je to, co může porazit oligarchii.