Nenutil bych nikoho, aby se mu líbil jakýkoli film, který se líbí mně. Když ale někdo dělá s nesmírnou arogancí hlupáky ze všech, kdo u filmu s jasně dobrým poselstvím zažili světlé okamžiky, tak je třeba se ozvat.
Vyslechl jsem si na Aktuálně.cz vystoupení filmového kritika Kamila Fily. Ten natočil video s ostrou kritikou nového filmu Jiřího Stracha „Anděl Páně 2“. Nestačil jsem se divit. Tolik intelektuální povýšenosti nad námi prosťáčky jsem už dlouho nezažil. Proto jsem si vzal tu kritiku docela osobně. A také bych rád osobně bránil Anděla Páně.
Film „Anděl Páně 2“ jsem viděl podobně, jako tisíce jiných lidí, uprostřed svých starostí a shonu a udělal mi velkou radost. Viděl jsem ho s celou rodinou a můj jedenáctiletý syn mi před kinem říkal, že budu určitě zase při promítání pořád na mobilu. Mluvila z něj zkušenost: Většina filmové produkce mě moc nezajímá. Nic moc mi obvykle nepřináší.
Nyní jsem ale nebyl na mobilu ani jednou za dvě hodiny.
Anděl Páně mě zcela pohltil a vzal mě sebou do nebe, o kterém mi od malička vyprávěla maminka. A vzal mě do mého milovaného Českého Krumlova, kam jezdívám kvůli Centru Egona Schieleho a kvůli mé oblíbené a fantastické cikánské hospodě s kapelou.
Film měl dynamiku, spád, humor, jedinečné herce, krásnou optiku a výpravu. A z celého zážitku jsem si odnesl jistotu, že tvůrci filmu mají srdce. Nejsem filmový kritik a mohu si tudíž dovolit vidět krásu. A uvědomit si, že někdo má srdce.
Kamil Fila se ptá, na jakou „cílovku“ je asi film zaměřen. A hned si odpoví. Dozvěděl jsem se tedy od něj, že mi prostě stačí málo. Trocha padajícího sněhu, trocha smyčců, Český Krumlov, známí herci a hned mám pocit, že je to ten nejlepší film, jaký jsem kdy viděl.
Kamil Fila také říká, že „česká pohádka je odumírající věc“ a že ve světě se už točí dávno jinak. A co pana Filu zcela popudilo je, že film tak hojně využívá „katolické vtipy“. Fila se pozastavuje nad tím, že se tu objevuje veselé katolické náboženství s ohromnou plejádou tradičních postav a výjevů a nikoli asketická podoba křesťanství. Tato veselá podoba Anděla Páně má podle Fily zakrýt „nevlídný postoj“ a „nedostatek lásky“.
Podle Fily je totiž tím pravým a zakrývaným poselstvím filmu neustálé peskování. Sdělení, že naše hříchy se nám jednou sečtou. A to je podle Fily podprahová propaganda, která „katolicismu neprospívá“.
Je to krkolomná konstrukce, která má film shodit proto, že odráží životní postoj „jediného katolického režiséra“.
Osobně jsem ve filmu žádnou propagandu neregistroval. Asi proto, že se rovněž domnívám, že na tomto pozemském světě se člověku jeho hříchy skutečně sčítají a že za dobré skutky by si člověk zasloužil nebe.
Neviděl jsem ve filmu odumírající českou pohádku, protože v našem povědomí a kulturní výbavě je česká pohádka stejně životaschopná jako české Vánoce.
Svět českých Vánoc, tedy svět andělů, čertů, svatého Mikuláše, Ježíška a celé svaté rodiny je živý a opravdový svět, který je prostě neporazitelný. Má hloubku univerzálního lidského příběhu a nejde v něm o žádnou propagandu, nýbrž o naše hluboké a velice pevné kulturní kořeny. Jde v něm o ryzí lidskost. Jde v něm mimo jiné – stejně jako ve Strachově filmu – o příběh chudé matky s dítětem, která čelí nelidské světské moci. Je v tom genialita výzvy, aby se člověk radši postavil na stranu slabších proti silnějším a na stranu něčeho dobrého proti tomu, co není správné. Až nás takové zásadní inklinace opustí, tak Bůh s námi. Je to prostě o tom, že člověk má mít na své cestě životem ve svém nitru dobrý kompas. Takové poselství opravdu nikdy nikomu ještě neuškodilo. A navíc není od věci, ho vzít vážně.
Ferdinand Peroutka v knize „Jací jsme“ píše v nepřímé polemice s T. G. Masarykem, že česká mentalita je mnohem více katolická než husovsky protestantská. Odráží se v ní česká krajina, která je vlivem baroka výrazně katolická. A proto je podle nekatolíka Peroutky veselá, protože katolické náboženství je ve své podstatě veselé. Jistěže celkový historický kontext je složitější, ale to je na jinou debatu a pro jiný žánr.
České pohádky jsou stejně jako české Vánoce svázány s kulturní tradicí katolických zemí, s nimiž jsme byli kdysi v jedné velké nadnárodní rodině, tedy s kulturní tradicí Rakouska, Bavorska a severní Itálie. Všude tam by lidé dobře rozuměli našemu Andělu Páně. Film, který z této bohaté kulturní pokladnice čerpá a příjemnou a vtipnou formou ji přenáší dál, je v této bezbožné době plné nenávisti nesmírně cenný. Jsem docela obyčejně pyšný na to, že tento film natočili Češi a navíc nejlepší čeští herci, jako je třeba Ivan Trojan či Jiří Dvořák.
Jestli je tu tento film pro nás, co nám stačí „tak málo“, jako je povědomí o přítomnosti svědomí uvnitř člověka a fascinace hvězdným nebem nad našimi hlavami, tak se k této „cílovce“, milý pane Filo, moc rád hlásím.
