Stojím na terase a dívám se na krajinu. Tráva i střechy jsou pokryté jinovatkou, slunce už tento rok na ni nezasvítí. Brzy padne tma a odnese si rok 2016. A nezbývá než se ptát, co nám přinese rok 2017. Děláme si oprávněné starosti a asi všichni přemítáme o naší životní cestě a o cestě našeho národa.

Ještě před deseti lety jsme se radovali z otevřeného světa plného příležitostí. Tento svět tu stále ještě je, ale je ohrožený.

Před dvaceti lety byl pro moravské víno ročník století a po dramatickém skandálu s falešnými dárci ODS padla Klausova vláda. Byla to první z velkých afér, které připravily Čechy o iluze a mnohé bohužel i o víru v demokracii.

Před třiceti lety se začala hroutit hnusná sovětská říše a já jsem byl na první protikomunistické demonstraci.

Před čtyřiceti lety vznikla Charta 77 a Státní bezpečnost v lednových dnech umučila profesora Jana Patočku. Můj táta pracoval v továrně a máma v domově důchodců. Oba tam nepatřili a já jsem zhruba v této době poprvé přišel na to, že nepatřím do tehdejšího režimu. Maminka mi kupříkladu zcela správně zakázala být v Pionýru.

Před padesáti lety začalo období naděje na svobodnější formu socialismu. Bohužel falešné naděje. A v tomto roce, byť až na podzim, jsem se narodil.

Co nás čeká za deset let? Člověka jímá hrůza, že v Evropě nezbude kámen na kameni. Věštci starých Římanů hádali budoucnost z vnitřností zvířat a z letu ptáků. Obávám se, že by tušili nové a nové pohromy.

Pro nás je nyní ale vážnou otázkou, co bude za rok.

Setkáme se zase u jednoho stolu nebo na Facebooku? Lidský život je nevyzpytatelný a je ohrožený ze své samotné podstaty. Stejně tak je ze svého bytostného základu ohrožená i naše svoboda.

Za rok bude možná předsedou vlády Andrej Babiš a bude mít tudíž pod kontrolou ministerstvo vnitra, policii a také tajnou službu. Tu samou tajnou službu, která se dříve zabývala jím a jeho fantastickými obchody se státem. Dnes je to on, kdo zastupuje stát v obchodech se svými firmami.

A za rok dost možná bude on státem. Jako jím byl neblahé paměti „Král Slunce“ Ludvík XIV.

Nemohu nikoho nutit, aby věřil temným věštbám, a sám nemám chuť jim podléhat. Lidský život má totiž smysl právě díky své neuzavřenosti a křehkosti v tom, že jde o příběh, který máme do značné míry možnost a příležitost sami formovat. A to můžeme jedině na základě sebedůvěry a vědomí naděje.

Příběh člověka má svůj pravý smysl právě tehdy, když člověk otevřeně a statečně čelí nepřízni osudu, přičemž se opírá o naději a víru. A naše životy mohou mít také smysl a hloubku tehdy, když nezůstaneme netečně stát na místě v době, kdy se do veřejného života vkrádá duch manipulace, zotročování, buzerace a celkové zhovadilosti.

Nemusíme se jen netečně dívat, jak slunce zapadá nad Západem.

Čekají nás volby do Poslanecké sněmovny. V roce 2017 se odehraje zásadní střet nejen o povahu demokracie, nýbrž o demokracii jako takovou. Budou vám lhát, že zhovadilost je nejvyšší formou demokratického chování společnosti a že veškerou státní buzeraci si lidé svobodně odhlasovali.

Ano, to se může stát. Ale svoboda je skutečnou svobodou jen tehdy, když mají lidé dostatek informací a když mají opravdu jasnou možnost volby. Česká společnost se však až příliš snadno vzdala svobodného tisku a povaha nastávající volby je z mnoha stran neustále zatemňována.

A právě proto nás čeká celkem nerovný boj o samotné základy svobodného režimu v této zemi. Tváří v tvář aktuálním hrozbám a babišovské mocenské mašinérii a jeho obrovskému marketingovému rozpočtu však nesmíme propadat poraženectví.

Nesmíme se bát.

A nesmíme mu to všechno dát tak snadno, jak jsme to dosud dělali. Už proto, že konečné slovo historie o každé autoritářské moci a tedy i o moci Andreje Babiše bude jednoznačné:

Patří na smetiště dějin a jednou se tam i ocitne.

Naše úsilí o to, aby tuto zemi nedostal a nezmanipuloval podle svého gusta, je dobrou byť, dlouhodobou investicí.

Koukám se, jak kolem mě tento silvestrovský večer padá tma. Přitom si ale moc přeji a modlím se, aby tma tento rok nepadla do naší země. Začíná tu jít opravdu o všechno. O svobodu a o demokracii především.

Když se nebudeme bát, když budeme mluvit otevřeně o tom, co je zlo a co je lež, a nenecháme si vnutit módní a zbabělý morální relativismus, tak uspějeme. Šanci pořád ještě máme. A když ne hned, tak posléze.

Sílu k občanské statečnosti musíme hledat sami v sobě. Nenechme se připravit o víru v demokracii. Neboli o víru v sebe.

—–

Pročítám si právě básně z knihy Vyznání Francesca Petrarky ze 14. století. Tu starou knihu s překladem Pavla Eisnera jsem si koupil v antikvariátu někdy kolem Sametové revoluce za 5 korun. Vyšla v hrozné době: 1944.  A teď tu právě čtu tyto verše, které ukazují, jak Petrarca čelil obavám z budoucnosti a nepřízni osudu:

„I zdá se mi, že hory, břehy, znají

a řeky, lesy, co tu lidem tají

můj stud: jak zhouba lehla do mých dní.

Však stezku nenajdu tak zlou a temnou,

aby se Láska neubírala vždy se mnou

a krok co krok tu ke mě mluví,

a já mluvím s ní.“

Šťastný rok 2017, milí přátelé!  V roce 2017 budeme stát na osudové křižovatce. Tak si držme palce. A držme při sobě. 

Pavel Šafr