V české společnosti panuje nevlídné klima. Stačí se projet po české dálnici, aby člověk nasál všudy přítomnou atmosféru arogance a nepřátelství. Nenávist k cizincům je jen součástí vysoké míry negativních emocí, které zamořují celou společnost a jsou důsledkem jakéhosi národního životního pocitu, který se pak odráží kupříkladu i ve volbách. Proč to tak je? Někdy jsme jako klubko zmijí.

Když po listopadové revoluci začali Češi ve větší míře cestovat na Západ, mohli si všimnout zvláštních rozdílů v chování lidí. Často bylo – a dosud je – v různých detailech lepší. Nevlídné a někdy až nenávistné klima v české společnosti ukazuje na to, že máme nějaký problém sami se sebou.

Poprvé mě to praštilo do očí v roce 1990 v Kolíně nad Rýnem, kde mi při přecházení ulice zastavilo každé auto. Byl to pro mě kulturní šok. Další zvláštní zážitek jsem měl ve švýcarském Lucernu, v malé kavárně na nábřeží řeky. Číšník, elegantní veselý chlapík, se po celou dobu bavil žonglováním s mincemi. Zvládal i bravurní kousky a franky kolem něj létaly vzduchem. Ten číšník uměl s každým hostem zažertovat a každého zároveň rychle obsloužil.

[ctete]85691[/ctete]

Zážitek, kdy spolu neznámí lidé mile a zábavně komunikovali, se mi zopakoval snad ještě stokrát. Jakmile jsem měl s sebou v Toskánsku děti, tak mě běžně zastavovali Italové, jen aby mi gratulovali. Každou chvíli jsem znovu zjišťoval, že moje dcera je „bambina bellissima“. Návrat do Česka pak může být tvrdý. První „pohlazení domova“ může vypadat třeba tak, že na letišti narazíte na kyselého prodavače či kyselého řidiče taxíku.

Jistě, už je u nás mnoho míst, kde se lidé snaží chovat podle západních měřítek. Když jsem si však v restauraci jednoho maloměsta stěžoval na plesnivý chleba, dostal jsem vynadáno, že jsem příliš náročný. V Kutné Hoře, jinak docela civilizovaném městečku, již delší dobu „studuji“, proč v jedné pivnici pracují tři permanentně naštvané ženy. Nepodařilo se mi je rozesmát ani rafinovanými triky.

Není možné, aby stovky takových detailů nesouvisely s něčím hlubším, s nějakou charakteristikou země a národa. Nevlídnost a neochota něco pro druhého udělat, a často dokonce i projevy závisti a nenávisti musí nutně souviset s životním pocitem národa, s kolektivními historickými zkušenostmi a hlavně s deficitem hrdosti. K jakému jinému konstatování lze dojít než k tomu, že žijeme v zamindrákované zemi, kde ke kyselé polévce pijeme kyselé víno a donese nám ho obsluha s kyselou tváří? Jenže je nesmyslné a povýšenecké se takhle hněvat na svoji zemi.

Je třeba hledat příčiny stavu a možnosti změny.

Proč (ne)milovat svoji vlast

Člověk má milovat svoji zemi a být na ni hrdý. To jsme se dozvěděli už v první třídě. Jako by šlo o morální imperativ nejvyššího stupně. Nevybavujeme si zemi či národ, v nichž by neplatil. Přesto se prožívání vlastní národní identity liší.

[ctete]83132[/ctete]

U velkých a úspěšných národů si okamžitě všimneme přímočarých projevů národní hrdosti. Američané se neostýchají vyvěsit si svoji vlajku doma na zahradě. Nepotřebují k tomu svátek. Vyvěsí si ji boháči ve snobských čtvrtích velkých pobřežních měst, ale uvidíme ji také u benzinové pumpy v poušti. Francouzi vykazují podobnou bezprostřednost; jedna jejich brožurka věnovaná seznámení s Francií začíná větou: „Pro Francouze je na světě důležitá jen jedna jediná věc: býti Francouzem.“ Právě proto na sebe v den výročí dobytí Bastily lijí moře voňavek a vyrážejí do ulic, aby se společně radovali ze svého francouzství.

A naopak existují národy, u nichž hrdost a vlastenectví provází pochybnost či skepse. Je přitom nutné odlišit národní hrdost a lásku ke své zemi. To jsou odlišné emoce. Spisovatel Alexej Tolstoj kdysi řekl, že Rusko nelze pochopit, Rusko lze pouze milovat. To sice neodráží hrdost, ale odráží to aspoň silný pozitivní vztah. Zato postsovětský generál Lebeď na otázku, proč nepije, odpověděl: „Někdo musí zůstat střízlivý v té naší opilé zemi.“ Mnoho Rusů má ke svému národu krajně ambivalentní vztah.

V knížce Jací jsme upozornil Ferdinand Peroutka na zajímavý projev národního sebeprožívání. Porovnával, jaké sdělení obsahují různé národní hymny. Jaký je asi životní pocit Poláků, ptá se Peroutka, když se ve své hymně radují, že Polsko ještě nezahynulo? A co teprve česká hymna, která je psaná jakoby z pozice emigranta, jenž s nostalgií vzpomíná na krásný domov. Národy mají prostě své životní pocity, které se sice různě proměňují, avšak v některých projevech zůstávají stejné. A mají i své charakteristické projevy, o nichž se s notnou dávkou paušalizace hojně diskutuje.

[ctete]81672[/ctete]

Takový životní pocit národa a jeho charakteristické projevy, jakkoliv jsou výsledkem někdy až neblahých zjednodušení, odpovídají zkušenostem celých generací, historickým a zeměpisným okolnostem a dokonce – jak dokládá v knize Masa a moc spisovatel Elias Canetti – i rázu krajiny. Lze se kupříkladu domnívat, že národy, jejichž zemi omývá moře, mají větší nadhled a velkorysost, zatímco vnitrozemské národy mají tendenci k malosti, k žabomyším sporům a ke xenofobii.

Jistě, je to nadsázka. Přesto cítíme v Česku sevřenost. Kolem dokola nás obstupují kopce. A jakkoli to na mapě vypadá hezké, je tu sevřenost mezi velkými národy na Západě i na Východě. A je tu i sevřenost psychická, která ukazuje na obranný reflex každého, kdo sebe sama vidí rovnou jako oběť či přinejmenším pasivní objekt ve víru světových událostí.Nastupující kosmopolitní mladá generace je schopná leccos zahladit a schovat za dobrou angličtinu. Přesto si nelze myslet, že naše národní mindráky snadno zmizí. Naděje pro lepší vztah k sobě samým existuje, jenže nevede přes obecně sdílené lži a přes tabuizaci nepříjemných stránek národní reality.

Realistická láska a přiměřená hrdost

Člověk nemusí nutně cítit hrdost na svůj národ a na svoji zemi a přitom je může mít rád. Pocit národní hrdosti je určitě dobrý, ale měl by být založen na skutečných výkonech. Hrdost má být hrdostí na něco. Hrdost na něco pofiderního je stejně smutná jako úplná absence národní hrdosti, která může vést až ke kolektivní demoralizaci, jejímž klasickým projevem je třeba masově rozšířená korupce, což je něco jako kolektivní sebezhanobení.

Nejde tedy o to, poplivat vlastenectví a národní hrdost. A nejde ani o to, národ či vlastní zemi glorifikovat. Jde pouze a jen o to, najít k oběma entitám přiměřený vztah, který v sobě obsahuje realismus, kritické uvažování a snahu o identifikaci chyb. Ale také o identifikaci předností, vědomí pozitivních výkonů národního společenství. Jde pouze a jen o nalezení přiměřeného stupně hrdosti a realistické lásky. Dobrý a přiměřený vztah ke své identitě může pak vést k dobrému vztahu k okolí, kupříkladu k cizincům, jež si třeba už nebudeme definovat jen jako příhodné oběti k oškubání a okradení.

Trauma znásilnění

Přiznáím se, že jsem od dětství cítil málo hrdosti ve vztahu k vlasti. Už to slovo „vlast“ nám zní nepatřičně nadneseně. V deseti letech mi maminka totiž vysvětlila, že nežijeme ve svobodné zemi, nýbrž v zemi znásilněné a podrobené sovětskému impériu. V zemi, která se chová hanebně k vlastním lidem. Jeli jsme autobusem zasněženou krajinou pod Krušnými horami a na mě padl ohromný ledový smutek. Od toho okamžiku znám dobře pocit, kdy člověk má svoji zemi rád, ale velkou hrdost necítí.

Existence komunistického režimu a všeobecná kolaborace s ním bránila mnoha lidem mít dobrý vztah k vlastní zemi. Toto dědictví je i po desetiletích od pádu komunismu zřetelné. Je to velký soubor nejrůznějších detailů viditelných v krajině a zřetelných v chování lidí. A v tomto psychologickém dědictví je obsažena i nejistota a slabá sebedůvěra. Souvisejí s faktem, že jsme se nevyrovnali dostatečně a poctivě s komunistickou minulostí naší země. 

Trauma periferie

Česko se v dnešní geomapě nenachází v ohnisku civilizačního pokroku. To je drsná realita. Ohniskem civilizačního vzestupu je nepochybně obojí pobřeží Severní Ameriky, část západní Evropy a některé části Asie. Česko leží na periferii dnešních rozvinutých civilizací, nicméně naštěstí v jejich rámci. Naše země je stále ještě hodně zanedbaná. Charakterizují ji mizerné silnice, nepochopitelná smetiště, mnoho šedivých a neupravených měst a silně zbídačený venkov, kde může člověk zažít pocit naprosté izolace, pocit, že se nachází uprostřed nicoty. In the middle of nowhere. Takový pocit člověk nezažije nikde třeba na Sicílii, ve vzdálených oblastech Skotska či Španělska. Je to specifická prázdnota životního pocitu vzdáleného venkova, která produkuje frustrované outsidery, vystrašené obyvatelstvo, jež je bezbranné vůči politickým manipulátorům všeho druhu. A žádná televize, či internet nenahradí sociální vazby mezi aktivními lidmi, kterými se vyznačují velkoměsta.

Česko je venkovem Evropy. Kdo stráví pár hodin v Londýně na Piccadilly Circus nebo Oxford Street a pak se rychle přenese kamkoli do České republiky, tak intenzivně pocítí vědomí periférie. Tomu zcela odpovídá chování lidí.

Trauma etnického a názorového „vyčištění“

Národy, které prošly touto zemí, přispěly k jejímu zcivilizování. Civilizací myslíme přetváření místa tak, aby bylo co nejlepší pro život.

I po odchodu či vyhnání určitého národa v zemi zůstane stopa; příslušníci národa, který místo opanovává, mají na co navazovat a co si přivlastnit. Přesto odchod, vyhnání, či vyhlazení nějakého národa zemi tvrdě poznamenává.

Náši zemi z kulturního a ekonomického hlediska tvrdě postihla brutální likvidace českých Židů Hitlerem. Vyhnání sudetských Němců, které jsme tu provozovali sami, poté zasadilo pohraničním krajům ránu, z níž se tato rozsáhlá území dosud nevzpamatovala. Likvidace třímilionové menšiny mělo a dosud má ohromné a trvalé důsledky v tragické devastaci, která je dosud viditelná na první pohled. Jako by tu vybuchla nějaká jaderná bomba.

Výsledkem této národní a sociální revoluce, jak to trefně nazval prezident Beneš již v době exilové vlády v Londýně, byl jednak kulturní a ekonomický úpadek, ale také úpadek politický a morální. Následné okrádání všech schopných lidí v zemi bylo logickým pokračováním. Likvidace soukromého majetku, který je nejvlastnějším projevem lidské důstojnosti a osobní svobody, vedla ke kolektivnímu sebezhanobení takového rozsahu, že česká společnmost prostě nemůže působit šťastná ani po dvou generacích.

S tím vším souvisí úpadek v sebenahlížení. Již tak hluboce nalomené sebevědomí nakonec fatálně poničila sovětská okupace, demontáž posledních zbytků národní suverenity, kolaborace s okupanty a formální přijetí lží spojených s „normalizací“. Všimněme si sémantického paradoxu: slovo „znormálnění“ poměrů je synonymem rezignace na možnost svobodně si řídit vlastní osud.

Ačkoli většinová národní doktrína je již od 19. století silně nacionalistická, nelze nevidět, že mnoho Čechů opustilo svoji zem a často přestali sami sebe považovat za Čechy a ke své vlasti zahořkli. Nevlídnými a nenávistným prostředím se česká společnost připravila o mnoho talentů a poškodila tak sama sebe.

Jako klubko zmijí

Za jakých podmínek vlastně dochází k civilizačnímu pokroku, za jakých okolností země vzkvétá? Za jakých okolností je možné být hrdý na svoji zemi?

V tomto přemítání jsme došli k jednoduchému, ale zdaleka ne vždy snadno realizovatelnému závěru: zemi prospívá jednota v rozmanitosti, kterou na prvním místě charakterizuje tolerance a snášenlivost. Ať už třídní, národnostní či náboženská.

Propuknutí kolektivní nenávisti vede k destrukci civilizace, ke zhoršení obecných podmínek pro život. Destrukční nenávist je typická pro svět české politiky. Ale zcela jistě se promítá i do dalších oborů a oblastí zdejšího národního života. Nenávist je neustále recyklovaná a neví se již, „kdo si začal“. Českou politickou a mediální krajinou se pohybují zvláštní tlupy, jež mezi sebou vedou vyhlazovací válku. Každá tlupa má pocit, že jen ona má právo či dokonce „metafyzické“ poslání ovládnout daný prostor, a často se vyděluje hlásáním, že jedině a právě my jsme „slušní lidé“.

Pokřivená morálka údajné slušnosti se výrazně promítala už do sebepojetí porevoluční elity Občanského fóra a odtud se rozesela do celé veřejné scény. A tak se zde již šestnáct let recykluje prostředí vypjaté nenávisti, o níž v souhrnu lze říci, že je zvláštním projevem české sebenenávisti.

Jeden pražský manažerský trenér rozlišuje lidi na ty, co jsou „před spasením“, a ty, co jsou „po spasení“. Ti, kteří se zúčastní žabomyších válek a vedou své soukromé nenávistné akce, na své spasení teprve čekají, a tudíž se mučí vlastní nevraživostí. A naopak ti, co mají nadhled a umějí odpouštět, svého spasení již dosáhli. Podle tohoto příměru jsme jako národ svého spasení ještě nedosáhli, trápíme se vlastní malostí a děláme si že života peklo. Navenek se to projevuje tím, že neumíme být milí a komunikativní, že se neradujeme z radostí druhých a nevážíme si těch, kteří nám vozí do země peníze. Jsme jako klubko zmijí otrávené vlastním jedem.

I malý národ může být velký. A to velký ve svém chování. Všichni se svou měrou podílíme na tom, jakou vizitku mají Češi ve světě. Ač ještě nemáme dost hrdosti, měli bychom mít aspoň tolik lásky ke své zemi, že dokážeme postupně překonat naše národní mindráky. Pak bychom mohli mít jako Češi větší radost ze života.

Text vyšel v roce 2005 v intelektuální příloze MF DNES. Autor byl tehdy šéfredaktorem těchto novin. Text tudíž nemůže postihnout nové fenomény české kolektivní zkušenosti.