Komunistická strana Čech a Moravy obratně využívá změny společenského paradigmatu a snaží se měnit naší minulost. Využívá nezralé občanské společnosti, nedostatku morálky, postkomunistického zmatku v hodnotách, relativizace zločinů komunismu, respektive celé totalitní éry, oportunismu části historické obce, alibismu učitelů dějepisu, nicotného vztahu k obnovenému demokratickému státu, stejně jako flagrantního nezájmu středových i pravicových politických stran o naši nedávnou minulost.

[ctete]49110[/ctete]

Proč to komunisté dělají, je zřejmé. Kromě ideologické potřeby odstranit negativní vnímání komunistického totalitního režimu a zahlazení stop po jeho zločinné praxi, využívají ideologické levicové tsunami, aby fixovali své tvrdé jádro a získali zpět ty své voliče, kteří přeběhli k sociálním demokratům či populistům. Míří také na tu část mládeže, která je z různých důvodů ochotna přistoupit na jejich novou formu jáchymovské lži, postupně pohlcující celé období nesvobody počínaje únorem 1948 a konče listopadem 1989.

Cítí se za současné situace, po zásadní proměně politické mapy České republiky, natolik posíleni, využívají až dosud nebývalého prostoru v médiích, a dovolí si k  výročí komunistického puče provokativně přihlásit k „revolučnímu“ odkazu 25. února 1948. To vše je pochopitelně důsledek trapné slabosti aktuální české demokratické politiky, ale také občanské veřejnosti, která nevnímá, že jde o zásadní konflikt, který může velmi výrazně ovlivnit naší budoucnost.

Zároveň vyvrcholilo dlouholeté úsilí komunistů, vedené snahou o relativizaci 17. listopadu 1989, dne, jenž zahájil rychlý pád jejich třídně nomenklaturního režimu, a který dodneška nemohou skousnout. Ztráta postavení, mocenských opor, sociálních výhod, nutnost dělit se o moc, integrace do západních struktur, nutnost neustále se pod tlakem omlouvat za zločiny svých předchůdců, to jsou vše důsledky činnosti jejich předchůdců, které limitují jejich stranické působení.

V důsledku politické a historické negramotnosti poslanců některých dalších politických subjektů se jim podařilo postavit proti sobě 17. listopad 1939 a 1989. Události konce roku 1939 jsou pro komunisty ideologicky přijatelné, neboť se primárně týkají německých okupačních zločinů. Zároveň zakrývají historický fakt, že ilegálně působící KSČ byla tehdy ztotožněna se sovětsko-nacistickým paktem ze srpna 1939, a stála tudíž fakticky na straně hitlerovského Německa, proti zájmům Československa.

Studentská demonstrace 17. listopadu 1989 se ovšem logicky konala proti komunistické totalitní moci, tento fakt je zatím těžko možné relativizovat, a proto je nutné jeho klíčovou roli v našich moderních dějinách ponížit a konfrontovat s listopadem 1939. Kdo si přitom vybaví, že se listopad 1939 komunistů vůbec netýkal…

Díky naší vlastní nedůslednosti, či slabosti posttotalitních demokratických struktur, nebyl proces překonávání totalitní minulosti doveden do konce, a za jeho dočasného vítěze je možné označit KSČM, zejména proto, že ani po více než čtyřiceti letech nedemokratického vládnutí nezmizela z našeho politického spektra. Něco nebývalého postkomunistické Evropě, nemluvě o demokratickém Německu, které po zhroucení nacistické Třetí říše logicky zakázalo jako nacistickou stranu, tak i komunisty.

Zkusme si zaprognózovat, co nás čeká příští únor? Navrhnou komunisté jako nový den „boje za demokracii a svobodu“ vítězný 25. únor 1948?

Pavel Žáček
historik a novinář, zakladatel a v letech 2008–2010 první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů

[ctete]48295[/ctete]