Klíčovým dnem, od něhož se odvozuje legitimita jakéhokoliv politického či názorového proudu v dnešní České republice, je bezesporu 17. listopadu 1989. 28. říjen, den vzniku Československé republiky, je vzdálený dnešní realitě, a ani 1. leden, den vzniku České republiky, se příliš neprosadil. Studentská demonstrace v Praze, drakonicky potlačená komunistickými bezpečnostními složkami, je tou událostí, která odstartovala politický proces obnovy demokracie, návrat svobody a ve svém důsledku znamenala pád totalitního režimu v Československu.

Až dosud byl Albertov či Národní třída, místa bezprostředně spjatá se 17. listopadem 1989, prostorem národního občanského připomínání studentské demonstrace, posledního a rozhodujícího střetu s komunistickou mocí. Nebylo divu, že se 17. listopad 1989 stal státním svátkem. Nikdo z nositelů moci si až dosud nedovolil potlačit jeho symboliku či dát mu naprosto odlišný obsah, nesouvisející s podporou demokracie a svobody. Každý český vrcholový politik – prezidenty nevyjímaje – nanejvýše položil květinu u památníku na Národní třídě, a potvrdil tak silný legitimizační prvek tohoto místa.

V současnosti jsme svědky změny paradigmatu v České republice, vážného pokusu o změnu hodnotové orientace nabyté po listopadu 1989, jehož projevem je i obrat v zahraniční politice, svého druhu mentálně-politického návratu zpět, včetně doprovodné veřejné rehabilitace některých zástupců struktur, v minulosti spjatých s totalitním režimem. Jak tento proces nabírá na síle, vzniká zároveň u jeho tvůrců potřeba dehonestovat nejenom uplynulých více než dvacet pět let demokratického vývoje, ale také samotný 17. listopad 1989.

Nebylo proto divu, že jsme byli letos v souvislosti konfrontováni s vážně míněnou snahou dát státnímu svátku jiný obsah, dostat ho dokonce do konfliktu se 17. listopadem 1939, na který navazoval. Této situaci nahrává naše nedostatečná historická paměť, ambivalentní vztah k vlastní státnosti, úpadek historické obce, jejího vlivu a produktivity a v neposlední míře pochopitelně i politická manipulace.

Dříve či později bude přímo životně nezbytné postavit se proti těmto snahám o falšování naší historie, zpochybňování totalitního režimu, stejně jako posttotalitního demokratického systému. Nejde totiž, jak by se mohlo zdát, pouze o nějakou akademickou debatu o povaze naší nedávné minulosti, ale o vážně míněný souboj o kvalitu naší budoucnosti.

Domnívám se, že musíme začít právě u 17. listopadu 1989. Nezbývá nám než svést svého druhu virtuální souboj s radikálními politickými silami a populisty. Uhájit přitom obsah 17. listopadu 1989 takový, jaký skutečně byl (a nikoliv takový, jaký by si někdo přál). Musíme se postavit této obrovské manipulaci, jejímž zastřeným cílem je oslabení demokracie a svobody v České republice. Zároveň budeme nuceni znovu se pokusit o obnovu historické paměti našeho národa.

Pavel Žáček
historik a novinář, zakladatel a v letech 2008–2010 první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů

[ctete]33939[/ctete]