Spisovatelka Pavlína Brzáková. Na nohou má evenkijské boty unty, která dostala jako dárek za knihu Šaman dědeček Oge. FOTO: Kryštof Klein, se svolením autora.
FOTO: Kryštof Klein, se svolením autora.
Pavlína Brzáková, etnoložka a spisovatelka, pro FORUM 24 vypráví o svých cestách na Sibiř, setkání se šamany i tamními obyvateli. Také o tom, jak její knížku, která tam v ruštině vyšla, nakonec úřady pod absurdními záminkami zakázaly. Před Vánocemi vydala další knihu Marš šamanů, kde popisuje i své problémy s putinovskými úřady a jejich cenzurou.
Vy jste hodně zaměřená na Východ, jak se tenhle zájem zrodil? Někdy to bývá tak, že zájem nastartuje nějaký zážitek, setkání nebo kniha.
To musím zabrousit úplně do dětství. Moje nejoblíbenější knížky, ze kterých na mě dýchlo tajemství, byly sibiřské pohádky Dcera slunce a pak Medvědí král. Předměty se v nich měnily v lidi a lidé zase v předměty, čišela z nich zvláštní magie, a to mě fascinovalo. V první třídě mě jejich čtení přimělo k tomu, že jsem se pustila do vlastního psaní. Po letech přišel další důležitý moment. Když jsem se zúčastnila středoškolské odborné činnosti, vybrala jsem si jako téma legionáře v Rusku. Tehdy jsem začala psát kroniku naší vesnice a seznámila se s paní hospodskou, jejíž manžel byl legionář. Ta vytáhla manželův deník, a když jsem v něm listovala a skrze jeho řádky poznávala vzdálenou Sibiř, poprvé mě napadlo, že bych tuhle krajinu plnou nekonečných lesů chtěla poznat. Mým dalším cílem pak bylo studovat archeologii, ale bylo výhodnější si připsat ještě jeden obor, tak jsem si přidala etnografii, o které jsem do té doby nic nevěděla. Nakonec vyšla etnografie a pro mě to znamenalo, že brzy vyrazím na Sibiř.
Nakonec jste na Sibiři byla asi osmkrát a cestovala jste tam skoro vždycky sama. Vy se nebojíte?
Raději jezdím sama, protože je to mnohem jednodušší. Jednoho člověka na nocleh vezmete snadněji než dva. Jako ženu mě lidé víc litovali a brali k sobě domů. Oslovovala jsem hlavně starší ženy a muže, snažila se dostat do rodin, což se dařilo. Vždycky mě zajímali hlavně dědečkové a babičky.
Obálka poslední knihy Pavlíny Brzákové. FOTO: Pavlína Brzáková, se svolením autorky.
FOTO: Pavlína Brzáková, se svolením autorky.
Mezi prvními knížkami, které jsem napsala, byl román Dědeček Oge. Je to příběh sibiřského šamana, který vznikl na základě dlouhodobých sběrů trvajících asi deset let. Stylem psaní se blíží magickému realismu. Protože měl docela úspěch a podnítil u nás zájem o Evenky, rozhodla jsem se přeložit ho do ruštiny a požádala o překlad Irinu Sokolovou Füzekovou, která pochází z Dálného východu a k tématu měla blízko. Trvalo to roky, než byla knížka přeložena. Pak mě napadlo vyhledat si kontakty v muzeích na území centrální Sibiře, kam jsem za Evenky jezdila. Dozvěděla jsem se, že paní, která mi tehdy velice pomáhala dostávat se daleko od vesnic ke kočovníkům, je ve svých osmdesáti letech ředitelkou muzea.
Její činorodost mě překvapila. Knihu jsem jí poslala e-mailem a zeptala se, jestli by o ni měli zájem. Administrativa překvapivě vyčlenila finance a kniha vyšla do měsíce a půl. Hned po vyjití knihy, kterou v ruské verzi nazvali Šaman dědeček Oge, administrativa zorganizovala slavnostní prezentace ve vesnicích po celé Evenkiji. Tamní muzeum mě požádalo, abych jim zaslala nějaké předměty, které jsem během svých výzkumů v tajze používala. Kromě nich chtěli také moje knihy o Evencích v češtině, českou vlajku a státní znak. Veřejné prezentace knihy působily velkolepě, stále mi z nich posílali fotografie. V létě jsem měla přijet prezentovat knihu na místní festival.
A pak to dopadlo úplně jinak…
Najednou se překlopil Nový rok, byl leden a paní, se kterou jsem předtím komunikovala, se mi přestala ozývat. Zatelefonovala až začátkem února z domova a oznámila mi, že knihu chtějí zlikvidovat. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Objevila se zvláštní recenze z Filozofické fakulty Krasnojarské univerzity. Recenze byla dehonestující a týkala se něčeho, co vůbec nebylo záměrem knihy – tři profesorky v ní tvrdily, že kniha důsledně nepředstavuje evenkijskou tradici. Jenže v tom byl háček. Nepsala jsem o ryzí tradici Evenků, ale o procesu asimilace. Bylo navíc zjevné, že autorky recenze nikdy nebyly v tajze a mísení kulturních vlivů, které bylo přirozené, ignorovaly, protože reálný život pastevců neznaly.
Také jsem byla nařčena z propagace sebevražd, alkoholismu a závadné sexuality. Toto všechno se jemně v knize objevovalo, ale pouze jako kolorit. Navíc nevymyšlený, byly to opět reálie, které mi místní lidé vyprávěli. Důležité ovšem bylo, že kniha přinášela duchovní poselství, které vnímavému čtenáři nemohlo uniknout. A neslušné slovo, jehož použití mi bylo také vytčeno, jsem zaznamenala při terénním výzkumu. Bez něj by příběh přišel o svůj smysl. Jadrnější výraz redaktorka nahradila jiným ekvivalentem podle slovníku spisovné ruštiny. Bylo vidět, že recenze byla účelová a na objednávku.
Co se v tak krátké době stalo, že tak rychle otočili?
Všechno to zapadá do kontextu procesu, který v té době v Rusku začal. Zákaz a likvidace mojí knížky byly jen kamínkem v mozaice dalšího dění. Kniha byla zakázaná v lednu. Přesně 17. ledna 2021 byl zatčen Alexej Navalnyj. Také byl zatčen šaman Alexandr Gabyšev, o kterém se hodně psalo. Od té doby je umístěný v psychiatrickém zařízení. Šaman Gabyšev se vydal na pouť vyhánět démona Putina z Kremlu. Pak následovaly další podivnosti – byly odpojeny webové stránky ruskojazyčného vysílání Českého rozhlasu, důvodem byl dvacet let starý článek o Janu Palachovi. Čistka se pak rozjela naplno. Nežádoucími se staly noviny Novaja Gazeta a lidskoprávní společnost Memoriál.
Ta knížka fyzicky vyšla?
Ano, někteří Evenkové ve vesnicích za ni dokonce psali petici. Chtěli ji číst a posoudit sami. Odezvy se však nedočkali. Potom mi poslali sobolí kožešiny, aby „odčinili křivdu, která se mi stala“. V naší republice se mi několik odborníků snažilo pomoci. Velkou oporu mi poskytl rusista Tomáš Glanc, publicista Štěpán Černoušek, etnolog František Vrhel byl tak laskavý, že knížku recenzoval. Podpořila mě taky publicistka a žena mnoha aktivit Jana Hradilková a ředitelka Divadla Kampa Iveta Dušková, která je zároveň režisérkou rodinného představení Dědeček Oge, v němž také vystupuje. Jejich prohlášení zaznělo v krasnojarské soukromé televizi. Ředitelka evenkijského muzea následně prohlásila, že knihy k likvidaci administrativě neodevzdá a bude je dávat tomu, kdo o ně projeví opravdový zájem. Myslím, že stovka knížek se zachovat mohla.
Jaký mají šamani vztah k současné moci?
Píši o tom také ve své poslední knížce Marš šamanů, která vyšla před Vánoci. Popisuji v ní například příběh jakutského šamana Gabyševa, sleduji také nejvyššího šamana Ruské federace, jehož jsem poznala pod jménem Kara-ool. S ním jsem se kdysi dvakrát setkala, v roce 2003 a 2006. Vyprávěl mi příběh své rodiny. Tuvinský šaman Kara-ool má ambiciózního burjatského zástupce, šamana jménem Artur Cybikov, který se ho snaží svrhnout. Před třemi lety udělal Cybikov rituál, kterým mezi šamany vzbudil nesouhlas. Jeho cílem bylo posílení Ruské federace a upevnění rodiny slovanských národů a nyní se k tomu také různě vyjadřuje.
V knize se objevují příběhy různých šamanů, kteří se v této chvíli možná již účastní „speciální operace“, tedy války na Ukrajině. Právě nyní směřuje delegace šamanů k ukrajinským hranicím, aby posílila bojovníky. Šamani také vykonali rituál proti Západu, který viní za vměšování se do vnitřních záležitostí své země. Atmosféra graduje i proto, že Rusko prožívá stoleté výročí založení Sovětského svazu. Zdvihla se velká vlna nostalgie. Většina šamanů zastává proputinovské názory. Jediný, kdo se v tomto ohledu vymyká, je Gabyšev.
Oficiální šamanské kruhy už prohlásily, že Gabyšev ani pravý šaman není…
Šamanismus má mnoho podob, člověk se může stát šamanem různým způsobem. Ti šamani, kteří o Gabyševovi prohlašují, že nemá zasvěcení od vyššího šamana, tak vlastně zpochybňují, že ho oslovil duchovní svět, bůh. Není nutné, aby ho potvrdil vyšší šaman. Navíc Gabyšev sám sebe nazývá šamanem-vojínem, čímž v hierarchii šamanů pro sebe vytváří určitou speciální kategorii.
Co si tam vlastně myslí ti „obyčejní lidé“? My si tady asi těžko dovedeme představit, co jim prochází hlavou. Víme však, že režim hodně rekrutuje vojáky právě z těchto oblastí.
Mezi lidmi existuje jakýsi mýtus vzhlížení k Čingischánovi. Jak jsem tam jezdila od devadesátých let, tak jsem slyšela, jak k Čingischánovi přirovnávali Lenina a Stalina, že to byli taky velcí bojovníci, a Putina nyní řadí do stejné roviny. Dokonce v Tuvě, když probíhaly volby, tak tenhle mýtus oživili. V tomto pojetí by byl reinkarnací Čingischána Putin. Bylo to vytvořené uměle, jako v republice Tuva, ale výborně se to chytlo. Já vím, že političtí marketéři si pochvalovali, jak se to ujalo. Ale ono se to ujalo, protože to mezi lidmi už bylo. Burjati a Tuvinci odjakživa obdivují sílu. Tradičně pořádají soutěže v lámání beraní šíje, zápasí spolu. Někteří z nich jsou hrdí na to, že jdou do války jako první, že brání svou vlast. Navíc potřebují nakrmit svoje děti. Platí to jak pro republiku Tuva, tak pro Burjatsko, kde jsou mnohopočetné rodiny. Stává se, že se sejdou a někdo z rodičů řekne synovi: „Musíš jít na nějakou dobu bojovat, abychom mohli nakoupit jídlo mladším dětem.“
Co když Rusko tu válku prohraje? Jak na to budou reagovat?
Moje knížka nenabízí žádné řešení, je to spíš takový etnografický sběr, jakýsi výčet rozmanitosti. Jak to dál bude směřovat, netuším. Nevidím Putinovi do hlavy.
Škoda, že ten Gabyšev do Moskvy nedošel…
No tak, jak by to dopadlo? Přišel by na Rudé náměstí a udělal by rituál.
Třeba by toho Putina vyhnal.
Rozhodně by tam nejspíš nedošel sám, jak se k němu přidávali lidé. Vždyť i opoziční politik Alexej Navalnyj mu udělal ohromnou propagaci tím, že se k jeho pouti vyjadřoval. Možná by se ty dva proudy spojily, Gabyševova pouť by byla dokonce místně politicky využitá. Ale to jsou pouhé spekulace. Gabyševův pochod byl zatípnut, sotva vyšel z lesa. Co bude dál? Rusko je jaderná velmoc. Chce větší váhu ve světě, dřívější rozlohu a starou slávu. Nedávno jsem poslouchala přednášku profesora Zubova, nastiňuje dva vývojové modely, ale ani jeden nemá šťastný konec.
Když jste zkoumala šamany, narazila jste někdy na něco, co jste si nedovedla vysvětlit?
Můžu uvést jeden zástupný zážitek, kdy jsem možná málem přišla o život. Jela jsem vlakem po Transsibiřské magistrále. Bylo to v noci, byla jsem v kupé sama, psala jsem něco u okýnka. Najednou jsem se dostala takového zvláštního stavu, kdy mě cosi přitisklo ke stěně kupé. V tu chvíli se vysypalo okno, u kterého jsem seděla, zřejmě je rozbil kámen, který někdo hodil na vlak. Vysypalo se i okno na protější straně přes uličku. Kdybych v tu chvíli nebyla přitisklá ke stěně, byla bych mrtvá nebo vážně zraněná. Pak jsem ještě nějakou dobu seděla ve zvláštním stavu, běhali kolem mě lidé, mluvili na mě, ale já jim nemohla odpovědět. Nemám pro tu situaci žádný jednoznačný výklad. Zásah dobrého ducha, anděla, nebo projev mojí intuice? Nevím.
Můžete nějak odlišit pravého a falešného šamana?
Myslím, že je to mnohem pestřejší. Šaman může být člověk, který skutečně má nějaké schopnosti. Zná lidskou psychologii a vědomě manipuluje. Ví, že nemocnému manipulace pomůže. Je to princip placeba. Pak jsou tací, kteří si jen nalhávají, že jsou šamani. Ti jsou nebezpeční, protože mohou někomu ublížit. Vymýšlejí si. Mezi šamany je také velká hierarchie, záleží na tom, jakým způsobem pracují. Někteří dělají pohřební rituály, odvádějí duše zemřelých. Jiní zase léčí. Jeden šaman mi vyprávěl, že neodvádí duchy zemřelých. Jednou se zemřelého ducha totiž nemohl zbavit. Pořád s ním chodil, musel požádat zkušenou šamanku, aby mu pomohla. Ptala jsem se, jak se to projevovalo. Tvrdil, že věděl, že je na něj něco nalepeného, slyšel kroky a cítil zápach shnilého listí.
Další šamani poskytují svoje tělo vtělení ducha-předka. To nedělá každý. Pak jsou kostopravové, kteří dokážou výborně napravit páteř, třeba i natáhnou kratší nohu. Ti mají obvykle nějakého učitele. Další šamani věští, dělají očistné rituály nebo jsou znalci bylin. Součástí šamanského umění je také znalost starých příběhů a mýtů.
Myslíte, že se tam ještě někdy vrátíte v lepších časech?
Nevím, nelpím na žádné takové představě. Cestování a pobyty v tajze mě naučily prožívání přítomnosti. Nedávno jsem přišla o oba rodiče. Vím, že jsme tady jen na chvíli. Snažím se proto žít naplno právě v tenhle okamžik a na budoucnost příliš nemyslím. Co mě ale nejvíc trápí, jsou zmařené lidské životy ve válce a stále gradující utrpení, jehož konce nevidět.
