Guláš dobrý, smetanový dort dobrý, pečený pstruh taky. Tak proč to všechno nehodit do mixéru a výsledek nepodat rodině k obědu. Všem: od dědečka s cukrovkou až po vegetariánskou vnučku. Tak nějak působí zmatené názory Andreje Babiše na politické uspořádání. Podíval se kolem, v každé zemi kolem se mu něco zalíbilo, tak by si vzal od každého něco. Pejsek a kočička pekli dort, Babiš nový politický systém u nás. Zvířátka to ovšem aspoň myslela dobře.
S různými nápady přišel i teď v době kolem sjezdu ANO. Hezky je to shrnuto v jeho rozhovoru publikovaném 25. 2. na serveru denik.cz.
Celá atmosféra je dána už jeho půvabným výrokem: „Určitě by se měl změnit jednací řád sněmovny. Nevidím důvod, proč by mě měli poslanci desetkrát zkoušet a grilovat kvůli Čapímu hnízdu, místo aby mě nechali pracovat.“ S takovým názorem by v anglickém parlamentu nejspíš neuspěl. Tam by ho grilovali, až by si připadal jako posvícenská husa.
Ale to jen na úvod.
Nechal se také slyšet: „Mě baví většinový systém ve Spojených státech. Když nastoupil prezident Trump, hned šel do kanceláře a rozhodoval. Neměl koaliční jednání, komise, rady.“
Nechme stranou, že nic takového sice neměl, ale kandidáty na ministry mu „griluje“ senát a také nemusí projít. Babiš ve své prostotě prozrazuje, o co mu jde. Vládnout bez toho, aniž by se musel s někým dohadovat.
Je to celkem pochopitelné. Každá koalice znamená osekat svůj vlastní program, byť jste s ním vyhráli volby. To pak vaše strana vypadá před voliči hloupě. Potíž je v tom, že většinový systém, který umožňuje snadné vládnutí, má nevýhodu právě v tom samém – že totiž umožňuje snadné vládnutí.
Tak ostatně popsal v roce 2013 systém někdejší „opoziční smlouvy“ Klause a Zemana Petr Pithart: „Menší strany měly být vyřazeny změnou volebního systému: poměrný měl být nahrazen většinovým. Stalo se ale, že změnu volebního systému napadl u Ústavního soudu Václav Havel a také senátoři (byl jsem mezi nimi). Soud většině námitek vyhověl a změna volebního systému se nekonala.“
Už v roce 2005 Pithart v Právu popisuje, jaký vliv má poměrný a většinový systém na očišťování politiky: „Uplatňuje-li se většinový volební systém, bojí se ti u moci jen jednou za čtyři roky. Vládnou-li dobře, musejí se obávat jednou za osm, za dvanáct, za šestnáct let. Margaret Thatcherová vládla let sedmnáct. Ale pozor: vládnout šestnáct let mohou nejen, když vládnou dobře, ale také dokáží-li se v mocenských pozicích dostatečně hluboko zakopat, zejména když umožní, aby se zájmy politické propojily s ekonomickými (říká se tomu klientelismus).
V Británii si mohou většinový systém dovolit. Strany jsou pod důrazným tlakem společnosti, aby uplatňovaly vlastní čisticí mechanismy. Dokáží neschopné a nepoctivé lidi ze svých řad vytěsnit.
Naše politické strany takové mechanismy, jak se ukazuje, dosud nemají. Je proto nanejvýše nutné, aby se politici o moc museli obávat víc než jen jednou za čas, totiž aby se o ni museli dělit.“ Tolik Pithart.
Zpět k věci. Řečeno jednou větou, výhodou poměrného systému je, že umožňuje zastoupení více skupin voličů, zatímco většinový se zajímá spíš o akceschopnost.
Když se budeme držet většinového systému, je to ale složitější, než si myslí pěstitel řepky a majitel reprodukčních klinik Babiš. Výsledek voleb ovlivňuje počet volebních obvodů a jejich hranice. Stejně tak to, jestli je jedno nebo dvě kola. To dost záleží na tom, jestli se volí podle absolutní většiny (vítěz musí mít přes padesát procent) nebo většiny prosté (stačí největší počet hlasů). 51 procent ale málokdo hned dosáhne, tak to v systému absolutní většiny vyžaduje druhé kolo.
Existují různé varianty, jak dominanci velkých stran mírnit, ale tím teď nebudeme zatěžovat. Jisté je, že většinový systém znamená eliminaci menších stran, které ovšem mohou být pořád dost velké na to, aby zastupovaly velké množství voličů. To býval ve Velké Británii osud liberální strany, která měla dost voličů, ale stačilo to jen na druhé místo, takže ve výsledku jim to bylo k ničemu.
Kuchyňské Babišovy představy jsou patrné z jeho výroku: „Měli jsme jet na stáž do Švýcarska, kde mají funkční systém referend. A do Německa, kde mají v Bundestagu efektivní jednací řád. Já bych chtěl mít německou parlamentní demokracii, většinový americký systém a přímou švýcarskou demokracii. Všude v těchto státech je to vymyšleno dobře.“
Babišovi nějak nedochází, že by se jednotlivé prvky mohly také vylučovat. Že třeba referenda mohou snadné většinové vládnutí narušit, protože zvolené politiky dost vylučují ze hry. Nebo že si nemůže slibovat, že „efektivní jednací řád“ (v Babišově chápání ať opozice neotravuje otázkami) neznamená, že se nebudou projednávat různá Čapí hnízda jinde, a že pokud něco praskne, stejně na něj nakonec dojde.
Zatím si Babiš o svých experimentech může nechat jen zdát a naštěstí to tak bude i nadále, protože podobné ústavní změně by se zřejmě bránili všichni a sotva by dal ústavní většinu dohromady. Na to je menších stran v parlamentu příliš mnoho. A i kdyby se to povedlo, mohlo by to také přinést nezamýšlené důsledky. Jak řekl na TV Prima předseda lidovců Bělobrádek: „„Osobně si myslím, že by se měli více zamyslet, protože většinový systém platí v senátních volbách, v nichž nedopadli nijak zázračně. Zatímco i malé strany, jako je KDU-ČSL, dokážou v dvoukolovém většinovém systému celostátně vyhrát volby. Takže by mohli také splakat nad výdělkem.“
Spíše než reálná hrozba zatím Babišovo kutilství především ukazuje, že jednak věcem moc nerozumí, jednak že stále vymýšlí mechanismy, jak případně posílit svou moc. Že se mu snahy a návrhy zatím mezi sebou dost vylučují, je jen dobře.