Na začátku minulého týdne vplula flotila britského námořnictva vedená letadlovou lodí HMS Queen Elizabeth do Jihočínského moře. Na tom by za normálních okolností nebylo nic divného, ale zmíněné moře rozpínající se mezi břehy Číny, Filipín, Indonésie a Vietnamu si jako své nárokuje první zmiňovaná země. Flotila Jejího Veličenstva se chystá jen proplout v rámci pravidelných plaveb lodí USA a jejich spojenců, které mají demonstrovat, že přes čínské nároky v oblasti stále platí svoboda plavby. Peking tak reagoval ostrými hrozbami, které jako obvykle nejprve přinesl deník Global Times, který je hlásnou troubou tamní propagandy.
Jen 12 mil a 9 čar
Čínští soudruzi varovali Londýn už před vplutím do moře samotného. Hlavním problémem by pro ně ale bylo, kdyby se britské lodě rozhodly ignorovat pásmo 12 námořních mil od čínských břehů, či umělých ostrůvků, které Říše středu v oblasti staví. To se zatím odvážily udělat jen Spojené státy, a to naposledy minulý čtvrtek, kdy torpédoborec USS Benfold proplul Tchajwanskou úžinou. Peking ale nárokuje celé území ohraničené tzv. linií 9 čar.
Tu v roce 2016 mezinárodní soud označil za neodůvodněnou. Peking verdikt ostře odmítl, ale zatím nikdy k ochraně této linie silou nepřikročil. Podobně tomu je v případě oné dvanáctimílové zóny, ale tady dávají soudruzi najevo, že mezi Spojenými státy a jejich spojenci je rozdíl.
Čína důrazně varovala americké spojence, aby se o její narušení nepokoušeli, protože jinak by se mohli stát příkladem toho, jak Čína brání svou „suverenitu“. Toto halasné prohlášení je zároveň nepřímým uznáním toho, že si Čína na USA zatím netroufá. Jako každý zbabělý diktátorský režim si vybírá slabší kořist. Právě proto Peking ale současný vývoj tak znepokojuje a proto tak agresivní prohlášení.
Protičínská koalice
Ve zmíněné flotile se totiž plaví i loď královského námořnictva Nizozemí a jedna americká válečná loď. Momentálně propluly Luzonskou úžinou do Filipínského moře, kde se uskuteční cvičení námořních a leteckých sil Austrálie, Francie, Japonska, Jižní Korei, Nového Zélandu a Spojených států amerických. Podobné aktivity, které jsou v poslední době čím dál častější, jsou výrazem rostoucích obavy tichomořských zemí z ambicí Pekingu.
Právě proto jsou ambiciózním a agresivním vládcům Číny trnem v oku. Francouzští vojáci nedávno poprvé cvičili na japonské půdě. Japonci v tomto roce poprvé řekli, že v případě napadení Tchaj-wanu by svůj postup koordinovali s Washingtonem, ergo by pomáhali ostrov bránit. Británie po odchodu z Evropy na oblast soustředí svou pozornost i v obchodní sféře, když požádala o členství v Transpacifickém partnerství, rozsáhlé zóně volného obchodu.
Těžiště geopolitiky
Ať se nám to v Evropě líbí nebo ne, těžiště světového dění se přesunulo právě do této oblasti. Účast evropských Londýna a Paříže to jen potvrzuje. To ale zároveň znamená, že Evropa bude muset převzít větší díl zodpovědnosti za vlastní obranu. James Mattis, tehdejší americký ministr obrany, v roce 2017 na dotaz potvrdil, že Spojené státy nebudou schopné bojovat ve dvou větších konfliktech.
Podobně, jako sledujeme snad pevnější vazby zemí ohrožených čínskou agresivitou pod vedením Spojených států, sledujeme také větší propojení mezi Moskvou a Pekingem. Čína se nově angažuje v Sýrii a poměrně dlouhodobě vede asertivní zahraniční politiku na Balkáně. Tam si hýčká především Srbsko, tradičního ruského spojence, v němž Číňané stejně jako Rusové přiživují pocit historické křivdy v otázce Kosova a bombardování NATO.
Deset let, možná méně
Čínské námořnictvo už teď počtem lodí předčí to americké. Jejich kvalita sice pořád není srovnatelná, ale Washington má po světě i další závazky a nemohl by v Tichomoří nasadit stejné procento své síly jako Peking. I proto bude význam spojenců čím dál silnější. Říše středu do modernizace svých ozbrojených sil masivně investuje a okamžik, kdy by se mohla Americe postavit s rozumnou nadějí na úspěch přímo třeba pokusem o okupaci Tchaj-wanu, se blíží.
Zároveň s tím na ostrově sílí volání po nezávislosti, které může Peking ještě vybudit. Nic z toho samozřejmě neznamená, že musí ke konfliktu nutně dojít. Záležet bude i na tom, zda se podaří vybudovat stabilnější koalici států, které by se zavázaly čínské agresi čelit. Čínský útok na Tchaj-wan by ovšem zároveň znamenal zlatou příležitost pro Vladimira Putina ve východní Evropě. Evropské země NATO mají pár let k tomu, aby vybudovaly obranné kapacity, které nebudou tak závislé na americké vojenské moci.
