V Babišově Mladé frontě Dnes se věnovali v úterý v rubrice Z domova i v pražské příloze demonstracím z 6. února, totiž kritice, kterou ministr spravedlnosti Pelikán podrobil policii (a tedy svého koaličního kolegu Chovance), a vůbec oživení všeho, co se vlastně tehdy dělo. Je to zapotřebí, jinak by na to mohli všichni zapomenout.

Demonstrace byly poměrně bezvýznamné ve srovnání s tím, co všechno už Česká republika pamatuje, zejména z doby rozpuku Velké protikorupční revoluce, kdy se rodily mj. i politické šance Andreje Babiše. Útok na „Kliniku“ se v některých médiích vydával za něco jako pokus o podpálení Zlaté kapličky na Vltavě, přičemž samozřejmě platí, že ani takové věci jako útok na „Kliniku“ se nedělají a mají být postihovány.

Konflikt mezi „vnitrem“ a „spravedlností“ je ovšem pozoruhodný i z historického hlediska: Je trochu podobný vztahům mezi rezorty v letech 1945–1948 (do únorového puče), kdy vnitro ovládali komunisté (strana svou mohutností srovnatelná s ANO), kdežto národní socialisté (jakási obdoba ČSSD, verbálně se hlásili ke „standardní“ demokracii) měli k dispozici jen rezort spravedlnosti, jehož možnosti byly podstatně omezenější. Národní socialisté cítili, že jim jde o krk, a snažili se komunistům zoufale a marně vzdorovat.

Dnes ANO z pozice „spravedlnosti“ útočí na prohnilou „vnitráckou“ exekutivu. A zastávat se policie (někoho formálně silnějšího) je obtížné všeobecně, a v Česku zvlášť. Z čehož plyne, že ANO se o své preference nemusí bát, kdežto ČSSD nezbývá než při pokusech o obranu současně hájit svůj problematický koaliční konkubinát s Babišem. Což je úkol nadlidský, prakticky to věrohodně udělat nelze. Vzdát se ho, to sociální demokraté nedokážou, problematizovali by tím svou dlouholetou konfrontační politiku vůči „zrádné pravici“.

Poznámka vyšla v internetovém politickém zápisníku Bohumila Doležala Události.