Pelíšky (1999): zatímco tady učitelští kolegové Eva (Eva Holubová) a Saša (Jaroslav Dušek) spolu ještě trsají twist, srpen 1968 udělá z ní emigrantku, z něho normalizačního ředitele školy FOTO: Ivan Malý / archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
FOTO: Ivan Malý / archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Ještě pětadvacet let po svém vzniku docílila vánoční tragikomedie Jana Hřebejka (* 27. 6. 1967) Pelíšky (1999) při vysílání České televize na Štědrý den 2024 od 22:00 sledovanosti 1,47 milionu diváků. To je v jednom večeru ještě o poznání víc, než kolik jich film přilákal od premiéry 8. 4. 1999 do konce téhož roku: 914 442. Z Pelíšků se stala televizní trvalka, opakovaně přitahující a bavící kaleidoskopem humorných epizod z rodinného zázemí postav i mrazící nostalgií zvratu invaze v roce 1968, která rázem rozmetala všechny jepičí sváry, iluze i naděje.
Trvalým diváckým sympatiím – například v roce 2021 měly Pelíšky při štědrovečerním vysílání dokonce 1,8 milionu diváků – se navíc začal časem přibližovat i názor kritiky. Ta Pelíškům v anketě o nejlepší český film 1990–2019 přisoudila v roce 2020 sedmé místo, ačkoli původně byl film přijímán s jistou ostražitostí druhého režisérova díla, ne-li rovnou podezříván z „vykutálenosti“ a „mravně relativistického ,odstupu‘“. A také třeba označen za pouhou „sérii estrádních výstupů“, po nichž pak někteří začali používat přídomek „pelíškovský“ v hanlivém smyslu, jako příznak až sentimentální útěšnosti světa, kterou prý film přináší. Ale o tom až později, teď od začátku.
Šest let prázdnoty a zoufalství
Tak nazval autor námětu a scenárista Pelíšků Petr Jarchovský (* 6. 10. 1966) období po Hřebejkově hraném režijním debutu, muzikálu Šakalí léta (1993). Jako staří spolužáci z gymnázia a pak z FAMU psali už k němu scénář spolu a už tehdy podle stejnojmenné povídky spisovatele Petra Šabacha (1951–2017). Nebyla to ale jejich první spolupráce na dlouhometrážním projektu. Ta se datuje od pionýrské parodie Pějme píseň dohola (Ondřej Trojan, 1990). Vznikala v přechodové době kolem listopadového převratu a svou sklepáckou poetikou vzbudila původně spíš nevoli a až po letech se kolem ní rozprostřel jakýsi spiklenecký divácký kult.
V každém případě se ale zdálo, že po dvou společných filmech a úspěchu Šakalích let jako jakési retroikony generační vzpoury konce 50. let (druhý nejnavštěvovanější film roku 1994) jsou cesty k dalším projektům otevřené. Nestalo se, místo toho přišla mrtvá sezóna. Sice už v roce 1994 vyšla další Šabachova kniha povídek Hovno hoří a Jarchovský na motivy z nich rozepsal pro Hřebejka nejprve scénář Pelíšků a pak podle vlastní látky i scénář ještě pozdějšího filmu Musíme si pomáhat (2000). Nedařilo se však najít ani producenta, ani peníze na realizaci, zvláště když se úspěch Šakalích let omezil jen na Česko. Vzniklo tak prý celkem osm verzí scénáře Pelíšků, také proto, že Česká televize, která nakonec prostřednictvím tvůrčí skupiny Pavla Borovana projevila o projekt zájem, chtěla v určité fázi spíše dvoudílnou televizní inscenaci. A i proto, že do mozaiky původních Šabachových historek postupně přidávali Jarchovský i Hřebejk také ty své, ze svých vlastních rodin.
„Dávám bolševikovi rok…
… maximálně dva roky,“ zní první replika filmu, kterou z balkonu vily v pražských Košířích pronáší v zimě 1967 bývalý protektorátní odbojář a zatvrzelý antikomunista Kraus (Jiří Kodet). Soused z patra pod ním, major čs. lidové armády, se právě rozloučil se sovětskou důstojnickou návštěvou. Šebkův pubertální syn Michal se v téže chvíli pokouší v altánu na zahradě o sebevraždu z nešťastné lásky ke Krausově dceři Jindřišce. A ta mu jen útrpně pomáhá na nohy, neboť jejím favoritem je Elien (Ondřej Brousek), jehož prominentní rodiče pobývají služebně v USA a posílají mu odtud zápaďácké obolusy. Karty jsou rozdány, maso na talíři a už se jen dál vaří ve vlastní šťávě uzavřeného hrnce dvou rodin v jednom domě.
Všemu přitom vévodí jejich mužské hlavy, zatvrzele lpící na svých zcela protikladných ideálech postupně proměněných v celoživotní mindráky, a na stejně protikladných zásadách, jimiž ovšem takřka identicky terorizují své manželky i potomky. Šebek v předsíni pěstuje ideologickou nástěnku, na kterou vojácky vypisuje jídelníček na týden dopředu, Kraus je schopen rozehrát hysterickou scénu kvůli sporu, zda zrovna obědvají knedlíky, nebo noky. Ve své sebezahleděnosti přehlížejí suverénně nejen názory a touhy svých potomků dospívajících už v uvolňující se společenské atmosféře 60. let, ale především svých oddaných manželek, které ovšem o nich vědí své. Paní Šebková (Simona Stašová) například mužovo menu tiše ignoruje, paní Krausová (Emília Vášáryová) zas až bezútěšně působící manželovy tirády na téma odboje chápavě toleruje.
Vyprávěcí klíč
Co do časového rozpětí děje nebyl v jisté fázi vývoje látky součástí děje vůbec rok 1968 a srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy, v jiné fázi se naopak příběh protáhl až do 70. let. Že dnes film končí po srpnové okupaci, je podle Jana Hřebejka zásluhou režiséra Jiřího Krejčíka. Hřebejk ho pod záminkou nabídky role rodinného lékaře Krausových Stárka přiměl k četbě scénáře a Krejčík mu pak poradil, aby příběh už za okupační cézuru dál neprotahoval. Jiří Menzel, kterého také požádal o posouzení látky, ho zas vyzval, aby centrum pozornosti přenesl z dětských figur na dospělé, protože v nich se skrývají dramatičtější možnosti. A jak napsal Milan Tesař (Reflex č. 19/2017), „oscarový režisér mu v tu chvíli předal vyprávěcí klíč k filmu Pelíšky“.
V postavě Šebka se zrcadlí charakter důstojnického otce Petra Šabacha, v postavách Krausových zas postoje Jarchovského dědy a babičky anebo Hřebejkova otce, který byl v 50. letech rok vězněn. Na Aktuálně.cz vyprávěla ještě 23. 12. 2024 Emília Vášáryová, jak pečlivě se film zkoušel a jak i ona mohla vnést do scénáře nemálo osobního, např. oblečením podle rodinných fotografií pro kostymérku Katarínu Hollou. A také tou nejsenzitivnější scénou filmu, kdy se Jindřiška po náhlé smrti své maminky v zoufalství a smutku zavírá do skříně s jejími šaty. Tu samou situaci prožila Vášáryová v mládí na vlastní kůži, když odešla její matka. Rodinné příběhy a vztahy jsou tu všude základem a do nich vstupuje zas ze druhé strany Šabachova hospodská historka, kec, tlach a humor. Podle Jarchovského „za nás seděl dvacet let v hospodě a sbíral moudrosti a vtipy“, tak trochu ve vypravěčském stylu Bohumila Hrabala.
„Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!“
Návaznou linií na dění ve vile je příběh sestry paní Šebkové, učitelky Evy (Eva Holubová). Do její třídy dochází Jindřiška, Michal i Elien, zároveň se o ni, která žije sama se školákem Péťou (Marek Morvai Javorský), uchází kolega Saša Mašlaň (Jaroslav Dušek). S výrokem „přišel jsem s nabídkou kvalitního sexu“ se dostaví k Evě na Štědrý den, jeho záměry zhatí však Péťa badatelským dotazem, zda hovno hoří. A v podobnou sérii debaklů, bizarních sázek, konfliktů a opileckých smíření se promění Štědrý večer i Boží hod také u Krausů a Šebků, tam obohacen ještě o přítomnost Šebkovy matky (Stella Zázvorková) a věčně provokujícího bratra Václava (Boleslav Polívka).
Po „zimě 1967, bezčasí“, přichází „jaro 1968, čas“. Mění se prezidenti i Evini další nápadníci, kouzelníka (Boris Hybner) střídá stejně marně prostoduchý esenbák (Miroslav Kaman) a otec Kraus při poslechu Josefa Smrkovského v rádiu zuří, že „zloději a vrazi z osumačtyřicátýho nám chtějí dělat demokracii“. Z balkonu vily to znovu komentuje výkřikem: „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!“ Mládež si užívá uvolňujících se poměrů reformního pražského jara 1968, Jindřiška však právě teď naopak tichou smrtí paní Krausové přichází definitivně o své maminkovské pelíšky. Zdrcený a zmatený otec, který zdravotní potíže své ženy sobecky vytěsňoval ze svého obzoru, najde brzo útěchu u Evy, začne si otcovsky rozumět i s Péťou a Eva zároveň projeví vůči Jindřišce velkou vstřícnost a empatii. Po rituálech vánočních přicházejí tedy brzo i rituály svatební, jen lampasák Šebek nemůže stále pochopit, že si jeho švagrová bere zrovna sousedského rivala, který tak nectí komunistické ideály.
Lepší hádat se s chytrým
Za scénář k filmu byli Jarchovský se Šabachem oceněni už v roce 1996 v soutěži ke stoletému výročí české kinematografie, ale natáčení bylo zahájeno až 1. 7. 1998, když předtím k České televizi přistoupila jako koproducent společnost Total HelpArt T.H.A. Ondřeje Trojana. Byl to pro ni první počin na poli hraného filmu, zároveň se tím Hřebejk ocitl pod dohledem hned dvou režisérských kolegů, Trojana a Krejčíka. Jak svědčí zprávy z tisku (LN 6. 8., MFD 4. 9. 1998), první dokázal jako výkonný producent během letních 31 natáčecích dní zajistit bezproblémový průběh práce, čtyři dny se dokonce ušetřily, natáčení zimních scén proběhlo do 16. 12. 1998, byť místy zjevně s umělým sněhem. Točilo se na Barrandově v ateliéru č. 4, kde architekt Milan Býček vytvořil dokonalou retroatmosféru interiérů, dokonce i za pomoci dobových artefaktů a obrazů donesených z domovů členů štábu. A pak v exteriérech v Košířích či na dnešní FTVS UK, dříve Vysoké škole politické ÚV KSČ, přezdívané tehdy posměšně vokovická Sorbonna.
I Jiří Krejčík natáčení svým disciplinovaným výkonem jen prospěl, třebaže asi ne bez problémů, jak svědčí Hřebejkova slova, že „vždycky je lepší hádat se s chytrým, než přitakávat hloupějšímu. Dohadování se s panem Krejčíkem může být velmi nepříjemné, ale musím přiznat, že mi jeho rady pomohly“. Kameraman Jan Malíř vyladil atmosféru obrazu do převážně teplých tónů měšťanských domovů a pak nadějeplného jara a tváře aktérů zachycoval s bezprostřední naléhavostí, aniž by karikoval. Střih Vladimíra Baráka podporuje plynulost epizodického vyprávění a převážně dobové hity pop-music, včetně rockových skladeb skupin Blue Effect (stěžejní Sluneční hrob Vladimíra Mišíka), The Soulmen a The Matadors, mu dávají sugestivní atmosféru, jednou strhující, v závěru však nořící diváka do pocitů zmařených nadějí i životů.
Kanárci a lidé
To když se svatebčané, teď už vlastně jedna víceméně smířená rodina, probouzejí z oslav do hukotu letadel invazní noci z 20. na 21. 8. 1968. Nerozhodila je ani Krausova vernisáž bizarního modelu pomníku západních letců, který by měl podle jeho představ stát na místě bývalého Stalinova monumentu, ani další Šebkova blamáž, po údajně nerozbitných skleničkách ze socialistického Polska tentokrát s umělohmotnými lžičkami z NDR, které se v kávě neodvratně rozpouštějí. Dokonce i další Michalův pokus o demonstrační sebevraždu otravou plynem z trouby, která se však ukáže být elektrickou, komentuje Šebek s nadhledem. „Po pravdě řečeno, von už kluk nám pomalu začal vonět.“
Zato vojenským vpádem vlastních soudruhů ze socialistického souručenství Varšavské smlouvy se Šebkovi zhroutí svět a teď se zase ráno pokusí o sebevraždu v zahradním altánu on. Naplánovaná svatební cesta novomanželů Krausových s Péťou i Jindřiškou do Anglie se protáhne na dvacet let, Elien, který mezitím odletěl za rodiči, se už nevrátí. Ze zapečetěného bytu Krausových může tak dcera Šebkových Uzlinka (Silvie Koblížková) už jen přes balkon zachránit klec s kanárky, jako by proslulý živý detektor plynů v dolech mohl teď působit varovně před otravou v celé společnosti. „Tento film věnujeme všem, kterým tehdy z roku na rok zmizeli kamarádi a kamarádky, milenky a milenci, rodiče nebo děti, a oni tu na všechno zůstali sami,“ zní ovšem závěrečný titulek.
Příčiny úspěchu
Sotva který jiný film dokázal tak jímavě zobrazit osobní ztrátu nejen křehké duše dospívající, ale i životem otrkané duše dospělé ve spojitosti s totálním pádem společenských nadějí v roce 1968, a zároveň zůstat divácky vděčnou i sociálně výstižnou veselohrou. Pelíšky ale představují i jistý přeobraz Hřebejkovy filmařiny vůbec, která má své základní vnější i vnitřní konstanty, udržující její kontinuitu. Častou práci v týmu s Jarchovským a Trojanem. Vytrvalý společenský interes. Diváckou vstřícnost. Akcent na rodinné vztahy. Schopnost improvizace. Směřování ke kladu. Relativismus lidského jednání nikoli jako výraz mravního nihilismu, nýbrž složitosti reality.
Že je to koncept přinejmenším divácky úspěšný, o tom svědčí celková návštěvnost Pelíšků 1 059 182 diváků s tržbami 62 078 533 Kč. Při rozpočtu 20 milionů šlo tedy o projekt i ekonomicky nadmíru výdělečný. Možná ale právě i proto se dočkal výtek citovaných v úvodu. Těch prvních dvou od Andreje Stankoviče (Kritická Příloha Revolver Revue č. 14/1999), té třetí od Hřebejkova kolegy a spolužáka Igora Chauna (Reflex č. 46/2004). A o smířlivosti, hladivosti a lakování komunismu na růžovo v Hřebejkových filmech z 90. let s ním znovu mluvila i Jindřiška Bláhová v Respektu č. 51–52/2018 a svým způsobem nejnověji i Filip Titlbach v Deníku N 27. – 29. 12. 2024 pod titulkem Větší úspěch než s Pelíšky jsem už nikdy nezažil. Proč asi?
Třeba proto, že tak jako se v Pelíškách našli herci dokonale ve svých postavách, tak se v nich najde snadno každý z nás, pokud ovšem je = nás nesoudí jen předem danými a neměnnými měřítky.
