Výhodou internetu je, že rychle najdeme jakékoli moudro, lépe řečeno vhodný citát. To je ovšem dobře, protože stačí pár vteřin a dostanete se k pravým perlám. (Ty si pak můžete házet třeba sviním. I když neměli bychom, Ježíš to nedoporučuje, když říká: „Otočí se pak a roztrhají vás.“ Prostě riziko podnikání.)
Tak třeba: „Když má někdo peníze, může být hloupý, jak chce.“ To řekl Publius Ovidius Naso, římský básník. Když se teď pořád mluví o těch evropských kořenech, tak je tu ještě řecké přísloví: „Když promluví peníze, pravda zmlkne.“ Možná by se z toho dnešní Řekové mohli poučit a ne všechno hnedka utratit.
Peníze jsou něco jako poukázka na moc. Proto taky demokracie pořád řeší, jak to udělat, aby ve volbách vítězily argumenty a ne konta. Problém je jen v tom, že můžete mít pravdu, ale bez peněz ji k lidem nedopravíte. Fučík měl štěstí, že jeho Reportáž psanou na oprátce dozorce Kolínský vynášel z kriminálu ven zadarmo. Kdyby si měl platit známky, asi by dodnes neopustila budovu a věhlas nikde. A kdyby byl Fučík odkázán na billboardy, nepublikoval by z finančních důvodů ani jednu jedinou – byť nejslavnější – větu „lidé bděte“.
Když vlastenci před lety toužili po tom, aby česká media měla české majitele, mysleli víc na slovo český než na slovo majitel. Majitel je ten, komu něco patří. Patří mu to, protože to na něco potřebuje. Třeba na politický boj.
Pojem oligarcha má nevýhodu, že je to cizí slovo a mnoho lidí si pod tím nic konkrétního nepředstaví. Znamená doslova vládu malého množství lidí. Oligoi znamená „málokteří“. Je to vláda mocenských klik nebo příbuzenských klanů. Někdy znamená vládu nejbohatších osob, jejichž moc zůstává lidem skrytá. Italský sociolog Robert Michels fomuloval už před válkou „železný zákon oligarchie“. Ve všech složitých organizacích časem vznikne klika vůdců, kteří mají nad členskou základnou, „lidmi dole“, převahu. Oligarchové se obtížně kontrolují a lidé mají navíc potřebu nechat se vést. K tomu může dojít i v demokraciích, kde se pak oligachové nechávají opakovaně volit, nebo si funkce vyměňují mezi sebou.
Kontrola moci je v demokracii nutná. Pokud se moc kumuluje v jedněch nebo nemnohých rukách, kontrola je prakticky nemožná. Proto třeba babišmismus nespočívá v tom, že někdo je jen „obyčejný“ miliardář, ale že je možné vytvořit systém, který připomíná lenního pána a jeho poddané. Pán poskytuje ochranu, uděluje léna, protože na to má peníze i moc a jemu zavázaní poddaní musí poslouchat. Poddaným je třeba ministr, poslanec, novinář, každý zaměstnanec, firmy závislé na dodávkách nebo formulaci zákonů. Když se to povede, je systém dokonalý.
V tom je problém veselky dvou snoubenců, Babiše a Zemana. Druhým stupněm by byla situace, kdy by byl Babiš premiér a Zeman prezident a třetím konstelace Babiš premiér a prezidentem nějaký zaměstnanec (oficiální, neoficiální) Agrofertu. A bylo by vymalováno.
Zatím jsme jsme v první fázi. Mohla by už dostat i nějaké symbolické potvrzení. Když už jsme zmínili to řecké přísloví, že když promluví peníze, pravda zmlkne, co kdybychom upravili i prezidentskou standartu? Místo „pravda vítězí“ by tam mohlo být: „Peníze vítězí.“ Mohla by vlát ze zákona na třech místech: Hrad, Lány a Čapí hnízdo.
