NÁZOR / Polovina ruských devizových rezerv je v zahraničí kvůli sankcím zmrazená. Ta druhá polovina ubývá, takže už to polovina není. Chtělo by to někde sehnat peníze, nejlépe prodejem ropy a plynu. Jenže Západ zjistil, že mantra „bez ruského plynu se neobejdeme“ moc neplatí. Indie a Čína platí ve svých měnách, o které není ve světě tak velký zájem jako o dolary. Ideolog Jevgenij Satanovskij je ale v klidu.
„Na internetu se objevuje spousta spekulací o tom, že nám v Indii uvízly rupie za ropu prodávanou přes tuto zemi (i když je většinou píší ukrajinští propagandisté nebo uprchlí ruští opozičníci, ale ti se téměř vždy maskují za vysoce moudré domácí analytiky a z nějakého důvodu raději zůstávají v anonymitě, jako kámen hozený z ulice do okenní tabule). Slevy byly obrovské, Indové jsou ochotni v omezeném objemu převádět naše peníze – nabízejí investice do své ekonomiky. A pak celý arzenál hrůzostrašných historek, od toho, že peníze budou rozkradeny – a k čemu pak bylo čerpání ropy přes Indii, až po to, že je naši orlí strážci odkloní do kdejakého levicového akcionářského braku či jednodenních firem, které nepředstavují žádnou hodnotu a negenerují zisk,“ píše myslitel na telegramu.
Pán je označován za orientalistu a ekonoma. Jak dále ukážeme, dokáže k ekonomice přistoupit orientálně mystickým způsobem.
Pan Satanovskij nicméně tak trochu kecá. Jakápak anonymita. Že je na tom Rusko se svým indickým kšeftem poněkud v trablech, jsme tu zmínili odkazem na ruského ekonoma Konstantina Sonina, který se pod to klidně podepsal. (Je ovšem pravda, že Sonin se pohybuje mezi Londýnem a Chicagem, tak se možná nepočítá.)
Rusko prodává pod cenou ropu do Indie a příjem je v rupiích, které jsou celkem k ničemu. Kvůli sankcím si je v Moskvě na dolary nepřevedou. Takže si mohou třeba koupit něco indického, ale zatím tam není nic, co by pro Rusko bylo moc zajímavé. Všechny ruské cirkusy už slony mají. Jevgenij Prigožin z nějakého důvodu nežije, aby slony využil pro své bojovníky, jako je kdysi měl Hannibal. To ovšem bylo ve 3. století před Kristem, takže by to nejspíš Prigožina stejně nezaujalo.
Satanovskij ovšem vzápětí usvědčuje z jistého rozporu sám sebe, protože připouští, že ten problém opravdu existuje. Utěšuje ale čtenáře, že se to vyřeší. Hned vysvětluje, jak by se to dalo provést. Je to geniálně jednoduché.
V podstatě říká, že jsou Rusové stejní šizuňkové jako Indové, tak se na to vyzraje. Musí se to udělat „obchodně, s pochopením, kde je zakopán potenciální zisk, jak s Indy spolupracovat“. „Samozřejmě, jsou to šikovní obchodníci a umějí podvádět, ale tam není na korupci nic špatného – když ji obrátíte správným směrem, nezůstanete bez peněz), nebo jako obvykle u nás, s maximální zahálkou homérských rozměrů, drobným okrádáním sebe i svých šéfů a velmi pochybnými intrikami (naše smlouvy s Tureckem jsou toho příkladem)… Ano, jako nikdo jiný na světě se umíme postavit špíně… Ale na druhou stranu, z jakýchkoli pohrom, kalamit a problematických situací si vždycky najdeme východisko, že? My ano! No, tak se najde i teď,“ míní expert.
Jak se to tedy nakonec vyřeší? Nějak. Neví se ještě jak, ale nějak. Na to není co říct. Západní dekadentní mysl by třeba napadlo, že by stačilo přestat střílet a stáhnout vojska za mezinárodně uznané hranice Ukrajiny. Pak zaplatit reparace a pár let počkat, než se zase někdo po případném zrušení sankcí odváží s Ruskem obchodovat. Bude třeba nejdřív zapomenout, že to bylo Rusko, kdo pod různými záminkami snížil tok plynu v Nord Streamu na desetinu ještě předtím, než sankce začaly. Třeba by se někdo našel.
Zatím se v Rusku musí spokojit s vírou. Ta nedojde, od toho je tam přece patriarcha Kirill.