Krize důchodového systému v Česku je v prvé řadě vyvolána vleklou demografickou krizí FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Z mnoha veřejných vyjádření lze získat dojem, že téma krize průběžného penzijního systému, které mimo jiné rezonuje ve sporu o postup Petra Pavla ve věci valorizace důchodů, českou veřejnost nesmírně „šokuje“. Ale jak může někoho skutečně „šokovat“ věc, kterou se téměř před třiceti lety rozhodl sám zásadně ignorovat?
Jan Urban v důležitém článku upozornil na skutečnost, že první návrh na „sociálně citlivou reformu penzijního systému“ se objevil už v letech 1996–1997. Požadavek změkčit dopad reformy vynaložením výnosů z privatizace předložili menší koaliční partneři v tehdejší pravicové vládě, totiž ODA a KDU-ČSL, ovšem dominantní klausovská ODS jej zablokovala. Výnosy z privatizace následně skončily v neprůhledných a bezedných kapsách.
Na rozdíl od krize dostupnosti bydlení – kterou předem signalizovaly dokonce už starorežimní dokumenty z osmdesátých let, nicméně po listopadu s ní žádná z vlád ani nezkusila nic podstatného udělat – v případě neudržitelnosti průběžného penzijního systému snaha úplně nechyběla. Česká republika je dnes v dostupnosti bydlení nejhorší v Evropě. Co se týče výše penzí v poměru k průměrné mzdě, zatím to ani zdaleka tak zle nevypadá – problém ovšem spočívá v neudržitelnosti trendu produkování čím dál vyšších deficitů důchodového účtu.
Krize důchodového systému v Česku je v prvé řadě vyvolána vleklou demografickou krizí, která se odvíjí od klíčového zlomu ve vývoji porodnosti z poloviny sedmdesátých let minulého století.
Efekt tzv. Husákových dětských přídavků a novomanželských půjček na několik málo let vedl k nárůstu porodnosti, aby ukazatel později o to výrazněji klesl a už se nevzpamatoval. Sociologové rodiny tehdy upozorňovali, že spíše než aby přídavky a půjčky motivovaly k většímu počtu dětí v rodinách, jen o něco uspíšily plány, které potenciální rodiče měli před jejich zavedením. To znamená, že silné ročníky 1973–1975 reprezentující nejvýraznější poválečný zlom ve vývoji porodnosti se objevily jen za cenu následného oslabení dalších ročníků.
Protože stávajícími nástroji sociální politiky se nepodařilo „nastartovat“ vyšší porodnost, vznikla přirozeně otázka, jak může vypadat budoucnost sociálního systému stárnoucí společnosti. Odpověď na ni se už minulý režim ani nepokusil dát. Čekalo se tedy do doby po listopadu 1989.
Jenže jak upozorňuje Urban, zůstalo opět u otázek a předběžných návrhů. První pokus prosadit široce pojatou penzijní reformu v polovině devadesátých let kvůli tehdejší ODS neuspěl. Další pokus přišel až v únoru 2011, za vlády premiéra Petra Nečase (ODS). Návrh jen o „fous“ předběhl již druhou žalobu Evropské komise proti České republice za to, že ignoruje unijní pravidla pro sjednocení systémů důchodového pojištění.
Zprava dobrý, zleva tanky
Jestliže v první instanci penzijní reformu smetli ze stolu pravicoví privatizátoři, ve druhé ji zařízli levičáčtí bafuňáři. Nečasův pokus o reformu vyvolal ve veřejném prostoru neuvěřitelný poprask rýsující nejčernější možné scénáře. Ve vyprávění lidových hororů vynikali zejména ekonomové Českomoravské komory odborových svazů (ČMKOS). Ti také nakonec prosadili klíčový narativ, který často slýcháme dodnes – ačkoliv je v příkrém rozporu nejen s unijními předpisy, ale také se zdravým rozumem: „Žádná reforma průběžného penzijního systému není třeba.“
Připomenu, že dokud byl ještě český průběžný důchodový systém v plusu, leč Klausova vláda místo kapitalizace přebytků tyto bezstarostně probendila, jako by šlo o standardní příjem státního rozpočtu, odboráře ani nenapadlo vyvinout takovou protestní a diskreditační aktivitu, jakou později předvedli proti Nečasovi.
Tragikomický pád Nečasovy vlády v roce 2013 prostřednictvím odhalení premiérových intimních hrátek se sekretářkou zajišťovaných agenty Vojenského zpravodajství vedl k definitivnímu umlčení požadavků na skutečnou penzijní reformu. Následně nebylo možno ve veřejném prostoru o reformě vážně hovořit po dobu dalších deseti let.
Ještě Babišova ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová o reformě „teoreticky uvažovala“, ale zásadně v parametrech Paroubkova absurdního hesla „Zdroje jsou“, podle nějž deficity systému netřeba řešit. Pokračovalo se tedy důsledně v obecné populistické politice neustálého zvyšování mandatorních výdajů, bez ohledu na prohlubující se deficit státních financí.
Tato politika nepřišla s covidovou pandemií, ale Babišův kabinet ji uplatňoval již během předcházející globální konjunktury, kdy místo tvoření rezerv na horší časy (jak v této fázi ekonomického cyklu předepisuje i „levicová“ keynesiánská teorie) sekal dluhy a rozpouštěl zbylé rezervy vytvořené předchozími kabinety. V plánu bylo rozprodat a začachrovat i Státní fond hmotných rezerv.
V březnu 2023 tedy jsme tam, kde jsme: na pozadí ukrajinské války se evropská ekonomika potácí k recesi – ale Češi právě teď musejí ze skříně vytáhnout takřka třicet let uleželého kostlivce penzijní reformy.
Čím xenofobněji, tím hůře
Na okraj budoucí diskuse o reformě budiž ještě poznamenáno, že v Evropě existují různé přístupy k udržení průběžného pilíře penzijního systému. Jedním z nich, který uplatňuje sousední Německo, je model, v němž deficit porodnosti v zemi samotné do značné míry dorovnává migrace.
Lidé v produktivním věku přicházející ze zahraničí pracovat do Německa nejenže platí daně, ale také přispívají do tamního systému penzijního pojištění, který potom na rozdíl od toho českého nejde tak rychle ke dnu.
Tento přístup samozřejmě v České republice, která migranty soustavně vnímá coby nežádoucí ohrožení a riziko, nemá mnoho šancí na úspěch. Dokonce ani k ukrajinským válečným uprchlíkům se nechováme tak, aby jich tu nějaká významnější část do budoucna chtěla zůstat.
Ovšem platí, že čím negativněji se stárnoucí společnost staví k migraci, tím tvrději ji samotnou nakonec zasáhnou dopady ničím nekompenzovaného demografického stárnutí. Protože neradno byť jen snít o tom, že v současném kontextu nějaká vládní opatření podpoří porodnost účinněji a dlouhodoběji než svého času Husákovy přídavky a novomanželské půjčky. A řekněme si to rovnou otevřeně: „vlastenecké“ výzvy ke zvýšení porodnosti v Česku fungují stejně chabě, stejně jako nástroje státní sociální politiky.
Pilo by sa pilo, keby bolo za čo
Již v roce 2012 dosáhl deficit důchodového účtu takřka 50 miliard korun. Letos začne atakovat hranici 80 miliard korun. Podle představ opozice to ale nepředstavuje žádný problém a nejenže prý není žádný důvod reformovat systém, ale „protiústavní“ jsou údajně i nižší valorizace penzí.
Kde ovšem vzít na deficity, které se stále prohlubují a stávajícím tempem se již v této dekádě přiblíží stamiliardové částce ročně? Na to existují dva hlavní argumentační fauly používané buď odděleně, nebo případně v tandemu.
První tvrdí, že je prý „morálně nepřípustné“ vpouštět do úvah o zabezpečení seniorů jakékoliv kupecké počty. To znamená, že společnost „má povinnost“ postarat se o své důchodce podle představ jejich politických patronů mezi populisty, i kdyby měl shořet svět. To, že na důchody v této výši nejsou a později už vůbec nebudou peníze, nemůže údajně být argumentem pro to, abychom s deficity něco dělali. Zakazuje nám to sama lidská slušnost, a basta fidli. V péči o staré lidi je zakázáno starat se o to, jestli přitom náhodou nezkrachujete a za dvacet let důchodci nepůjdou po žebrotě.
Druhý argumentační podfuk pracuje s neokeynesiánským klišé, které je dlouhá léta v oběhu i v západní Evropě, ačkoliv je také dávno zřejmé, že v současné situaci nesmírně nahrává zejména čínským neokolonialistickým praktikám založeným na podněcování cílových zemí k neudržitelnému hospodaření se státními financemi. Toto klišé apodikticky tvrdí, že „státní dluhy se vlastně platit nemusí“ a „nikdy nejsou tak velké, aby stát kvůli nim mohl zbankrotovat“, takže je vlastně jedno, že nám přerůstají přes hlavu.
Připomenu, že právě kvůli státním dluhům Egypt svého času přišel o kontrolu nad Suezským průplavem, Velká Británie v suezské krizi (1956) musela kvůli dluhům z druhé světové války upustit od samostatné zahraniční politiky, kdežto Šrí Lanka kvůli dluhům zase před pár lety „pronajala“ Číně strategický přístav Hambantota za legrační splátky na dobu 99 let.
Takže rozhodně není pravda, že by drastická opatření, kterými prošlo Řecko po finanční krizi v roce 2008, byly něčím „neslýchaným“ a „zbytečným“, jak se nás snaží přesvědčit populisté a ultralevice. Naopak – nepořádek v oblasti státních financí představuje tradičně přímou hrozbu pro národní bezpečnost a nezávislost země.
Kdybychom měli vejce, udělali bychom si ho na slanině – kdybychom měli slaninu. Pilo by sa pilo, ej, keby bolo za čo. Z populárních lidových průpovídek a popěvků se ovšem soudržná politika neuplete.
Budeme s důchody dál hrát na babu?
Co se týče reformy penzí, Fialova vláda „dostala babu“ od své předchůdkyně. Ta až do vypršení mandátu občas téma reformy verbálně nadhodila, nicméně dala si nesmírně záležet na tom, aby ve věci samotné prakticky neudělala nic.
Sledujeme-li manévry, při nichž byla snížená valorizace důchodů vládní koalicí protlačena ve stavu legislativní nouze, vkrádá se neodbytná otázka, zda v oblíbené polistopadové hře náhodou nepokračujeme i nadále. Konkrétně, že tím jediným, co opravdu proběhne a bude dotaženo do úrovně praktických opatření, zůstane právě jen omezení valorizace, které poněkud otupí nárůsty deficitů – a o všem ostatním se podle osvědčených receptů z minulosti bude dále jen žvanit, žvanit a zase žvanit.
Ministr Jurečka sice píše seznam poradců, na němž se dokonce objevují zástupci opozice, nicméně i kdyby se zapojené osoby alespoň shodly na nějakém společném písemném výstupu, nemusí se to už stát letos – a až se tak případně stane, papír třeba pouze zašustí. Stále si vůbec nejsem jist ani tím, zda alespoň v pětikoalici existuje obecná shoda na tom, že do penzijní reformy je opravdu nezbytné „říznout“, i když to zabolí. Je přece tak lákavé zahodit míč do autu či vrátit babu tomu, kdo vás plácl posledně.
Jak sám sobě přivodit šok
Ovšem asi nejzajímavější jsou na celé záležitosti herecké výkony předváděné mnohými z těch, kdo na dva pokusy po tři dekády reformu penzí ututlali. Jako by se teď sami sebe před zrcadlem snažili přesvědčit, že opravdu uvěřili ve „vyřešení“ záležitosti jejím zametením pod koberec – a přechází jim zrak, když odsud nakonec patřičně nabobtnaná a vykrmená opět vylézá.
Jistý Freud by jim kdysi vysvětlil, že potlačení zpravidla vede k nepříjemné neuróze, která pak působí problémy úplně nezávisle na původní příčině – a dokonce i v případě, že tato příčina už dávno přestala existovat.
Teoreticky jsme mohli mít reformu penzijního systému za sebou už koncem devadesátých let. Za tu dobu by šlo všechno udělat co nejkomfortněji, potom by byl čas doladit detaily, odstranit nedostatky, pokusit se o dílčí vylepšení. Ale to Češi ve své většině nechtěli. Raději si počkat, až se odehraje návrat potlačeného a způsobí zcela očekávatelné potíže s procesem obvykle spojené.
Podle Freuda z potlačování může vzniknout i hysterie, a to stejně u mužů jako u žen. Dívejme se pozorně, sledujme příznaky a nenechejme se zmást vnější přesvědčivostí výkonů jednotlivých aktérů. Pokud nejsou opravdu vážně duševně nemocní, na samém dně vědomí každého z nich leží nepochybná jistota skutečnosti, že se s penzemi už dávno mělo něco udělat, i když to bude vrcholně nepopulární.
Jak si Češi hrají
Odložení otázky snížené valorizace k Ústavnímu soudu je ze strany Petra Pavla krok pochopitelný a nelze jej vnímat mimo rámec neustálého překračování prezidentských pravomocí jeho předchůdcem. Obecněji vzato se ovšem takové „odročení“ může vymstít, protože namísto reformy bude veřejnému prostoru nějakou dobu dominovat debata o pouhé valorizaci.
V ní budou role rozděleny zhruba následovně. Maláčovec-babišovec (přibíhá na scénu rozzuřen, s trikolórou na klopě a rve si vlasy): „Pohroma, konec světa, zlodějna, armagedon, protože polívka, protože řízek v parlamentním bufetu! Pangasius se zeleninou! Skandál, sodoma gomora! Všetci kradnú, iba ja odkláňam!“
Jurečkovec (škrábe se na hlavě a působí zaraženě): „Podívejte, nemůžeme stále dokola zvyšovat deficit. Někde to musí přestat, snížili jsme zvýšení jen trochu, nechceme slevu zadarmo, nic jste nám nenechali, je to hlavně vaše vina, řešit to musíme…“
Ve třetím jednání představení končí – leč k penzijní reformě, jíž se údajně mělo týkat, se účastníci zájezdu opět vůbec nedostanou…
Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se jako publicista zabývá bezpečnostněpolitickými a vojenskými otázkami.
