Ferdinand Peroutka ve svém týdeníku Přítomnost na konci roku 1924 začal uveřejňovat anketu nazvanou Proč nejsem komunistou. Přispěli významní intelektuálové: Josef a Karel Čapek, Jan Herben, František Langer, Josef Kopta, Fráňa Šrámek, Ladislav P. Procházka, Jaroslav Kallab, Jaroslav Kříženecký.
Sám Peroutka napsal text o komunismu, z něhož malou část můžeme ocitovat jako příspěvek k výročí takzvaného Vítězného února.
Nelze pochybovati o tom, že bojujícímu komunismu, dokud pomýšlí na barikády a jiné takové věci, přísluší rudý prapor. V tomto období, k němuž patří tajné schůzky, spiknutí, teror, komunista nad jiné může mávati rudým praporem. Jeho ohnivost a zajímavost, která tolik láká mladé duše, spočívá právě v boji. Rusko dnes ještě bojuje, a proto neodporuje našemu citu, jestliže nad Kremlem vlaje rudý prapor. Jestliže však jednou přejde chvíle boje a jestliže komunismus bude míti, co chtěl, pak se pozná, že nad tou říší má spíše viseti prapor šedivý.
Abych mluvil přesně: nevěřím, že se vůbec kdy uskuteční takový komunismus, jaký stojí v knize. Nevěřím, že se jednou podaří proměniti svět v jedinou velkou jídelnu a noclehárnu pro lidi, zbavené všeho, co by jim patřilo, bydlící v městě tak jako pes na stepi; že jednou bude chodit člověk v kalhotech, poskytnutých mu státem, a smrkati do státního kapesníku; že se jednou podaří uskutečněním naprosté rovnosti lidí učiniti život naprosto nezajímavým; že jednou bude občan tak patřiti státu jako dnes mu patří voják; že život bude jako branná povinnost; že se podaří nad světem rozprostříti tuto jednotvárnost.
Ať tak či onak, život přileje vína do vody tohoto bledého ideálu, vymyšleného lidmi, kteří sice vynikali jakousi fantazií mechanickou, měli však nepatrný talent, pokud se týká fantazie ve věcech psychologických. Sotva se kdy podaří vyrvati ze srdce lidstva sklon dělati si vlastní pelechy. Sotva kdy který učitel, byť měl po ruce seberáznější vyšetřující komise, odnaučí lidi zálibě označovati věci svým monogramem a přesvědčí je o nutnosti jiné záliby sypati všechny věci na jednu hromadu jako hrách a čočku.
Člověk vždy bude míti rád dveře u svého bytu a plůtek u své zahrady. Bojovati proti tomuto přirozenému individualismu jest podnikem tak odvážným jako bojovati proti zákonu gravitace. Myslím ostatně, že už nikdo nevěří v takové výstřední formy komunismu. Zdá se mi, že už i v Rusku svěsili prapor této víry. Ale jde tu o to, charakterizovati tento ideál a označiti jeho význačné vlastnosti. Možno říci úvodem, že je to ideál, který vznikl ne z bohatství, ale z chudoby životních pudů, a že jest to ideál typicky nedospělý, který z faktu, že dělník by měl míti větší podíl na výtěžku své práce, odvozuje docela nepatřičné závěry pro celý život.
