Je to politická volba, nebo není? Sice okrajově, ale přece se i tato otázka objevila v souvislosti s vrcholem klání o (staro)novém nájemci Pražského hradu. Je to samozřejmě nesmysl. Tedy ta otázka je nesmysl. Co jiného výběr hlavy státu, tedy ústavně nejvýše postaveného politického představitele, může být? A je úplně jedno, že většina kandidátů – i jeden z finalistů – do klání naskočili z nepolitického světa. Podobně jako se v tom cimrmanovském se zdvihnutím sluchátka z každého automaticky stává telefonista, vstupem do voleb se z člověka stává politik.
Otázka zní jinak. Nakolik zavedení přímé volby posílilo přítomnost politických témat, nakolik se boj o Pražský hrad zpolitizoval? Předpovědi byly v podstatě dvojího rázu: Buď se odkloněním prezidentského klání mimo parlament výběr prezidenta víc otevře i lidem mimo politiku. Anebo naopak posílí šance politických kandidátů, protože strany budou mít lepší možnosti (volební know-how, aparát, finanční zdroje) než nějací nadšenci z davu či z akademické obce. A jak to dopadlo?
První přímá volba potvrzovala spíš druhou tezi. Většina stran měla své kandidáty (K. Schwarzenberg, J. Dienstbier, Z. Roithová, P. Sobotka) a další uchazeči měli za sebou politické, dokonce premiérské zkušenosti (M. Zeman a „úřednické“ i J. Fischer). U nynější druhé volby byla situace opačná. Politický tábor kromě M. Zemana zastupoval v prvním kole prakticky jen M. Topolánek, lehce ještě P. Fischer. Souvisí to s celkovou společenskou náladou, která se projevila i v nedávných dvojích sněmovních volbách zvýšenou poptávkou po „nepoliticích“ či alespoň „netradičních“ politicích.
To ale neznamená, že politika z druhé přímé volby prezidenta vymizela – bez ohledu na jejího vítěze (tyto řádky vznikaly ještě před víkendovým rozuzlením). Jistě, ani jeden z finalistů nebyl stranickým kandidátem, byť řada stran se buď za Miloše Zemana, či za Jiřího Drahoše nakonec postavila. A mnozí z původních devíti kandidátů se často zdráhali mluvit politicky jasnou řečí. Politická témata přesto vrcholu kampaně dominovala. Jen byla často scestná, takže tu můžeme mluvit o určité politické perverzi: Co může prezident udělat s přílivem imigrantů? Jak – kromě veta, ovšem přehlasovatelného – může ovlivnit zákaz kouření?
Chtěli jsme přímou volbu, máme estrádu
Co prezident naopak může, je například pomocí výběru členů Bankovní rady ČNB ovlivnit vývoj ekonomiky a posunout či naopak oddálit naši zemi od eura. O tom ale skoro nepadla řeč, byť se alespoň ve čtvrteční debatě na ČT některá reálnější témata objevila. Diskuse týkající se skutečných prezidentových pravomocí se nicméně zúžila především na výběr premiéra, respektive na jmenování trestně stíhaného Andreje Babiše premiérem (na jeho vazby na StB a další ještě před pár lety deklasující okolnosti jako by se ale už zapomnělo). Jelikož ale znervóznělý Miloš Zeman slíbil jeho druhou instalaci už v únoru, stala se z toho vlastně už debata akademická (doslova). A pro pořádek bychom neměli zapomenout na debatu o zahraničně-politické orientaci země s ohledem na východní choutky Zemana a jeho okolí. I tady je ale prezidentova role limitovaná.
To, že do značné míry rezonovala scestná politická témata, ale neznamená, že to nebylo účinné a zvláště bezskrupulózním Zemanovým táborem chytře vymyšlené. Varovat spojením „Drahoš = imigranti“ může být iracionální, podpásové, či dokonce nechutné, ale spoustě lidí to možná stačilo. V prezidentských volbách ještě více než v těch parlamentních fungují tři věci: zjednodušování, emoce a dojmy. Někdy i vědomě: Několik lidí v okolí jsem třeba slyšel říkat „Na debaty v televizi se radši koukat nebudu, abych mohl Drahoše volit.“ Anebo naopak vlastní gól Miloše Zemana, když se v debatě TV Prima pokoušel chatrně se postavit.
Každopádně, pokud někdo doufal, že se zavedením přímé volby při výběru hlavy státu zbavíme zákulisní či jiné špíny a budeme tu mít kvalitnější kandidáty, tento druhý pokus musel tyto iluze už definitivně rozptýlit. Stejně jako přání, že se upozadí politika a politikaření. Naopak – dostaly jen jinou, estrádní podobu.
