Před třiceti lety tehdejší režim visel na vlásku. Občané Československa to ještě nevěděli, ale v zákulisí socialistické totality se tušilo, že musí přijít změna. Tu symbolicky dovršily demonstrace stovek tisíc lidí v listopadu 1989. Ekonomická i sociální transformace pak probíhala až do konce 90. let. Dnes, nedlouho poté, se znovu ukazuje, že lidé mají na historii krátkou paměť.

Samozřejmostí je, že dnes, nejen díky tomu, že občané České republiky mají přinejmenším elementární znalosti o tehdejší době, ale především díky několika významným pojistkám demokracie v čele s EU, už by případný návrat transparentně totalitního režimu nebyl možný. Způsobů, jak zavádět i v demokratické a nadnárodními organizacemi chráněné zemi totalitní praktiky, však existuje stále nespočet. A přesně této formy zmírněné, ale i tak velmi bolestivé totality jsme svědky dnes, v roce 2019.

A je symbolické, že tato forma hybridního zřízení, formálně demokratického, ale skrytě prohnilého, kde občan je stavěn do role antagonisty, a nikoli základního pilíře státu, začala naprosto nevinně, nepozorovaně a nenápadně. A nejen to. Začala a pokračuje tím nejnebezpečnějším možným způsobem, a sice že si právě občané tento systém dobrovolně vybrali. Žádný puč, žádná revoluce, žádné násilné převzetí. Pohodlný nástup do klíčových pozic, v nichž se současní vládci staví do rolí spasitelů národa. A funguje to.

Bylo by ode mne troufalé srovnávat dnešní situaci na úrovni politicko-společenského života s tehdejším režimem, vzhledem k tomu, že tenkrát se Československo potýkalo s mnohými zejména ekonomickými bloky, jejichž absence dnes umožňuje současné vládě umocňovat svou váhu pod záminkou ekonomického blahobytu, podobně jako rozmachu moderních technologií, jejichž schopnost zjednodušovat a zpohodlňovat život občanů přináší nebývalou satisfakci a zároveň přispívá k nežádoucí konformitě.

Nicméně. I navzdory faktu, že ona explicitní totalita, kterou se tehdy nedařilo skrývat, s prvky, kvůli kterým oněch stovky tisíc občanů v listopadu 1989 vyšlo do ulic, už se nikdy vrátit nemůže, neznamená to, že se nemůže přiblížit v jakési své implicitní formě, která bude neviditelná, nebo přinejmenším maskovaná za dobré úmysly. Příkladem takového totalitního prvku v ryze demokratické společnosti je skoro už notorické téma EET, jež mnozí vnímají jako spolehlivý a potřebný systém k efektivnějšímu výběru daní, přitom poskytuje mocným nástroj k neomezené perzekuci podnikatelů.

Podobných příkladů existuje celá řada. Současná totalita je totiž (zatím) primárně teoretická. Totalitní subjekt má na státní úrovni neomezenou moc, může regulovat veškeré aspekty veřejného i soukromého života, má prostředky k tomu nekontrolovatelně sledovat a zastrašovat nepohodlné občany. Třebaže v současné fázi k takovým věcem otevřeně dochází spíše zřídka, podstatná je jakási vize budoucnosti, kde tento strašák visí čím dál víc. Za vším stojí absolutistický politický hegemon, premiér Andrej Babiš.

Klíčovým rozporem mezi demokracií a totalitou je míra nezávislosti médií. Co naplat, že Andrej Babiš vlastní „pouze“ jeden mediální dům, když je to dům, jehož sdělovací prostředky mají největší dosah ze všech v České republice. Andrej Babiš vlastní „jen“ MAFRU, ale další média ani nepotřebuje. Deníky jako MF DNES, iDnes či Lidové noviny mají v součtu miliony čtenářů, a tak nelze hovořit o svobodě a nezávislosti médií, když zásadní vydavatelský subjekt neskrývaně nahrává svému majiteli, jež je zároveň premiérem republiky.

Ani o svobodě podnikání dnes nelze hovořit se vší vážností. A opět platí, že na rozdíl od tehdejšího režimu si můžete založit živnost či firmu, můžete podnikat, a můžete být jako podnikatel úspěšný. Na druhou stranu nad vámi bude od začátku viset otazník vaší nedotknutelnosti, ať už v souvislosti se zmíněným systémem EET, který umožňuje jednomu z největších podnikatelů české historie a současnému premiérovi nepřetržitě kontrolovat vaše chování a v případě potřeby vaše podnikání kdykoliv potopit, tak v souvislosti s Babišovým Agrofertem, který vaše podnikání může bez problémů ekonomicky převálcovat.

Ještě, že máme i v současném stavu politicko-společenské apatie možnost svobodně volit. Nebo ne? Obrovskou výhodou je, že dnes skutečně můžeme svobodně přijít k volbám a zvolit tu stranu, která nám vyhovuje. Můžeme dokonce svobodně kandidovat, založit politickou stranu. Ale dá se ještě jedné z elementárních hodnot demokracie říkat „svobodné volby“, když, jak bylo zmíněno, zakladatel vládní politické strany vlastní média s čteností čítající víc než polovinu veškerého elektorátu? Těžko si můžeme dělat iluze o tom, že Babiš prostřednictvím svých médií neovlivnil desítky, možná stovky tisíc voličů.

Nemůžeme dokonce říct ani to, že by v současné republice existovalo právo na spravedlivý soudní proces. Pokud ukradnete v obchodě flašku rumu, pravděpodobně se ho dočkáte. Vzhledem k tomu, že hegemonie hnutí ANO obsadila ministerstvo spravedlnosti, však veškeré klíčové procesy, včetně toho mířeného proti Babišovi, může mít premiér pod kontrolou. Nemluvě o tom, že vnitro v rámci pojistky demokracie sice získala ČSSD, ta však jde Babišovi těžce na ruku, a tak se lze jen domnívat, jaké interní dohody v rámci současné koalice mezi oběma stranami (plus KSČM, která má k tehdejšímu režimu ze všech nejblíže) fungují. A těžko můžeme věřit, že právě předseda ČSSD a ministr vnitra Jan Hamáček může symbolizovat reálného antagonistu Andreji Babišovi.

Je nutné zmínit se také o tom, jak je to se současnou ekonomickou situací v České republice. Andrej Babiš ji často používá jako argument, proč je dobrým premiérem (a zejména proč byl dobrým ministrem financí), a přinejmenším třetina občanů jej i díky tomu považuje za důvěryhodného. Faktem je, že za současnou ekonomickou stabilitou, která je navíc zčásti spíše fantomová, nestojí Andrej Babiš. Přesto umí využít nezaměstnanost (ke které přispívá existence obrovského množství naprosto zbytečných pracovních pozic, podobně jako tenkrát) či řadu drobných ekonomických prvků (např. příspěvky na důchody) ve svůj prospěch, když díky nim udržuje onu většinovou konformní část společnosti spokojenou a v jakémsi „duševním útlumu“.

Podobností s tehdejším režimem, třebaže se zákonitě odlišují dobou, lze najít ještě mnoho, ať už je to tolik proklamovaný ideologický příklon k východu, ať už je to pokřivování minulosti (v čele s Babišovou účastí na StB, Čapím hnízdem ad.), ať už jsou to normalizační schémata v podobě perzekucí a intervencí (od finanční správy až po právo).

Nejsymboličtějším ukazatelem na oko propastných, ve výsledku však velmi autentických podobností mezi tehdejší a dnešní dobou je Babišova forma „likvidace inteligence“.

Za komunistů se inteligence, tedy všichni, kdo měli potenciál jakkoli ohrozit režim, likvidovala tvrdě. Vyhazovem z práce, zákazem činnosti, omezením studia potomků. Dnes se likviduje diskreditací. A to nejen Babišovými vyjádřeními, kdy se např. k stovkám tisíc demonstrantů (a občanů) vyjadřuje s pohrdáním a přitom s jakousi zvláštní reflexí, která na jeho voliče funguje a vždy fungovala, ale také prostřednictvím Babišových médií, v nichž jsou demonstranti, ale i známé osobnosti vystupující proti současnému systému, permanentně diskreditováni, čímž možná právě MAFRA podprahově napomáhá Babišovi získávat další a další voliče.

A to vede k ještě jednomu argumentu, za nímž zcela výjimečně nestojí Andrej Babiš, ale jakýsi „fantom“, jehož jméno dnes už všichni známe, ale není to tak dávno, kdy byl pouhým smrtelníkem, přitom nyní stojí z velké, možná stěžejní části za Babišovým úspěchem. Není jím nikdo jiný než Marek Prchal. Právě Babišův „markeťák“ mu dokázal získat davy voličů, právě on mu dokázal vytvořit jakousi identitu mesiášského archetypu, právě on z něj dokázal „vyrobit“ mučedníka a získat si srdce a lítost nejednoho voliče. Právě Marek Prchal dokázal, nebojím se říci hitlerovskými metodami, postupně vybudovat kult osobnosti Andreje Babiše.

Jestliže v tom analogii s komunistickou propagandou nechcete vidět, neuvidíte ji tam. Já se však nemohu zbavit dojmu, že současná situace je té tehdejší až nápadně podobná, třebaže v jiné době, s odlišnými prioritami, zcela jinou formou komunikace a v mnohem mírnější, pro Babišovu pozici bezpečnější verzi.

Ale pokud nezůstaneme ve střehu, pokud jako občané nebudeme i nadále bdělí a skeptičtí, pokud nebudeme dávat najevo, že na historii nezapomínáme, může se i forma a způsob vládnutí změnit. Babiš může nabývat na moci, může začít být agresivnější, přímočařejší, explicitnější ve své snaze dosahovat svých politicko-ekonomických cílů. A tím se můžeme ocitnout v nebezpečí, z něhož už nebude cesty zpět.