Těch knih s tématem, jak si radikálně změnit život, být úspěšný v podnikání, překonat partnerské krize a využít skrytý potenciál je tolik, že mají v knihkupectvích zvláštní oddělení. Z nějakého záhadného důvodu se nezdá, že bychom byli obklopeni lidmi, kteří svůj život radikálně změnili. Kde se jen stala chyba?
Nejde o to, že by se v těch spiscích s barevnými obálkami nedalo najít pár užitečných rad, nalezneme tam nějakou inspiraci a přinejmenším útěchu, že je snad nějaká změna možná. Přinejhorším se dozvíme nějaká moudra, která pak, aniž jsme vyzváni, můžeme sdělovat druhým.
„Self-help, svépomoc – včetně populární psychologie – je žánr knih (nemluvě o seminářích a videích), které obsahují praktické a etické strategie pro změnu našeho chování a mentálních návyků. Přinášejí zásady, které – s potřebnou nadějí, praxí a vírou – slibují, že nám zajistí kontrolu nad naší myslí, což nám následně pomůže dosáhnout našich aspirací. Svépomocné hnutí je v mnoha ohledech pokračováním – a možná i současnou náhradou – starobylé tradiční moudrosti. Tyto knihy inspirují a vzdělávají miliony lidí pomocí osobních anekdot, které se čtou jako hluboké morální bajky. Z této literatury čerpáme recepty jak normativní (‚měl by ses přestat šťourat v nose na prvním rande‘), tak popisné (‚podívej, jak je Tony Robbins skvělý, nikdy se nešťourá v nose),“ píše psycholog Rami Gabriel na webu Aeon.co. Jak souvisí podle autora moderní knihy o záchraně svépomocí s magickým myšlením, k tomu se vrátíme na konci.
Podnikatel a autor Steve Glaveski na svých stránkách Steveglaveski.com shrnuje, v čem bývá obvykle problém. Píše o knihách žánru self-help: „Myslím, že fungují, ale že každý nástroj je tak dobrý, jak dobře ho používáte.“ Konstatuje, že se tam nějaké užitečné věci k podnikání a mezilidským vztahům dozvěděl. „Vedle všech špatných knih existuje spousta opravdu dobrých, troufám si říct život měnících svépomocných knih, které sahají od filozofie a psychologie až po obchod a motivaci.“
Jenže i tak může být jejich četba zbytečná. Proč? Uvádí pět důvodů.
- Naučené lekce se nepoužívají
„Je snadné přečíst si svépomocnou knihu nebo navštívit seminář ‚životního koučinku‘ a získat uspokojení jen z dopaminového opojení, které přichází s dočtením knihy nebo opojením ze semináře. Ale konzumace je to nejjednodušší. Převést poučení do praxe, provést změny a realizovat je třeba řádově většího úsilí.“
- Asymetrie okolností
„Jak řekl nositel Nobelovy ceny za fyziku Richard P. Feynman: ‚Pokud provedeme experiment na určitém místě v prostoru a pak jej provedeme na jiném místě, pak to, co se odehrálo na jednom místě v určitém pořadí v čase, se bude přesně stejným způsobem odehrávat na jiném místě v jiném časovém okamžiku, pokud se nezměnily vlastnosti prostředí.‘
Pokud jde o přijímání rad z knih o svépomoci, symetrie existuje pouze tehdy, pokud okolnosti autorova úspěchu nebo případové studie, které uvádí, byly stejné jako ty vaše, když popisované jednání dosáhlo daného výsledku… Zakladatel start-upu si může přečíst knihu o tom, jak IBM znovuobjevilo samo sebe, a přestože si z ní může vzít nějaké ponaučení, je nepravděpodobné, že by ho to naučilo mnoho například o získávání kapitálu pro nový podnik.“
- Narativní omyl a předsudek o přežití
„Máme tendenci přisuzovat svůj úspěch tomu, co bychom si raději pamatovali, než tomu, co bychom raději zapomněli, a kreslíme přímku od začátku do konce, místo klikaté čáry, která je skutečným reprezentantem úspěchu. Když čteme svépomocné knihy od lidí, kteří zdolali vrchol, snadno se stane, že kniha je plná velmi konkrétních věcí, které fungovaly, zatímco se opomíjejí věci, které nebyly tak zřejmé – neúspěchy –, ale byly stejně důležité pro dosažení vrcholu.
A nejen to, na každého úspěšného člověka, který postupoval podle hypotetických kroků A, B a C, pravděpodobně připadají stovky těch, kteří udělali přesně totéž, ale neuspěli. Částečně to souvisí se zákony moci a povahou vesmíru a částečně se štěstím.“
- Štěstí
Stejně jako u narativního klamu je snadné připisovat naše úspěchy tomu, jak jsme úžasní. Základní atribuční chyba, lidský bias, se stará o to, že když uděláme chybu my, je to díky našim okolnostem, a když ji udělají jiní, je to díky jejich charakteru. Často však opomíjíme uznat, že v úspěchu i neúspěchu nás i druhých hraje roli štěstí – dobré i špatné.
Jistě, na cestě na vrchol jsme možná udělali spoustu správných věcí, ale na základě tendence k přežití můžete udělat všechny správné věci, a přesto neuspět. Často také potřebujete, aby na vaší straně stálo trochu štěstí.
- Špatné rady
„A ano… špatné rady. Mnoho svépomocných knih se podobá narychlo sepsaným kartičkám, které jsou plné anekdotických rad a ‚protože to fungovalo u mě, bude to fungovat i u vás‘. Takové anekdoty mohou podléhat konfirmačnímu zkreslení, vyzobávání rozinek, štěstí, narativnímu klamu, neopakovatelnosti, asymetrii okolností nebo prostě jen starým nesmyslům.
Skutečnost je taková, že každý má jiné okolnosti, schopnosti a cíle. V našich životech a v našich příslušných snahách existují nuance.“
Prostě jednoduchá univerzální rada obvykle nesedí nikomu.
Psycholog Rami Gabriel, kterého jsme zmínili na počátku, se nad problémem zamýšlí hlouběji. Píše: „Moudrost populární psychologie má tři hlavní tropy: že existuje síla myšlení; že existují účinné návyky pro organizaci mysli; a že existují výhody, které lze získat z knihy o svépomoci. Možná, že stejně jako ve starověké sanskrtské Rigvedě jsou rituály nebo zaklínadla samy o sobě ztělesněním moudrosti. Při zavádění systému – ať už je to ‚Tajemství‘ nebo ‚Tao‘ – se víra vtělí do našich činů, a tak si populární psychologie vydobyla svou pozici právě v rámci této univerzální tradice dosahování pocitu kontroly prostřednictvím manifestace víry v rituálních myšlenkách a činech.“
Populární psychologie tady pak po krizi velkých duchovních systémů vyplňuje určitou mezeru.
„Možná je populární psychologie v podstatě totéž jako čtení kávových sedlin nebo poslouchání rad moudrého duchovního. Pokud je úspěch chápán jako metoda, která má překlenout propast mezi aspiracemi a nespokojeností, pak může být užitečná. Praktické strategie a zásady, které tvoří filozofické a etické jádro svépomoci, pro mnohé uspokojují potřebu naděje a posílení nad vlastními nedostatky. Pokud je účelem náboženského rituálu potvrdit svou víru uspokojením právě těch emocí, které víru motivují, pak je svépomoc pozůstatkem náboženského myšlení a víra je skutečně motorem magického myšlení. Svépomoc a náboženství totiž nehrají jen podobnou roli jako stavy víry a rituálu; rekrutují se z nich také společné mentální procesy, jako jsou emoce, sociální potřeby a zábrany.“
To neznamená, že by magické myšlení nemělo vůbec žádný význam: „Magické myšlení může být užitečné, pokud máte nejasný metafyzický problém, který musíte řešit, ale pokud je vaším problémem nedostatek úsilí, vedení, tréninku, představivosti a tak dále, pak bude ve většině případů magické myšlení přinejlepším k ničemu. V konečném důsledku by užitečnost populární psychologie mohla být jako placebo, které potvrzuje a poskytuje rituály k uzákonění čtenářovy víry; v tomto světle je populární psychologie duchovní samoléčbou naší doby. Víme, že když jsou zvířata umístěna do bezmocných pozic v rámci laboratorního prostředí, zapojují se do činností, které se zdají být spojeny s odměnou nebo plánem. Do tohoto pomocného chování se zapojují jako do způsobu zvládání své úzkosti.“
Uzavírá tím, že člověk nakonec, místo aby jako Prométheus kradl bohům oheň (což je náročná činnost), tedy více se vzdělával a více trénoval, sám sebe obdivuje jako Narcis, který se oddal představám o síle vlastního já.