Dezinformace týkající se NATO mají několik základních bodů a jejich autoři je pilně šíří. Nejde o nic nového.
Analýzy ukazují, na co se ruská propaganda zaměřovala například v době před a po sovětské invazi do Československa v roce 1968. Na jedné straně sovětská propaganda prohlašovala alianci NATO za slabou, její existenci za zbytečnou a na pokraji rozpadu, na druhé straně bylo NATO obviňováno z toho, že je militaristické, zvýšují se výdaje členských států na obranu a že je hrozbou pro mírové soužití zemí východní Evropy.
Tehdejší sovětská propaganda se alianci snažila rozdělit tvrzením, že je ovládána čistě politickými cíli Spojených států, že by Evropa byla americké bitevní pole a tak dále.
Sovětský svaz už neexistuje, ale Rusko v propagandě pokračuje a s ohledem na to, že se aliance rozšířila o bývalé sovětské satelity, se v něčem pozměnila. Jádro je pořád to samé.
Server nato.int přináší přehled pěti základních mýtů, které se z Východu šíří.
Mýtus 1: Přítomnost NATO v baltském regionu je nebezpečná
Fakt: NATO přijalo v reakci na změněné bezpečnostní prostředí defenzivní a přiměřené kroky. Po agresivních krocích Ruska proti Ukrajině spojenci požádali o větší přítomnost NATO v regionu.
V roce 2016 NATO rozmístilo čtyři nadnárodní bojové jednotky do Estonska, Lotyšska, Litvy a Polska. V roce 2017 byly bojové skupiny plně funkční. Více než 4 500 vojáků z Evropy a Severní Ameriky úzce spolupracuje s domácími ozbrojenými silami. Přítomnost NATO v regionu se děje na žádost hostitelských zemí a má významnou veřejnou podporu. Estonsko, Lotyšsko a Litva jako součást závazku NATO uspořádaly v listopadu 2017 a v březnu 2018 návštěvu ruských vojenských inspektorů zbrojení. Ti byli na řadě vojenských zářízeních, včetně některých, které používají nadnárodní bojové jednotky NATO.
Mýtus 2: Protiraketová obrana NATO ohrožuje ruskou bezpečnost
Fakt: Systém protiraketové obrany NATO je čistě obranný a není zaměřen proti Rusku. Dvoustranné dohody mezi USA a hostitelskými zeměmi neumožňují, aby byly raketové základny používány k jinému účelu, než je obrana před raketami.
Systém chrání před balistickými raketami pocházejícími z oblasti mimo NATO. Aliance se mnohokrát pokusila spolupracovat s Ruskem na protiraketové obraně.
Mýtus 3: NATO se snažilo izolovat nebo marginalizovat Rusko
Fakt: Již více než dvě desetiletí NATO neustále pracuje na budování spolupráce s Ruskem.
NATO začalo oslovovat a nabízet dialog místo konfrontace na summitu NATO v Londýně v červenci 1990. V následujících letech aliance podpořila dialog a spolupráci vytvořením Partnerství pro mír (PfP) a Euroatlantické partnerské rady (EAPC), které byly otevřené pro všechny evropské země včetně Ruska.
V roce 1997 NATO a Rusko podepsaly Founding Act on Mutual Relations, Cooperation and Security, který vytvořil Stálou společnou radu NATO-Rusko. V roce 2002 došlo k jeho modernizaci a vytvoření Rady NATO-Rusko (NRC). Spolupracovalo se na mnoha otázkách od boje proti narkotik a terorismu po záchranu ponorek a civilní nouzové plánování.
V březnu 2014 však v reakci na agresivní kroky Ruska vůči Ukrajině NATO pozastavilo praktickou spolupráci s Ruskem. NATO zároveň udržuje otevřené kanály pro komunikaci s Ruskem. Rada NATO-Rusko se od dubna 2016 sešla sedmkrát.
Mýtus 4: NATO slíbilo Rusku, že po studené válce nebude expandovat
Fakt: Spojenci NATO přijímají rozhodnutí na základě konsensu a ta se zaznamenávají. O žádném takovém rozhodnutí NATO neexistuje záznam. Osobní ujištění jednotlivých vůdců nemůže nahradit konsensus aliance a nepředstavuje formální dohodu NATO.
Politika otevřených dveří NATO vychází z článku 10 zakládajícího dokumentu aliance, Severoatlantické smlouvy (1949). Smlouva uvádí, že členství v NATO je otevřeno všem „evropským státům, které jsou schopny prosazovat zásady této smlouvy a přispívat k bezpečnosti severoatlantické oblasti“. Uvádí, že každé rozhodnutí o rozšíření musí být učiněno „jednomyslnou dohodou“. NATO nikdy nezrušilo článek 10 ani neomezilo možnosti rozšíření. Za posledních 65 let se 29 zemí rozhodlo svobodně a v souladu se svými domácími demokratickými procesy vstoupit do NATO. To je jejich svrchovaná volba.
Mýtus 5: NATO obkličuje Rusko
Fakt: Tento mýtus ignoruje geografii. Ruská pozemní hranice je dlouhá něco málo přes 20 000 kilometrů. Z toho méně než jedna šestnáctina (1 215 km) je sdílena se členy NATO. Rusko má pozemní hranice se 14 zeměmi. Pouze pět z nich jsou členy NATO.
Mimo území NATO je aliance vojensky přítomna na dvou místech: v Kosovu a Afghánistánu. Obě operace jsou prováděny s mandátem OSN, schváleným Radou bezpečnosti OSN, jejímž členem je Rusko. Naproti tomu Rusko má bez souhlasu dotyčných vlád vojenské základny a vojáky ve třech zemích – Gruzii, Moldavsku a na Ukrajině.