Přinášíme článek rusko-americké novinářky Mashy Gessenové, který vyšel v listu Washington Post.

Během předvolební debaty v roce 2012 se prezident Obama vysmál svému rivalu Mittu Romneymu, když označil Rusko za největšího geopolitického nepřítele Spojených států. V roce 2016, po té, co došlo k agresi na Ukrajině a ke zhroucení jejího politického systému, málokdo pochybuje o tom, že je Rusko pro Spojené státy a jejich spojence skutečně vážnou hrozbou. Nadále se však setkáváme s nepochopením, o co vlastně Rusku jde.

Mýtus číslo 1: Rusko se snaží ovlivnit výsledek amerických prezidentských voleb ve prospěch Donalda Trumpa.

Během tohoto léta zlidověla představa, že se Rusko pokouší pomáhat v předvolebním klání Trumpovi. „Donald Trump se může spolehnout alespoň na jednoho spojence, na Moskvu,“ napsala ve své reportáži editorka zahraniční redakce Guardianu Julian Borgerová. Tohle ale není ani mýtus, je to přímo konspirační teorie. A jako je tomu s většinou konspiračních teorií, i tato začíná fakty a vytváří nesmyslné vývody a celou věc nafukuje.

Je to takhle: Putin si přeje, aby byl prezidentem kdokoli jiný, než Hillary Clintonová. Klade jí za vinu, že osobně podnítila protesty, které se v Rusku konaly v letech 2011-2012. Doslova řekl: „nastínila příležitost a dala signál,“ který spustil demonstrace. Avšak navzdory tomu, co si Trump myslí, není Putin zrovna jeho fanouškem. Nazval ho „zajímavým,“ nikoli „báječným“ a zmínil se o něm všeho všudy pouze dvakrát.

Důkaz o napojení Trumpa na Moskvu také neobstojí. Nebyl zaznamenán žádný finanční tok mezi Trumpem a Kremlem. Bývalý manažer Trumpovy kampaně Paul Manafort měl sice v minulosti vazby na proruského ukrajinského prezidenta Viktora Janukoviče, ale neexistuje žádný důkaz, že Manafort byl v klíčových debatách na straně Moskvy.

Daleko nebezpečnější jsou hackerské útoky na demokratickou komisi a státní volební systémy, které ohlásila Obamova administrativa minulý pátek a obvinila z nich Rusko. Tyto útoky odpovídají chování Ruska v kyberprostoru po celém světě. Moskva využívá kybernetických zbraní už od roku 2007, kdy zapříčinila dočasný pád vládního elektronického systému v Estonsku. Účelem těchto útoků je narušení průběhu voleb, ale ne nutně podpora Trumpa.

Mýtus číslo 2: Díky Putinovi je Rusko opět velmocí.

Trump obdivuje Putina jako „silného lídra“, kterému „se daří obnovit obraz silného Ruska a vrací jej zpět do hry.“ Většina republikánů s touto charakteristikou Putina souhlasí. Putin sám si připisuje úspěch za stabilizaci a ekonomickou prosperitu Ruska po letech chaosu a chudoby 90. let.

Běžnému Rusovi se daří o mnoho lépe, než před 20 lety. Je na tom ale hůře než před pěti nebo dvěma lety, kdy byla cena ropy na svém vrcholu. Ani růst, ani pokles cen ropy pochopitelně nesouvisí s Putinem.

Stabilita, kterou Putin údajně Rusku garantuje, je nejasná veličina. Předpokládejme, že se tím míní bezpečnost. Je těžké v tomto směru získat nějakou hodnověrnou statistiku, ale zdá se, že Rusko patří mezi země s nejvyšším počtem vražd na světě. Jejich počet neklesá, ani když se zemi vede ekonomicky lépe. Vraždy vysoce postavených politiků, novinářů a podnikatelů, přičemž minimálně u jedné z nich bylo britskými vyšetřovateli objeveno napojení přímo na Putina, nemůžou vyvolávat pocit bezpečí.

Ukazatelem stability by mohla být síť sociálních služeb. Zatímco ani v období nebývalé prosperity Rusko neinvestovalo téměř žádné peníze do sociálních služeb, výrazně v tu dobu rostly výdaje na armádu. Nemocnice v Moskvě dnes žádají pacienty, aby si přinesly své vlastní injekční stříkačky, stejně jako tomu bylo v 90. letech. Odpovědí ruské vlády na ekonomický propad posledních let je snížení výdajů na sociální služby a vybrakování penzijních fondů, které jsou v současné době na hranici bankrotu.

Mýtus číslo 3: Rusové většinově podporují Putinovu politiku.

V době, kdy Rusko anektovalo Krym, v březnu 2014, měl Putin podporu téměř 90% obyvatel. Dnešní průzkumy jak Kremlem kontrolované, tak nezávislé, uvádějí podporu ve výši 82% a vyšší.

Rusové ale neschvalují postupy premiéra Dmitrije Medveděva. S jeho prací je údajně nespokojeno 51% Rusů, 55% je nespokojeno s jeho kabinetem a 62% se současným parlamentem. Všechny tři úřady prý existují jen proto, aby posvětily kremelské postupy, které pocházejí přímo od Putina. Většina Rusů připouští, že svou budoucnost nevidí ve světlých barvách.

Jak si vysvětlit tuto nesrovnalost? Rusové jsou nejistí a chtějí se identifikovat s postavou silného vůdce. Podporují Putina, protože jim nedal žádnou jinou možnost.

Mýtus číslo 4: Ruská společnost zastává konzervativní hodnoty.

Putin kritizuje Západ za „popírání mravních principů“ a staví Rusko do role obhájce tradičních hodnot. Ruský parlament protlačil zákony ohledně mravnosti. Mezi ty nejnehoráznější patří zákaz homosexuální propagandy a adopce ruských dětí rodiči ze zemí, které umožňují manželství homosexuálů. Rusko se stalo symbolem ráje pro frustrované krajně pravicové extremisty po celém světě.

Tito extremisté budou nicméně patrně zklamáni. Rusové jsou v mnoha ohledech velmi liberální. Více než polovina Rusů nevidí žádný problém v předmanželském sexu, třetina nevnímá lásku jako jeho potřebný předpoklad a pro čtvrtinu nepředstavuje problém ani manželská nevěra. (Sociologové ovšem tvrdí, že toto číslo je ve skutečnosti výrazně vyšší. Lidé podle nich na tuto otázku neodpovídají pravdivě, neboť je mimořádně choulostivá.) Rusové jsou rovněž velmi benevolentní v otázce umělého potratu. Pouze 20% lidí si myslí, že by měl stát podnikat kroky k jeho omezení, nebo úplnému zamezení, zatímco v Americe je 40% lidí přesvědčeno, že by měl být zcela nelegální.

Putinova vláda dává zemi mlhavou představu o tradiční ruské minulosti a o nepřátelích, kteří Rusko ohrožují. Jednou jsou to LGBT lidé, jindy Ukrajinci, nebo Američané. A dokud se národ vyžívá na „nepříteli“, Putin zůstává u moci.

Mýtus číslo 5: Rusko pouze reaguje na Západ.

Během úterní debaty se víceprezidentští kandidáti utkali kvůli postoji vůči Rusku Hillary Clintonové v době, kdy byla ministriní zahraničí USA. Republikán Mike Pence řekl, že její „reset“ Americko-Ruských vztahů vedl k Putinově invazi na Ukrajinu a agresi v Sýrii. Demokrat Tim Kaine ji bránil tím, že udělala všechno, co mohla, aby dosáhla dohody o snížení ruských jaderných zásob.

Kupodivu se oba shodli na tom, že je ruské chování přímo ovlivněno chováním Spojených států. Tento mýtus přetrvává na obou stranách politického spektra. Levice tvrdí, že americká necitlivost k Rusku ho dovedla k agresi, zatímco pravice říká, že to umožnila americká slabost.

Putin rozpoutal nostalgii po Sovětském svazu a proti-západní rétoriku už od první chvíle, kdy před 17 lety vstoupil do úřadu. Využil jakékoli příležitosti napadnout bývalou zemi Sovětského svazu a urvat jí kus území – v roce 2008 to byla Gruzie, v roce 2014 Ukrajina. Putin je veden touhou po velkém Rusku a své vlastní moci. Navzdory ruskému zvyku vinit ze všeho Spojené státy jim nemůžeme ani jeden z těchto dvou faktorů připsat na vrub.