Pro březnové slovenské parlamentní volby jsou charakteristické dvě emoce: hněv na Roberta Fica a hněv na všechny politiky. Podle toho, která z těchto emocí převáží, se rozhodne o tom, zda Slovensko zůstane alespoň tak demokratické a samostatné, jako je tomu dnes, píše bývalý šéfredaktor slovenských Hospodárských novin Peter Vavro.

Cestuji vlakem z Bratislavy do Piešťan. Před chvílí mě z mého místa vyhodila dívka, která si na něj koupila místenku. Za lístek neplatila nic, tak jako 90 procent cestujících v tomto vlaku. Na rozdíl ode mě: Stojím na chodbě natřískaného vlaku, cítím odér toalety a v ruce svírám lístek, který mě stál 4,30 eura. Takto vypadá kvalita života střední vrstvy ve státě, kde vláda Roberta Fica zavedla vlaky pro mladé a důchodce zdarma. A právě v této zemi se 5. března konají volby, kde nejde o nic a zároveň jde o všechno.

S Ficem

Březnové volby charakterizují dvě klíčové emoce: hněv na Roberta Fica a znechucení z politiků a politiky jako takové. První emoce mobilizuje, druhá demobilizuje. I proto to v této chvíli vypadá na pouze poloviční účast voličů, i proto a kvůli nízké účasti to vypadá na pohodlné vítězství Smeru-SD Roberta Fica.

Smer – sociální demokracie chce vládnout, protože Slovensko se brzy stane předsednickou zemí EU a Robert Fico může tento status využít jako odpalovací rampu pro budoucí kariéru v mezinárodních strukturách. Předchozí čtyři roky vládl Smer-SD na Slovensku sám, což už po březnových volbách nemohou očekávat ani největší optimisté z okruhu kolem předsedy vlády a strany v jedné osobě.

Pokud by mu očekávaná vládní koalice (v jedné variantě s nacionalisty ze SNS, v druhé s křesťanskými demokraty, respektive s maďarsko-slovenskou stranou Most-Híd) vyšla i na další čtyři roky, je více než pravděpodobné, že po dalších volbách a kontinuálním úbytku zklamaných voličů ho čeká už jen opozice. A na neúspěch Robert Fico čekat do poslední chvíle nebude, protože jeho noční můrou je vynucený odchod do zapomnění – osud, který potkal Vladimíra Mečiara či Mikuláše Dzurindu.

Bez Fica

Ještě těžší je odpověď na otázku: Pokud nebude vládnout Smer s Robertem Ficem, kdo vytvoří alternativu? Na opačném břehu je přibližně 8 až 12 středopravých (mimo)parlamentních stran, které vznikly na troskách jedenapůlleté vlády středopravé koalice Ivety Radičové (konzervativci, liberálové, křesťanští demokraté, maďarské menšinové strany). Ty spojuje boj proti vládě Smeru-SD, neúčast na moci a s přimhouřenýma očima orientace Slovenska na EU, NATO a OECD.

Slovenská pravice zoufale promrhala přirozený politický kapitál plynoucí z jednobarevného vládnutí jedné strany s nacionálně-sociální rétorikou. Nedokázala oslovit a přesvědčit příslušnou část voličů a navíc se hlasy voličů „druhého Slovenska“ natolik rozdrobily, že minimálně polovině těchto stran hrozí, že se do parlamentu vůbec nedostanou. Po Mikuláši Dzurindovi, Ivanu Miklošovi a Ivetě Radičové zůstala napravo od středu obrovská ideová a osobnostní prázdnota.

I proto značná část potenciálních voličů opozice zůstane sedět doma, protože má na paměti neslavný a předčasný konec široké vládní koalice pod vedením Ivety Radičové. I proto můžete mít důvod, proč nevolit Fica, ale těžší už je hledat důvod, kterou konkrétní stranu a jejího lídra pošlete do parlamentu.

Všechno nebo nic

Navzdory tomu všemu žijeme v normální zemi, která poprvé v historii funguje jako demokratický a samostatný stát. Za zády nám zatím nestojí Rusko a Čína, ale stále EU, OECD a NATO, v kalendáři a trochu i v paměti máme listopad 1989 či leden 1993. Pokud převáží hněv na Roberta Fica, tak jako se to v minulých volbách stalo pravici, nemusí jít na Slovensku o tolik. Pokud převáží hněv na všechny politiky, začíná jít na Slovensku o hodně.